Článek
V letech 1861 až 1865 se Amerika otřásala v nejkrvavějším konfliktu své historie. Pole se měnila v pohřebiště a vojáci umírali s myšlenkou na domov, který už možná nikdy neuvidí. Mezi nimi byli i Češi – imigranti, kteří sotva ochutnali svobodu Nového světa, když jim do rukou vtiskli pušky a poslali je na bojiště.
Češi v řadách Unie: Ve jménu svobody
Náborové bubny duněly chicagskými ulicemi. „Bojuj za Unii, bojuj za budoucnost!“ hlásaly plakáty. Čeští imigranti, mnozí ještě bez amerického občanství, ale s neochvějnou touhou dokázat svou hodnotu, se hlásili do armády. Někteří s nadšením, jiní s obavami. Jaké to bude? Bude to rychlá válka? Nikdo netušil, že se stanou součástí nejkrvavějších střetů v dějinách USA.
Po měsících výcviku byli připraveni. Pochodovali v řadách s muži, kteří mluvili různými jazyky, ale v té chvíli byli bratry ve zbrani. Zbraně se jim houpaly na rameni, boty vířily prach. Každý krok je přibližoval k osudu, který si nevybrali. Pak přišel Gettysburg.
Ranní mlha se válela nad poli. Muži se mačkali v zákopu, zpocení, srdce jim bilo až v krku. Nad hlavami jim svištěly kulky. Vedle někoho zasáhla střela do hrudi – muži v modré uniformě se podlomila kolena, ústa otevřená v němém výkřiku. „Vpřed!“ ozvalo se a Češi v řadách wisconsinského pěšího pluku se vrhli do pekla.
Země se třásla pod duněním dělostřelecké palby. Výbuch zasáhl kousek od nich a smýkl vojáky k zemi. Někdo křičel, jiný už neměl sílu na poslední slova. Bahno bylo nasáklé krví. Bajonety se zabořily do nepřátelských těl, šavle se zaleskly v mlhavém slunci. Kouř z mušket štípal v očích.
Uprostřed bitevní vřavy zahlédl jeden z českých vojáků konfederační prapor. Modrošedý dým se kolem něj vířil, ale on viděl jen ten prapor, symbol nepřítele. Rozběhl se k němu, puška připravená. Každý sval v těle hořel vyčerpáním, ale touha zvítězit byla silnější. Právě ve chvíli, kdy ho chtěl strhnout, ucítil bodavou bolest v boku. Svět kolem něj se rozmazal. Padl do trávy a vnímal jen vzdálené výbuchy dělostřelectva.
„Budu žít?“ pomyslel si, zatímco krev prosakovala uniformou. Zvuky bitvy se vzdalovaly, svět se propadal do tmy. Zůstane ležet mezi mrtvými, nebo ho kamarádi odnesou zpět do tábora? Gettysburg byl peklem, ze kterého se mnozí nevrátili. Ale ti, kteří přežili, se už nikdy necítili být jen přistěhovalci. Stali se Američany.
Češi v Konfederaci: V pasti historie
Ale nebyli to jen Češi na severu, kdo museli bojovat. Na jihu, v texaských osadách, se jiní Češi ocitli před nelítostnou volbou. Když Konfederace vyhlásila odvod, neměli na výběr. Připojit se, nebo se stát psanci.
Mnozí nevěřili v otrokářský systém, ale co mohli dělat? Když se postavili do řady vedle svých texaských sousedů, byli vtaženi do války, která nebyla jejich. Byli farmáři, řemeslníci, snílci, kteří přišli do Ameriky hledat nový život, ne válčit. Ale zákon byl neúprosný. Pokud by odmítli bojovat, hrozila jim konfiskace majetku, vyhoštění, nebo dokonce smrt. A tak vzali do rukou zbraně a vyrazili na bojiště, kde se jejich osud měl navždy změnit.
Sabine Pass, bažinatý terén, všude vlhkost, komáři bzučeli nad hlavami, bahno se lepilo na boty. Češi v šedých uniformách byli vyčerpaní, ale nebyl čas na odpočinek. „Připravit se na útok!“ zazněl rozkaz. Pak přišlo dunění děl. Unionisté postupovali. Vzduch byl nasáklý sírou a prachem, voda v zákopech se barvila rudě.
Češi v řadách Konfederace přikládali zbraně k lícím. Pot jim stékal po tvářích, prsty se křečovitě svíraly kolem mušket. A pak… zahlédli něco, co je přimrazilo k zemi. Na druhé straně, proti nim, pochodovali muži v modrých uniformách. A mezi nimi byli Češi. Přátelé, známí, někdy dokonce příbuzní. Bylo ale pozdě – výstřely z obou stran rozechvěly vzduch.
Někteří zaváhali, jiní ne. Kulky si nevybíraly podle původu. Jeden Čech v konfederační uniformě spatřil v modré řadě svého souseda, muže, s nímž ještě před pár lety sdílel dřinu na texaském poli. Oči se jim na okamžik setkaly. Co teď? Zvednout zbraň a střílet, nebo se nechat zabít? Někdo vykřikl, výstřely se mísily s duněním děl, a pak už nebyl čas na úvahy. Válka neměla slitování.
Jaký osud čekal ty, kdo přežili? Někteří byli zajati a skončili v unijních zajateckých táborech, kde vládly nemoci a hlad. Jiní dezertovali – utíkali do divočiny, skrývali se v lesích, než válka skončila. A někteří bojovali dál, ať už chtěli, nebo ne. Po válce se vrátili domů, ale žádný z nich už nebyl stejný. V Americe, kam kdysi přijeli hledat nový život, nyní zůstala hluboká jizva, která se nikdy zcela nezahojila.
Osudy po válce: Hrdinové, zapomenutí i ti, co mlčeli
Válka skončila. Bojiště se proměnila v hřbitovy. Čeští veteráni se vrátili do svých komunit, ale byli jiní. Někteří se stali obchodníky v Chicagu, jiní se usadili v texaských osadách a snažili se zapomenout. Když se jich ptali, co zažili, mnozí jen mlčky pokývali hlavou. Věděli své. Věděli, jaké to je stát v bitevní vřavě, dívat se do očí nepřítele a poznat v něm člověka ze stejné země.
Dnes se jejich jména vytratila z paměti, ale jejich příběhy jsou stále ve starých kronikách, zažloutlých dopisech a možná i ve vzpomínkách těch, kdo nesou jejich krev.
Seznam zdrojů
1. Na obranu Unie: Chicagští krajané v občanské válce. 100+1 zahraniční zajímavost. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/na-obranu-unie-chicagsti-krajane-v-obcanske-valce
2. Ve válce Severu proti Jihu bojovali i Češi!. 21. století. Dostupné z: https://21stoleti.cz/2007/04/19/ve-valce-severu-proti-jihu-bojovali-i-cesi/
3. Na Severu i na Jihu. Česká asociace americké občanské války. Dostupné z: https://www.cacwa.cz/cesi-valce/cesi-severu-jihu/
4. Quality over quantity: Czechs in the American Civil War. Academia.edu. Dostupné z: https://www.academia.edu/41596396/Quality_over_quantity_Czechs_in_the_American_Civil_War
