Článek
Praha, 14. února 1945, krátce po poledni. Slunce svítilo do oken ve Šmilovského ulici na Vinohradech, jako by se vůbec nic nedělo. Osmiletá Anna Křivanová seděla u stolu s dalšími dětmi, které si její rodina pozvala na návštěvu – možná aby jim zpříjemnila hladové dny zimy, možná aby si jen hrály, než půjdou společně ven. Matka chystala kabátky, babička rozdělovala piškoty, otec nebyl doma. Bylo ticho.
A pak… výbuch.
„Dveře se rozletěly, okna praskla a pokoj zalilo šedé světlo s prachem. Babička nás popadla za hlavy a strhla k zemi,“ vzpomíná Anna po desetiletích. „Maminku tlaková vlna smetla do skříně. Nemohla se dostat ven, slyšeli jsme jen její křik.“ Okna se rozpadla na tisíce střepin, strop se zlomil. Bomba zasáhla dům naproti. Kráter, který zůstal, měl v průměru pět metrů. „Kdybychom vyšly z domu jen o pár sekund dřív, byly bychom tam.“
Tyto okamžiky se odehrály během amerického náletu na Prahu, omylu, který stál životy více než 700 civilistů. Letadla americké 8. letecké armády se v mlze a zmatku odchýlila od původního cíle – bombardovaných Drážďan – a místo toho se zhruba 62 bombardérů typu B-17 Flying Fortress obrátilo k jihu, k metropoli nad Vltavou.
Místo zbraní – školky a nemocnice
Během dvou minut, mezi 12:25 a 12:27, dopadlo na Prahu přes 150 tun bomb. Zasaženy byly Nusle, Vinohrady, Nové Město, Smíchov, Pankrác a Radlice. Mezi troskami skončila Vinohradská nemocnice, klášter Emauzy, Faustův dům, desítky škol, jeslí a obytných domů. Tisíce obyvatel se marně snažily najít úkryt. Zasypané sklepy se staly hrobem těch, kteří v nich hledali záchranu.
Ve Vinohradské třídě byl o mnoho let později, v roce 1971, během výkopových prací nalezen zasypaný kryt s ostatky třiadvaceti lidí, pohřešovaných od války. Nikdo nevěděl, že tam umírali – jejich jména zmizela v troskách spolu s dějinami.
Druhý úder: svědectví ze Smíchova
Jan Červinka, v roce 1945 desetiletý kluk, si 14. únor pamatuje jako den, kdy poprvé slyšel umírat město:
„Bylo zvláštně jasno. Otec otevřel okno a řekl: ‚Dneska bude hezky.‘ Sirény se ozvaly jako vždy – člověk už si zvykl, že to bývají plané poplachy. Jenže tohle nebyl cvičný signál.“
Na Smíchově v domě, kde Červinkovi bydleli, začalo praskat sklo. Otec ho popadl za ruku a spolu s matkou a sestrou běželi do sklepa. Ve stejný okamžik dopadla bomba na dům vedle.
„Byl to příšerný zvuk. Nejhorší byl ale ten prach. Zasypalo nás to, všechno bylo šedé. Ven jsme se dostali až večer. Dům vedle našeho byl pryč – zmizel. A s ním lidi. Jen tak. Ráno jsme s bratrem šli kolem a našli v prachu zbytky hraček.“
Navigační omyl nebo tragická lhostejnost?
Oficiálně šlo o navigační chybu. Piloti údajně neměli správné meteorologické podmínky, a tak si spletli Prahu s Drážďany. Letouny 398. bombardovací skupiny odhodily své náklady bez vizuální kontroly – pouze podle odhadu. Cíl – „město se železničním uzlem v údolí řeky“ – odpovídal. A přesto to byla jiná řeka, jiní lidé.
V některých poválečných kruzích se však spekulovalo, že šlo o záměr: psychologický tlak, test reakce, zastrašovací demonstrace. Žádný důkaz však tyto spekulace jednoznačně nepotvrdil. Jisté je jediné – civilní oběti platily cenu, ať už důvodem byla chyba, nebo cynismus.
Praha se neotřásla jen ve zdech
Následky náletu nebyly jen fyzické. Tisíce lidí se potýkaly s posttraumatickým šokem, ztrátou rodin, domovů, identity. V nemocnicích byly stovky popálených, zmrzačených, osiřelých dětí. Přes 11 tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. Ještě týdny poté se z trosek vytahovala těla.
