Článek
Červen roku 1872. Přístav v Terstu hučí jako úl. Dav se tlačí na hrázích, vítr cloumá vlajkami a mořské vlny se tříští o boky lodí. Mezi nimi stojí majestátní parní škuner Admiral Tegetthoff, hrdý kolos, který má prorazit cestu do posledního bílého místa na mapě světa. Na jeho palubu nastupují muži, kteří věří, že přepíší dějiny. Jsou mezi nimi nejen Rakušané či Němci, ale i Češi: Julius von Payer z Teplic, Eduard Orel z Nového Jičína, Gustav Brosch z Chomutova a Josef Pospíšil z Přerova.
Jména, která dnes zná jen málokdo, ale tehdy znamenala odhodlání, víru a vědomí, že právě oni mohou proniknout tam, kam se dosud nikdo neodvážil. Cíl byl jasný: prozkoumat oblast severně od Nové země. Každá polární expedice v té době slibovala slávu, ale zároveň nesla stín smrti. Nikdo z posádky netušil, že jejich loď se brzy stane vězněm ledu a už nikdy se nevrátí do přístavu.
V sevření arktického ledu
Admiral Tegetthoff vyplul nejprve k norskému Tromsø a odtud zamířil k Nové zemi. Ale už v srpnu 1872 ho polární moře sevřelo. Lodní šroub drtil kry, pára burácela, ale led se nehnul. Posádka byla odříznuta od světa – a uvězněná loď se proměnila v plovoucí ledový ostrov. Začala zkouška vůle. Polární noc se snesla na posádku jako těžký závoj a s ní přišly téměř čtyři měsíce tmy. Teploty klesaly k minus čtyřiceti stupňům. Voda v sudech zamrzala, dřevěné trámy praskaly, železo se lámalo v rukou. Muži se museli spolehnout na uhlí, které ubývalo a na zásoby, které rychle mizely. Brzy začali lovit. Tulení a medvědí maso se stalo základem jídelníčku, tuk se využíval jako palivo i mazivo.
Josef Pospíšil z Přerova ve svých zápiscích popsal, jak si z kůží šili improvizované oděvy, aby se chránili před mrazem. Gustav Brosch vedl meteorologické deníky, v nichž zaznamenával každou změnu počasí, každé poryvy větru. Nemoci však nešlo zastavit. Největším nepřítelem se staly kurděje – nemoc z nedostatku vitamínu C, která způsobovala krvácení dásní, vypadávání zubů a celkové oslabení organismu. Námořníci žvýkali syrové maso, aby získali alespoň trochu čerstvých živin.
Zrození nové země
Když se po dlouhých měsících led konečně pohnul, Payer využil příležitosti. V srpnu 1873 vedl výpravu na saních a člunech. A tehdy spatřili obrys neznámé pevniny. Byl to okamžik, kdy se lidská vytrvalost proměnila v objev. Julius von Payer věděl, že stojí před něčím velkým. Souostroví, které rozprostíralo své hřebeny a fjordy do daleka, nazval Zemí Františka Josefa. V následujících měsících bylo zmapováno více než 190 ostrovů. Češi zde zanechali nesmazatelnou stopu. V mapách se objevila Teplitz Bay, pojmenovaná po Payerově rodišti, Brünn Cape – mys, pojmenovaný po Brně, Schönau Island – pojmenováno po Teplitz-Schönau (dřívější jméno Teplic) a další názvy, které připomínaly místa v Čechách a na Moravě. Eduard Orel zakreslil první detailní mapy, jejichž přesnost ohromila i pozdější badatele.
Poslední zkouška: ústup pěšky
Loď však zůstala stále pevně sevřená ledem. Na jaře 1874 padlo nevyhnutelné rozhodnutí: Admiral Tegetthoff musel být opuštěn. Muži vyložili čluny na saně a vydali se pěšky k jihu. Byl to pochod, který prověřil lidské hranice. Denně urazili jen několik kilometrů, často méně než pět. Led se trhal, saně se propadaly, čluny bylo nutné táhnout znovu a znovu. Spali ve stanech z medvědích kůží, nohy měli rozpraskané od omrzlin, ruce zkrvavené od provazů. Právě tehdy došlo k jediné lidské ztrátě výpravy. Rakouský důstojník Otto Krisch podlehl nemocem a vyčerpání. Byl pohřben pod ledem, a jeho smrt se stala mrazivým symbolem ceny, kterou expedice zaplatila.
Po třech měsících dorazili konečně k otevřenému moři. V srpnu 1874 nastoupili do člunů a vydali se na zoufalou plavbu. Štěstí jim přálo – zachytila je ruská loď Murzajew, která je odvezla do norského Vardø. Z původních dvaapadesáti mužů se domů vrátilo padesát jedna.
Vědecký odkaz a česká stopa
Expedice nepřinesla jen objev nové země, ale i cenné vědecké výsledky. Broschovy meteorologické zápisy se staly prvním uceleným souborem údajů z této části Arktidy. Orelovy mapy byly tak přesné, že se používaly ještě desítky let poté. Pospíšilovy deníky poskytly jedinečný pohled do každodenního života posádky. Julius von Payer se stal symbolem výpravy. Po návratu už nikdy do Arktidy nevyrazil, ale své zážitky vtělil do malířských pláten a knih. Jeho dramatické obrazy ledových krajin visí dodnes v muzeích a nesou v sobě tíhu těch měsíců na hraně života.
Češi, kteří tvořili jen zlomek posádky, zanechali nesmazatelnou stopu. V pustých končinách dalekého severu se tak ocitla jména měst a mužů z Čech a Moravy. Jejich odvaha připomíná, že i národ z malé střední Evropy měl své průkopníky na hranicích světa.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. McENCHROE, Thomas. Julius von Payer – the Teplice born explorer who discovered Franz Josef Land [online]. Radio Prague International, 6. 12. 2019 [cit. 2025-08-20]. Dostupné z: https://english.radio.cz/julius-von-payer-teplice-born-explorer-who-discovered-franz-josef-land-8113568
2. HOŠEK, Jaroslav. Arctic Diary of Josef Pospíšil 1872–1874 [online]. Geografie, 1968, roč. 73, s. 381–391 [cit. 2025-08-20]. Dostupné z: https://geografie.cz/73/4/0381/
3. Austrian Polar Research Institute. The discovery of Franz Josef Land 150 years ago and its impact on international polar research [online]. 20. 2. 2024 [cit. 2025-08-20]. Dostupné z: https://www.polarresearch.at/the-discovery-of-franz-josef-land-150-years-ago-and-its-impact-on-international-polar-research/
4. BARR, William. The retreat from Zemlya Frantsa-Iosifa [Franz Josef Land]: the diary of Lieutenant Carl Weyprecht of the Austro-Hungarian north pole expedition, 20 May–3 September 1874 [online]. Polar Record, 2011 [cit. 2025-08-20]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/polar-record/article/retreat-from-zemlya-frantsaiosifa-franz-josef-land-the-diary-of-lieutenant-carl-weyprecht-of-the-austrohungarian-north-pole-expedition-20-may3-september-1874/B4E3AE9FCDE156210BC656BC8DD04293
