Článek
Byly to večery, kdy se nad sídlišti snášela šedivá tma a oranžové lampy pouličního osvětlení kreslily na asfalt podivné kruhy. Z oken se linula směsice pachů – někde smažené cibule, jinde guláše. Chodby paneláků voněly vlhkostí, lepidlem z linolea a prádlem sušícím se v kočárkárnách. Bylo to naše království. Tam, mezi betonovými zdmi, vznikaly příběhy dětství. A jedním z nejsilnějších byla hra, která spojovala odvahu, drzost a výbušný smích – zvonění na zvonky a úprk, než se dveře otevřely.
Zazvoň a uteč – rituál odvážných
Ten okamžik měl zvláštní kouzlo. Přikrčení před vchodem, napjaté pohledy, tichý signál rukou. Jeden z nás se nadechl, natáhl prst a stiskl zvonek. Krátký cinkot, někdy dlouhé, drnčivé zazvonění. Pak výbuch smíchu a rychlý úprk do schodů nebo k dalšímu vchodu. Schodiště dunělo dupotem, ozývalo se hekání a naše srdce tloukla tak, že jsme měli pocit, že je uslyší celý dům.
Nebyla to hra o vítězství. Byla to hra o odvaze. Kdo zazvonil, riskoval. Kdo utekl, dokazoval svou rychlost. A kdo byl chycen rozezleným sousedem, stal se tak trochu obětí i hrdinou – protože jen ten, kdo riskoval, mohl být dopaden. Vždycky jsme se smáli ještě víc, když na chodbu vyběhla paní z přízemí s vařečkou v ruce a rozhlížela se, odkud se ozval ten smích.
Panelák jako herní aréna
Panelová sídliště, která začala vyrůstat v 60. a 70. letech, byla plánována jako vzorové bydlení socialistické společnosti. Betonové kolosy se rozprostíraly na okrajích měst, obklopené dětskými hřišti s prolézačkami z kovových trubek, pískovišti a betonovými pingpongovými stoly. Byla to města ve městě.
Pro nás to ale byla především dokonalá kulisa pro hry. Věděli jsme, které schodiště vede do sklepa, kudy se dá proklouznout na střechu a kde jsou dveře, které se nikdy nezamykají. Kočárkárny, sušárny a sklepní kóje se stávaly skrýšemi i únikovými cestami. Panelák nebyl jen obytný dům – byl to labyrint, pevnost, místo, kde se z obyčejného odpoledne stalo dobrodružství.
Historické kořeny hry
Zvonění a útěk nebylo jen českým fenoménem. Už ve viktoriánské Anglii byla tato hra známá jako „Nicky Nicky Nine Doors“. V USA se rozšířila pod názvem „ding-dong-ditch“ a objevuje se v literatuře i dobových záznamech. Děti, ať už v ulicích Londýna nebo Prahy, vždy hledaly způsob, jak se vymezit světu dospělých.
V československých sídlištích získala tato hra vlastní podobu. Zvonek, často ušmudlaný a vyviklaný, se stal spouštěčem příběhů, které se odehrávaly v betonových kulisách normalizačního života. Byla to nepsaná tradice, předávaná z ročníku na ročník.
Honičky v chodbách a sklepech
Zazvoň a uteč málokdy končilo samotným zazvoněním. Ve většině případů následovala honička. Soused, který vyběhl ze dveří, se snažil dopadnout nezbedníky. Děti se rozprchly po chodbách, mizely za roh, probíhaly kolem kočárkáren, skákaly přes zábradlí. Adrenalin stoupal.
Často se hra přesouvala i do sklepů, kde se za slabého světla žárovek ozývaly naše kroky a těžký dech. Sklepní prostory měly své vlastní pravidla – kdo tam vběhl, riskoval, že zabloudí nebo zakopne o zapomenuté harampádí. Ale právě proto to bylo lákavé. Byla to hra se strachem, s temnotou, která přitahovala stejně, jako děsila.
Malá škola života
Dnes se na to díváme s nostalgií, ale tehdy šlo o něco víc než o zábavu. Tyto hry nás učily spolupracovat, plánovat, riskovat i nést následky. Byla to naše první škola odvahy. Psychologové dnes zdůrazňují, že volná, nestrukturovaná hra je důležitá pro zdravý vývoj dítěte. My jsme to tehdy netušili. Jen jsme věděli, že když se rozezní zvonek a my běžíme po schodech s bušícím srdcem, cítíme se svobodní.
Když se panelák změnil v komunitu
Je snadné dnes zapomenout, že panelová sídliště nebyla jen šedivými bloky betonu. Byla to místa, kde vznikaly komunity. Děti se potkávaly na dvorech, hrály vybíjenou, fotbal nebo schovávanou mezi domy. Zvonění na zvonky bylo jen jednou z mnoha her, ale mělo své zvláštní kouzlo – bylo zakázané, provokativní a přitom tak jednoduché. A v tom spočívala jeho síla.
Ozvěna zmizelého dětství
Dnes už podobné scény v sídlištích neuvidíme. Místa, kde jsme běhávali, jsou zaplněná auty. Vchody chrání kamery, dveře jsou zamčené, děti tráví čas u obrazovek. Nostalgie po hrách našeho dětství v sobě skrývá víc než jen vzpomínku – je to ozvěna doby, kdy svět byl dobrodružstvím a hranice existovaly jen proto, abychom je překračovali.
A tak když dnes někde nečekaně zazní domovní zvonek, možná se v koutě schodiště potichu směje duch dávného dětství. Dětství, kdy jsme věřili, že panelák je nekonečný svět a my jsme jeho králové. A že jeden stisk zvonku dokáže proměnit obyčejný večer v dobrodružství, na které se nezapomíná.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. YOU GOV. Is it „knock down ginger“ or “knock a door run”? YouGov [online]. 12 February 2025 [cit. 2025-09-09]. Dostupné z: https://yougov.co.uk/society/articles/51544-is-it-knock-down-ginger-or-knock-a-door-run
2. PROFESSIONAL MORON. Knock, Knock, Ginger: The History of the Ding-Dong-Ditch Prank. ProfessionalMoron.com [online]. 18 April 2022 [cit. 2025-09-09]. Dostupné z: https://professionalmoron.com/2022/04/18/history-of-knock-knock-ginger/
3. REDDIT (uživatel TTEH3). Reakce na diskusi o názvech hry: „The game comes from 1800s Cornwall, England where its original name was nicky nicky nine doors.“ Reddit [online]. [cit. 2025-09-09]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/dataisbeautiful/comments/1insm19/oc_mapped_what_do_britons_call_the_game_where_you/