Anna Křivanová dnes říká:
„Zůstaly jen šaty bez dětí. Látka, kterou jsme našli v sutinách. Nikdy jsme nezjistili, čí byly.“
Mlčení, které trvalo desetiletí
Když válka skončila, Praha se pokusila na únorový nálet zapomenout. Komunistický režim od roku 1948 o incidentu téměř nemluvil – americké bombardování civilního cíle neodpovídalo oficiálnímu obrazu „osvoboditelů“ ze Sovětského svazu. A zároveň si režim nechtěl připomínat ani předválečnou spolupráci se Západem.
Oběti nebyly oficiálně uctěny, pomníky se nestavěly a svědectví přeživších se vyprávěla pouze doma – potichu, u kuchyňského stolu. Až v devadesátých letech začalo docházet k důslednějšímu historickému zpracování, včetně zveřejnění amerických armádních archivů.
Výpovědi přeživších, jako byla Anna Křivanová či Jan Červinka, se začaly objevovat v paměťových sbírkách a městských kronikách až po roce 2000. Tehdy poprvé zazněla slova, která do té doby visela ve vzduchu, ale nikdy nebyla pronesena nahlas:
„I spojenci zabíjeli nevinné.“
Počet obětí a zničené památky
Bilance byla děsivá. Zemřelo 701 lidí, přes 1 200 bylo zraněno, z toho stovky těžce. Mezi mrtvými bylo přes 150 dětí.
Školy, nemocnice, kostely – to všechno bylo zničeno. Kostel sv. Apolináře byl těžce poškozen. Vinohradská nemocnice ztratila operační sál a chirurgické oddělení. Klášter Emauzy, historický klenot, přišel o gotické klenby – ty, které dnes vidíme, jsou novodobou betonovou náhradou.
Karlovo náměstí a Ječná ulice byly epicentrem katastrofy. Dnes zde míjejí tramvaje místo, kde se pod zemí stále nacházejí části zřícených domů. Mnohé oběti nebyly nikdy nalezeny.
Historici se dodnes přou o skutečné důvody bombardování. Nejpravděpodobnější verze zní: navigační chyba, způsobená špatným počasím a selháním vizuální orientace. Letci si spletli tok Vltavy s Labem, Prahu s Drážďany. Doba před nástupem GPS a satelitního navádění byla neúprosná: rozhodovalo oko a zkušenost – a tentokrát obojí selhalo.
A přesto se v dokumentech z americké strany objevuje něco, co tuto verzi zpochybňuje: nálet na Prahu byl dlouho veden jako „úspěšný zásah sekundárního cíle“, bez poznámky o omylu. Oficiální omluva přišla až v roce 1995, padesát let po tragédii, v projevu americké velvyslankyně na pražském Vinohradském hřbitově.
Ale těm, kdo přišli o své děti, manžely, domovy – těm slova nestačila.
„Bomba nedělá rozdíl mezi omylem a úmyslem. Dělá jen rozdíl mezi tím, kdo přežil – a kdo ne.“
Seznam použitých zdrojů:
1. PRAHA 2. Unikátní svědectví o náletu na Prahu v únoru 1945 [online]. Praha: Městská část Praha 2, 2013 [cit. 2025-07-25]. Dostupné z: https://www.praha2.cz/unikatni-svedectvi-o-naletu-na-prahu-v-unoru-1945/d-15131
2. NOVÁK, Jan. Před 80 lety bombardovali Američané Prahu [online]. Praha: Český rozhlas, 14. února 2025 [cit. 2025-07-25]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/omyl-kvuli-kteremu-zahynulo-700-cechu-pred-80-lety-bombardovali-americane-prahu_2502141006_jar0
3. VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV. Tragický americký nálet na Prahu 14. února 1945 [online]. Praha: VHÚ, 2015 [cit. 2025-07-25]. Dostupné z: https://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/
4. MINISTERSTVO OBRANY ČR. Nálet amerických letadel na Prahu 14. února 1945 [online]. Praha: Válečné hroby, 2025 [cit. 2025-07-25]. Dostupné z: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/nalet-americkych-letadel-na-prahu-14-unora-1945
