Článek
V létě 1917 už carské Rusko neovládal car, ale Prozatímní vláda Alexandra Kerenského, zmítaná tlakem války a revoluce. Na žádost spojenců z Dohody se rozhodla pro poslední velkou ofenzivu, která měla prolomit východní frontu a ukázat, že Rusko je stále bojeschopné. Ta vešla do dějin jako Kerenského ofenziva. Právě v jejím rámci se měly poprvé ve větším měřítku zapojit i československé jednotky — nově vytvořená Československá střelecká brigáda, vzniklá v květnu 1917 sloučením dosavadních samostatných praporů.
Pro ruské velení nebyli legionáři zajímaví jen pro svou disciplínu, ale i pro očekávaný psychologický účinek. Mluvili jazykem, který mohl oslovit a demoralizovat české a slovenské vojáky bojující v rakousko-uherských uniformách. Rakousko-uherské velení tento efekt znalo a snažilo se do českých pluků dosazovat německé nebo maďarské důstojníky a poddůstojníky, aby se zabránilo „zaváhání“ v boji proti vlastním krajanům. 35. pěší pluk z Plzně a 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce však i v roce 1917 zůstávaly z velké části složeny z Čechů, doplněných menšími skupinami Němců a dalších národností monarchie.
Krajina před bouří
Fronta u Zborova se táhla mírně zvlněnou krajinou haličských polí a sadů, mezi nimiž se krčily dřevěné vesnice. Zákopy 35. pěšího pluku ležely na svahu, který poskytoval výhled na jihovýchod. Vpravo od nich, za polní cestou, stály kulometné pozice vyztužené dřevěnými trámy a pytli s pískem. Levé křídlo držel 75. pěší pluk, jehož úsek komplikoval mokřinatý terén a zarostlé remízky.
Za první linií obrany se nacházely záložní zákopy a několik vesnic přeměněných na zázemí — domy sloužily jako sklady, štáby i provizorní ošetřovny. V jedné z nich, v domku místního učitele, psal večer 1. července domů vojín Josef z 35. pluku:
„Tatínku, tady se nic neděje. Jen občas střelí granát a pole jsou plná máku. Kdyby nebylo těch drátů a kulometů, člověk by si myslel, že je doma.“
Úder, který začal granátem
V 7 hodin a 15 minut ráno 2. července 1917 se země roztřásla pod prvními výbuchy. Ruské těžké houfnice zahájily soustředěnou palbu na úseky držené 35. plukem. Granáty drtily dřevěné kryty, převracely zákopové stoly s jídlem a rozhazovaly bedny munice. Po čtvrthodině se přidala polní děla, která mířila na drátěné překážky a kulometná hnízda.
U 75. pluku vyřadila jediná salva tři kulomety Schwarzlose a zabila jejich obsluhu. Velitel čety, nadporučík Karl Rys, si do zápisníku poznamenal:
„Dráty pryč, muži pryč a my slyšíme, jak se někde v kouři zpívá… česká písnička.“
Legionáři v útoku
Krátce po deváté hodině se z mlhy a kouře začaly rýsovat první vlny československých střelců. Pěšáci 1. pluku T. G. Masaryka postupovali v rozestupech, kryti terénními nerovnostmi. Kulomety a ruční granáty čistily cestu před nimi. Legionář František Langer vzpomínal:
„Viděli jsme jejich prapory a slyšeli povely česky. Byli to naši, ale my už nemohli zpátky.“
U 35. pluku padla první linie obrany během dvaceti minut. Několik skupin ustupovalo k záložním pozicím, ale legionáři je předešli a odřízli. 75. pluk byl obchvácen zleva a zezadu poté, co legionáři pronikli přes sousední rakousko-uherský úsek, obsazený především uherskými vojáky, kteří se stáhli pod tlakem útoku.
Boj zblízka
Nejtvrdší střet se odehrál u malé polní cesty mezi sektory obou „českých“ pluků. Zde se muži, kteří by si v míru mohli podat ruku, střetli na bajonety. Desátník 75. pluku Antonín Švec napsal po válce:
„Proti mně stál kluk, co ho znám z trhu v Jindřichově Hradci. V ruce měl bodák. Křikl jsem na něj, ale on šel dál. Vystřelil jsem první. Nevím, jestli jsem ho ho trefil, nebo někdo jiný, ale padl.“
Ztráty a konec odporu
Do dvou hodin od zahájení útoku byla obrana obou pluků rozbita. Podle rakousko-uherských hlášení činily ztráty 35. pluku přibližně 1 800 mužů, z toho kolem 190 padlých, většina ostatních padla do zajetí. 75. pluk přišel o více než 1 600 mužů, z toho necelé dvě stovky padlých. Legionářské prameny uvádějí vyšší čísla padlých protivníků — rozdíly ve statistikách jsou dodnes předmětem sporů. Na ruské straně, zejména mezi legionáři, bylo podle oficiálních údajů 167 padlých a kolem 700 raněných.
Po bitvě
Zajatci z obou pluků byli odvedeni do týlových táborů. Někteří, zvláště ti, kteří už předtím nesouhlasili s válkou po boku monarchie, vstoupili do legií a pokračovali v boji — tentokrát proti bývalým spolubojovníkům. Jiní zůstali v zajateckých táborech až do konce války. Po návratu domů o jejich osudu nikdo příliš nemluvil. Legionářské činy byly oslavovány, zatímco „císařští“ Češi zůstali v tichém stínu. Jeden z veteránů 35. pluku zapsal ve 30. letech do pamětní knihy obce:
„Nás se nikdo neptal, proč jsme byli tam, kde jsme byli. Jen jsme drželi přísahu, dokud ji válka neroztrhla.“
Paměť a zapomenutí
Bitva u Zborova se po vzniku Československa stala symbolem legionářských tradic. Roku 1922 byl název „Zborov“ udělen několika plukům čs. armády jako čestný bojový titul. Každoroční oslavy připomínaly odvahu a obětavost legionářů, ale o druhé straně fronty, která mluvila stejným jazykem, se mluvilo málo. Jejich příběh je však stejně český, stejně tragický — a snad ještě bolestnější.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Bellum.cz. Bitva u Zborova [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné z: https://bellum.cz/bitva-u-zborova.html
2. Radio Prague International. The 340-year history of the Plzeň 35th Regiment [online]. 1. 8. 2023 [cit. 2025-08-11]. Dostupné z: https://english.radio.cz/340-year-history-plzen-35th-regiment-8771426
3. Město Jindřichův Hradec. 102 let od bitvy u Zborova [online]. 2. 7. 2019 [cit. 2025-08-11]. Dostupné z: https://www.jh.cz/cs/aktuality/102-let-od-bitvy-u-zborova.html
4. Katalog CBVK; Státní okresní archiv Jindřichův Hradec. 75. pěší pluk Jindřichův Hradec — nově nalezené prameny [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné z: https://katalog.cbvk.cz/arl-cbvk/cs/detail-cbvk_us_cat-0573483-75-pesi-pluk-Jindrichuv-Hradec-Nove-nalezene-prameny/
