Článek
Říjen 1972. Bylo chladné, tiché ráno a Jana, pětadvacetiletá učitelka z maloměstského gymnázia, stála před zrcadlem na toaletách ve druhém patře školy. Do zvonění zbývalo pět minut. Její rty byly bez rtěnky, jak si žádala ředitelská směrnice, ale tváře měla rudé a horké. Ve vedlejší místnosti, za dveřmi označenými „Kabinet M-F“, seděl on – kolega, o deset let starší, ženatý a voněl po kolínské Pitralon.
Jana věděla, že je to špatně. Věděla to od prvního dne, kdy jí zůstal stát za zády po vyučování a zeptal se, jestli jí může nabídnout čaj. Nepila ho. Jen seděli. Dlouho. A pak najednou bylo všechno rychlé, zadýchané, tajemné – jeho ruka pod její sukní, její nečekané „ano“, polibky s příchutí kávy a chuti být chtěná.
Týdny poté přicházely večery, kdy s ní zůstával ve sborovně. Jeho manželku znala z výborových schůzí. Jana se nikdy nezeptala na nic. Jen si oblékla halenku bez výstřihu a přinesla sešit s písemkami, zatímco pod stolem její stehno klouzalo vedle jeho.
A pak jednou ráno – opozdilá menstruace. Pak druhý den. Třetí. Hrudník bolel, žaludek se zvedal, svědomí se přihlásilo. Došla na gynekologii pod záminkou „potíží s cyklem“. Lékař se jí skoro nepodíval do očí, jen přikývl a řekl, že výsledky budou druhý den. Když si je přišla vyzvednout, potvrdil to, co tušila. Ten den nešla do školy. Druhý den už ano – ale v hlavě jí znělo jen jedno slovo: co teď?
Těhotenství v době plánovaného štěstí
Dítě bylo symbolem pokroku, rodina pilířem socialismu. Ale těhotenství mimo manželství? To byl problém. Režim neviděl ženu jako autonomní bytost, ale jako prostředek k naplnění demografických cílů. Bylo žádoucí rodit, ale správně – tedy ve svazku, s mužem, v bytě schváleném národním výborem, za asistence „osvědčeného gynekologa“ a s potvrzením o politické bezúhonnosti.
Jana byla svobodná, otec dítěte ženatý a škola plná klepů. Když se rozhodla jít na potrat, musela se obrátit na okresní gynekologii. Tam vyplnila žádost. Musela napsat „sociální důvody“ – nedostatek bydlení, příjem pod hranicí normy, nepřítomnost manžela.
Komise
Komise byla formální i ponižující. Jana byla zavolána do malé kanceláře, kde seděli tři muži v šedých sakách a jedna žena s pevně sepnutým drdolem. Stůl mezi nimi jako bariéra, za okny zatažené rolety. Místnost páchla dezinfekcí a cigaretami.
Jeden z mužů, který se představil jako zástupce okresního výboru, mluvil bezvýrazným hlasem. Nešlo o zdravotní stav – šlo o morálku.
„Kolik vyděláváte? Kde bydlíte? Máte podporu rodiny? Je si soudružka jistá, že to dítě opravdu nemůže donosit?“ ptali se postupně. Muž s brýlemi si po celou dobu dělal poznámky, žena uprostřed se na ni ani nepodívala.
Jana předložila svou žádost. Na konci byla věta, kterou jí poradil starší gynekolog:
„Dítěti bych nemohla zajistit harmonické prostředí.“
Byla to lež. Dítěti by nikdy nemohla zajistit život bez stínu.
Celý rozhovor trval sotva deset minut, ale cítila se, jako by svlékla kůži. Sálala z nich nedůvěra, odstup. Nebyla pro ně člověkem v krizi – byla položkou ke schválení nebo zamítnutí. V očích těch lidí byla jen další „nezodpovědná dívka“.
Rozhodnutí přišlo o dva dny později. Schváleno.
Potrat
Zákrok proběhl v místní nemocnici, krátce po sedmé ranní. Sestra jí řekla, že to „není nic hrozného, denně tu máme pět, šest takových“. Hovořila mechanicky, bez zájmu. Po zákroku ležela Jana dvě hodiny na pokoji s dívkou, která byla ještě mladší než ona. Mlčely. Jen se občas jejich pohledy setkaly – únava, smutek, otupělost.
Pak přišel lékař, řekl jen:
„Můžete jít.“
A šel dál.
Sexualita podle plánu
V socialistickém Československu byl sex chápán především jako nástroj reprodukce. V manželských příručkách se dočteme, že „harmonické soužití spočívá v důvěře, spolupráci a oboustranném plnění manželských povinností“. Tyto „povinnosti“ se týkaly i postele. Pokud muž toužil a žena ne, měla ustoupit. Pokud žena toužila a muž ne, měla počkat.
Ženská touha byla neviditelná. Nemluvilo se o ní. Neučila se. V ordinacích se lékaři ptali na cyklus a na porodnost, ale nikdy na orgasmus. Dívky jako Jana vyrůstaly bez vědomí, že sex může být potěšením, ne jen úkolem.
Erotika pod dekou
Erotika se do socialistických domácností dostávala tajně. Na kazetách, v časopisech, v překladu zakázaných knih. Ale většina žen si ji vytvářela jen ve fantazii. V šepotu, v pohledech, v dopisech, které nikdy neposlaly. Touha byla přítomná, i když ji systém ignoroval. Milenci se scházeli v parcích, na ubytovnách, na pracovištích po zavírací době. Všude tam, kde se dalo být aspoň na chvíli sami.
A pak to skončilo. Někdy neplánovaným početím, jindy jen koncem touhy. Ale vždy zůstalo mlčení. Protože mluvit o sexualitě znamenalo riskovat reputaci. A Jana měla pověst učitelky, ne milenky.
Sexualita československých žen za reálného socialismu nebyla nikdy skutečně svobodná. Byla regulována, zapisována, schvalována. Potraty šly přes komise a touha byla zapovězena, pokud nevedla k porodu nového občana.
Ale ženy jako Jana žily. Toužily. Milovaly. A i když systém odmítl jejich hlas, jejich příběhy přetrvaly. Stačí je jen znovu otevřít – a slyšet, co říkají.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí? A/Magazín AV ČR, 15. 8. 2024 [online]. Dostupné z: https://www.avcr.cz/cs/fotoreportaze/Zeny-sex-a-rodina-za-komunismu.-V-cem-jsme-byli-pokrokovi-a-v-cem-zpatecnicti/
2. Politika touhy. Co je soukromé, je politické aneb Sexuologie a stát v komunistickém Československu. Heroine.cz, 5. 4. 2023 [online]. Dostupné z: https://www.heroine.cz/spolecnost/politika-touhy-co-je-soukrome-je-politicke-aneb-sexuologie-a-stat-v-komunistickem-ceskoslovensku
3. Jak výzkumy sexu převracejí naše představy o socialismu. Deník Alarm, 26. 7. 2018 [online]. Dostupné z: https://denikalarm.cz/2018/07/jak-vyzkumy-sexu-prevraceji-nase-predstavy-o-socialismu/
4. Jaký byl sex za komunismu? Kniha otevírá dveře do československých ložnic. Seznam Zprávy, 13. 9. 2023 [online]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-jaky-byl-sex-za-komunismu-kniha-otevira-dvere-do-ceskoslovenskych-loznic-226655
