Článek
Na jaře roku 1945 se z trosek německého Königsbergu stalo město bez hlasu. Ticho, které se rozprostřelo po kapitulaci, mělo zvláštní zvuk — těžký, zadrhlý, přerývaný dechem těch, kteří zůstali naživu. Ulice lemovaly ruiny domů, mezi nimiž se pohybovaly malé postavy s pohledy staršími, než byl jejich věk.
Gerda M., tehdy devítiletá, si ve svém deníku poznamenala:
„Když se mě ptali, odkud jsem, nevěděla jsem, co říct. Řekla jsem, že z ulice. A oni se smáli.“
Její matku zabily střepiny při bombardování, otce odvedli vojáci na frontu a už se nikdy nevrátil. Gerda žila celé týdny v sutinách, s kouskem zmrzlého chleba a zrezivělým kýblem vody, kterou sbírala z tajícího sněhu. Město tehdy dusil hlad — a děti, jako byla ona, se staly posledními obyvateli ruin.
Königsberg, kdysi hrdé centrum Východního Pruska, univerzitní město filozofa Kanta, se proměnilo v peklo. V srpnu 1944 dopadly na město britské bomby a proměnily jej v doutnající hromadu trosek. Z 370 000 obyvatel jich na jaře 1945 zůstalo sotva polovina. Když Rudá armáda město 9. dubna dobyla, našla v podzemí desetitisíce civilistů — nemocných, starých, matek s dětmi.
Hlad, mráz a bezejmenné děti
Podle poválečných zpráv sovětských orgánů zůstalo po kapitulaci přes deset tisíc osiřelých dětí. Jen zlomek z nich se dostal do organizované péče. Ostatní zmizely — buď v improvizovaných táborech, nebo v rukou těch, kteří sami bojovali o přežití.
V deníku anonymní dívky nalezeném po válce v troskách u Pregelu stojí:
„Mám na sobě matčin kabát, je mi velký. Když spím, schovávám se do něj, abych necítila chlad. Když jsem hladová, olizuji sníh.“
Mnohé děti přestaly mluvit německy, aby přežily. Každé německé slovo mohlo znamenat ránu nebo smrt. Jedna z přeživších, Marie-Luise G., později vypověděla:
„Když jsem poprvé řekla, že se jmenuji Anna, udeřil mě. Řekl, že teď jsem Anja a že už nikdy nesmím mluvit německy.“
Zima 1945–46 byla jednou z nejkrutějších v historii Kaliningradu. Děti žily v kanalizaci, v rozvalinách, v bývalých bunkrech. Sbíraly uhlí, hledaly zbytky jídla a topily hadry nasáklými petrolejem. Některé se přidaly k posádkám Rudé armády, které je používaly jako poslíčky. Hranice mezi dětstvím a přežitím se ztratila.
Cesty do zapomnění
Sovětská správa shromažďovala osiřelé děti a posílala je do vnitrozemí. V improvizovaných táborech v Kaliningradu, Gusevu či Tilsitu dostávaly nové jazyky, jména i identity. Děti se ztrácely z evidencí, protože jejich původ byl nežádoucí.
Ve zprávě sovětského správce z roku 1946 se píše:
„Zbylé německé děti je nutno vychovat jako sovětské. Jejich jazyk a původ musí být zapomenuty.“
Po válce se některé z nich dostaly do sirotčinců v Litvě či Bělorusku, jiné až na Sibiř. Když se po roce 1990 otevřely archivy, desítky těchto lidí zjistily, že se narodily jinde, pod jiným jménem. „Narodila jsem se v Kaliningradu, ale uvnitř jsem dítě z Königsbergu,“ řekla jedna z nich v rozhovoru s německou novinářkou Soniou Winterbergovou.
Město, které pohltilo své děti
Přesná čísla neexistují. Historik Bastiaan Willems odhaduje, že v roce 1946 zůstalo v oblasti asi 20 000 německých dětí bez rodičů. Většina z nich zmizela v „procesu sovětizace“, jak tehdy úředníci říkali převýchově. Zůstaly jen útržky vzpomínek — a několik deníků, které se podařilo zachránit.
V jednom z nich, psaném dětskou rukou, stojí:
„Když prší, chodím na hřbitov. Tam se nebojím. Tam jsou tiší lidé, kteří mě nevyženou.“
Tato slova přežila desetiletí v kufru, který našli archeologové při rekonstrukci centra Kaliningradu.
Mlčení, které trvalo půl století
Sovětský režim zakázal jakoukoliv zmínku o německém civilním obyvatelstvu. Město mělo být symbolem vítězství, ne bolesti. Děti z Königsbergu neexistovaly ani v kronikách, ani ve školních učebnicích. Jejich příběhy se znovu objevily až po roce 1991 — jako ozvěna potlačeného svědomí.
Historikové tehdy začali hovořit o „dětech, které přežily zapomnění“. Někteří z nich se dokonce vrátili zpět, hledat dům, který už nestál. Jedna z nich, Gerda M., dopsala svůj deník až v sedmdesátých letech:
„Nejhorší nebyl hlad. Nejhorší bylo, že už nikdo nechtěl vědět, že jsme existovali.“
Konec, který neskončil
Königsberg se stal Kaliningradem, jméno města se změnilo, ale jeho duch zůstal v sutinách. Tam, kde stála katedrála, kde Kant psal o věčnosti, leží dnes beton a rez. Děti, které tenkrát bloudily po rozbombardovaných ulicích, byly svědky konce civilizace — ne vojenského, ale lidského.
Jejich tichý odkaz nám připomíná, že válka nekončí podepsáním kapitulace. Pokračuje v paměti těch, kteří přežili. A právě tam — mezi ruinami, které už dávno odklidili — stále zní slabý hlas těch, kdo kdysi byli dětmi z Königsbergu.
Seznam použitých zdrojů:
1. FLETCHER, Gail. The forgotten ‚wolf children‘ of World War II. National Geographic [online]. 29. 7. 2019 [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/culture/article/forgotten-wolf-children-world-war-ii.
2. DEUTSCHE WELLE. German “wolf children”: the forgotten orphans of WWII [online]. Deutsche Welle, 11. 2. 2017 [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://www.dw.com/en/german-wolf-children-the-forgotten-orphans-of-wwii/a-41214994.
3. WILLEMS, Bastiaan. Königsberg as a Community of Violence. In: BORTOLUZZI, Stefano a kol. (eds.). Violence in Defeat. Cambridge: Cambridge University Press, 2021 [online]. DOI: https://doi.org/10.1017/9781108856270.008 [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/books/violence-in-defeat/konigsberg-as-a-community-of-violence/0E16EA87C3A0BFB8BF7EA1D6964FFA5F.
4. The Fall of Hitler's Fortress City [online]. [název kapitoly: The Fall of Hitler’s Fortress City]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné z: https://prussia.online/Data/Book/th/the-fall-of-hitler-s-fortress-city/The_Fall_of_Hitlers_Fortress_City.pdf.
