Článek
San Francisco, 8. července 1879. Píšťala přístavního dozorce zasyčela jako nádech osudu. USS Jeannette, nově přestavěná loď s masivním trupem se odlepila od mola. Nad hlavami třiatřiceti mužů stoupala vlajka Spojených států a s ní naděje celé generace. Na palubě stál kapitán George Washington De Long, námořník tělem i duší, který věřil, že lidská vůle dokáže prorazit i led Arktidy.
V očích mužů – inženýra George Melvilla, lékaře Amblera, čínských námořníků i zkušených harpunářů – se zračilo napětí. Ne každý rozuměl přesně cílům výpravy, ale všichni věděli, že jdou tam, kde končí mapa.
Tehdejší geografie nebyla přesná věda. Teorie o otevřeném polárním moři, které má být nezamrzlé díky mořským proudům a slunečnímu záření trvale dopadajícímu na pól, měla mnoho příznivců. I De Long jí zprvu věřil. „Zatímco jiní píší hypotézy, my přineseme důkaz,“ řekl před odjezdem v projevu, který otiskly New York Herald i evropské listy.
Jeannette byla skvěle vybavena: Edisonovy generátory, Bellovy signalizační přístroje, zásoby na tři roky. A přesto – proti ledu nestačilo nic.
Ledové vězení bez stěn
V září 1879, krátce po průjezdu Beringovou úžinou, přišel první náraz. Loď se přestala hýbat. Led ji sevřel jako zvíře čelistmi. Muži nejprve věřili, že je to dočasné. Ale dny míjely, měsíc uběhl, a Jeannette zůstávala uvězněná v moři, které nemělo konec. Místo plavby přišel drift, pomalé unášení ledovými poli směrem k severu – a nikdo nevěděl kam.
„Bojím se, že jsme rukojmí přírody, kterou jsme přišli zkrotit,“ napsal De Long do deníku 17. října 1879.
„Muži se drží. Ale ve vzduchu mlčení, které páchne po smrti.“
Zima udeřila s plnou silou. -45 °C, temnota polární noci, jídlo z konzerv, které v třeskutém chladu praskaly. Těla hubla, víra se tenčila. Lékař Ambler začal podávat morfin proti bolestem z omrzlin. Jeden muž zemřel na nemoc – první ztráta, která zanechala ránu větší než mráz.
Rok 1881 přinesl rozhodující úder. V červnu se tlak ledu stal nesnesitelným. Trup Jeannette sténal, jako by měl hlas. Dřevo praskalo. Kovové výztuhy se ohýbaly jako máslo. A pak:
„Loď praskla jako kosti pod kamenem,“ napsal inženýr Melville.
Posádka musela vše opustit. Vlekli tři čluny, saně, stany, zásoby. Váha byla nelidská, ale sníh neodpouštěl. Začala nejtragičtější etapa – pochod přes led.
„Ztrácíme víru, ne směr“ – cesta ke Sibiři
Dvě stě padesát mil přes neprůchodné pláně. Každý den znamenal několik mil – a několik kapek naděje. De Long, přestože sám trpěl omrzlinami, šel v čele. Každý večer zapisoval:
„Dnes Frost padl. Nedalo se mu pomoci. Ležel tiše a bez bolesti. Ostatní ho pohřbili. Nikdo neplakal.“
Muži pili roztavený sníh, jedli poslední zbytky pemikanu a kůži ze svých bot. Příroda je učila pokoře, ale zároveň krutě účtovala.
Když konečně dorazili k pobřeží Sibiře, čekalo je moře. Otevřená voda, kterou museli přeplout. Rozdělili se do tří člunů.
Melvillova skupina doplula k osadě Tunguzů a byla zachráněna. De Longova skupina ale přistála na opuštěné písčině. A pak zmizela.
Poslední záznam v De Longově deníku:
„Pan Collins přestal mluvit. Umíráme. Zůstáváme tři. Pokusíme se dojít dál. 30. října 1881.“
Poté následuje prázdná stránka.
Nalezeni ve sněhu
V březnu 1882 Melville, vedený domorodými stopaři, nalezl De Longovu skupinu. Těla ležela schoulená kolem zamrzlého ohniště. De Long svíral svůj deník – přežil v něm déle než ve vlastním těle.
Vedle ležely osobní věci: tužka, kapesní hodinky, mapa Sibiře a pečlivě zapsané jméno každého mrtvého druha.
O tři roky později byly trosky Jeannette nalezeny na pobřeží Grónska – na opačné straně Arktidy. Ukázaly, že existuje transpolární drift, proud ledu přes severní pól. Tento objev umožnil výpravu Fridtjofa Nansena s lodí Fram, která vědecky potvrdila to, za co posádka Jeannette zaplatila životy.
Příběh USS Jeannette je víc než námořní tragédie. Je to příběh víry, že svět lze pochopit, když do něj vkročíme. Je to memento, že odvaha a oběť nejsou vždy odměněny triumfem, ale přesto mají cenu.
Na místě, kde byli De Long a jeho muži pohřbeni, stojí dnes skromný památník. Slova na něm jsou prostá:
„Zde spí ti, kdo šli za severní hvězdou.“
Použité zdroje:
1. Naval History and Heritage Command. USS Jeannette (1879–1881). [online]. [cit. 2025-05-08]. Dostupné z: https://www.history.navy.mil/our-collections/photography/us-navy-ships/alphabetical-listing/j/uss-jeannette–1879-1881-0.html
2. National Geographic. The Hair-Raising Tale of the U.S.S. Jeannette's Ill-Fated 1879 Polar Voyage. [online]. [cit. 2025-05-08]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/140924-jeannette-hampton-sides-north-pole-gilded-age-ngbooktalk
3. National Centers for Environmental Information (NOAA). The USS Jeannette's Perilous Journey. [online]. [cit. 2025-05-08]. Dostupné z: https://www.ncei.noaa.gov/news/uss-jeannette-peril-journey
