Článek
Angola, říjen 1980. Slunce stálo vysoko a neúprosně pálilo na suchou zemi, která se třásla ve vlnách žáru. Nad osadou Kalemba se vznášel nepřirozený klid. Žádný smích dětí, žádný zpěv žen, žádný štěkot psů. Jen občasné zasténání. A zápach – ostrý, kyselý, nemocný. Zápach smrti.
Zdeněk Smolka, padesátiletý československý inženýr z Hydrostavu, seděl na rozvrzané lavičce u bývalé školní budovy, která se během několika dní proměnila v improvizovanou ošetřovnu. Držel v náručí malou holčičku – byla tak lehká, až to děsilo. Měla zavřené oči, propadlé tváře. Jmenovala se Marisa. Připomínala mu jeho vnučku doma v Olomouci.
Vedle něj klečel Luděk Hlaváček, mladý technik s rukama zničenýma od montáže čerpadel. Právě doléval vodu z plastové lahve do improvizované kapací infuze. Snažili se holčičku zachránit, i když věděli, že pravděpodobně umře stejně jako ty před ní. A jako mnoho těch, které ještě potkají.
„Měl bys si lehnout, Zdeňku. Vypadáš bledě,“ řekl tiše Hlaváček.
„Bledě? Tady v Africe?“ pokusil se Smolka o úsměv. „To by byl výkon.“
Zpátky na začátek
Československá pomoc Angole nebyla náhodná. Po získání nezávislosti v roce 1975 se tato země stala jedním z hlavních partnerů socialistického bloku v Africe. Praha nabídla odborníky: stavby, doly, zdravotnictví, zemědělství. Mezi lety 1975–1989 prošly Angolou stovky československých inženýrů, techniků i lékařů.
Projekt čerpací stanice u řeky Cuanza byl součástí širšího plánu na zajištění pitné vody pro centrální provincii Bié. Smolkův tým měl tři členy: on sám, Hlaváček a geodet Jiří Novotný. Pracovali bok po boku s místními dělníky, které školili v provozu zařízení. Projekt měl být dokončen během šesti měsíců.
Ale v říjnu 1980 se všechno změnilo.
Nemoc z vody
Cholera se do oblasti dostala z uprchlického tábora u Huamba. Válka, která v Angole zuřila prakticky nepřetržitě, způsobila obrovské přesuny obyvatel. Lidé pili ze všeho – z kaluží, říček, stok.
Začaly průjmy, zvracení, horečky. V jednom týdnu zemřelo 72 lidí. Bez jakéhokoli zásahu by to byly stovky, možná tisíce. Místní správce provincie vyslal zoufalou žádost do Luandy. Ale v roce 1980 měla Angola pouze dvě nemocnice na celé vnitrozemí. Než doletěla jakákoliv pomoc, bylo pozdě.
Nemoc dorazila i do československého tábora. První příznaky měl jejich kuchař Alberto – bolest břicha, zvracení, kolaps. Do dvou dnů se přidali další. Smolka se sám nakazil. Přesto odmítl evakuaci.
Evakuace? Nikam nejdeme
„Volal jsem na ambasádu. Řekli, že pošlou auto,“ řekl Novotný jednou večer.
„Auto? Aby nás co? Odvezlo z problémů? A co lidi tady?“ odsekl Smolka.
V ten moment padlo zásadní rozhodnutí: zůstat. Pomoci. Ne jako inženýři, ale jako lidé. Byla to chvíle, která změnila účel jejich mise.
Ošetřovna ze školy, záchrana z trubek
Starou budovu základní školy přeměnili na dekontaminační centrum. Křída se setřela ze zdí, tabule se použila jako nosítka. Vodu vařili na ohni, dezinfikovali popelem, stavěli latríny.
Hlaváček mezitím sestavoval improvizovaný filtrační systém z potrubí, které mělo být použito na čerpadla. Využil princip vícekomorové pískové filtrace a chlorace. Celé zařízení obsluhovali ručně.
„Bylo to, jako bychom montovali srdce z věcí na šicí stroj,“ popsal později. Ale zařízení fungovalo. Voda byla čistá. Úmrtí začalo ubývat.
Carmelita a M’Bolo
Do centra přišla i bývalá zdravotní sestra Carmelita Silva, která se naučila základní medicínu u portugalské armády. A pak muž jménem M’Bolo, vysoký, s jizvami na pažích, bývalý voják z MPLA. Pomáhali s převozem nemocných, stavěli přístřešky, organizovali dodávky jídla.
Jednoho dne se před školou objevila skupina ozbrojených mužů. Podezřívali Čechoslováky, že šíří nemoc. Chtěli školu vypálit. M’Bolo vyšel ven. Ukázal jim čerstvě vyčištěnou vodu, dal jim napít. Ukázal, co se děje uvnitř. Mluvil půl hodiny. Nakonec odešli.
„Bez něj bychom nepřežili,“ vzpomínal Hlaváček.
Dny, které plynuly jako roky
Tři týdny nepřetržité dřiny. Jen voda, nemoc, dezinfekce, pláč. Smolka zhubl 8 kilo, měl horečky, zimnici. Ale stále organizoval směny. Zápisník se změnil na nemocniční protokol. Počítal pacienty. Počítal mrtvé. A pak, konečně – počítal uzdravené.
Marisa, děvčátko z úvodu, přežila. Jako desítky dalších. Celkově jejich zařízení ošetřilo přes 300 lidí. Úmrtnost se během dvou týdnů snížila z 80 % na 20 %. Když konečně dorazili zástupci Světové zdravotnické organizace, našli československé inženýry v montérkách s rukama v kýblu dezinfekce.
Po návratu domů se o příběhu téměř nemluvilo. Nebyla to doba, která by oceňovala hrdiny bez funkce. Není to příběh o vítězství. Cholera v Angole se nikdy úplně nezastavila. Ale v jedné provincii se šíření zpomalilo. V několika vesnicích se děti dožily dalšího dne.
V roce 1988 se český diplomat z Luandy vydal toto místo navštívit. Škola, kde bývala ošetřovna, se stala střediskem hygieny a očkování. Na zadní zdi našel vybledlý nápis:
„Checos salvaram nossas crianças.“ – Češi zachránili naše děti.
A to stačí.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. SZOBI, Pavel. Czechoslovak Economic Interests in Angola in the 1970s and 1980s. In: BRISCH, Nicole a kol. Czechoslovakia and the Global South: The Encounter between East and South in the Cold War Era. Berlin: De Gruyter Oldenbourg, 2023. Dostupné z: https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/9783110646030-007/html?lang=en
2. MOSZYNSKI, Peter. Angolan cholera epidemic could have been prevented, says MSF. The BMJ [online]. 2006, roč. 332, č. 7552, s. 1232. ISSN 1756-1833. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1471924/
3. WORLD HEALTH ORGANIZATION. Cholera – Angola. Disease Outbreak News [online]. 2025 [cit. 2025-08-01]. Dostupné z: https://www.who.int/emergencies/disease-outbreak-news/item/2025-DON562
