Článek
V obýváku se šedozeleným kobercem, vyšívaným ubrusem na stole a vitrínou, kde stály broušené skleničky, které se nikdy nesměly použít, stála v rohu televize. Taková ta pořádná, masivní dřevěná bedna. Měla dvě důležitá tlačítka – jedno na zapnutí a druhé na přepínání programů. Ano, programů. Byly totiž jen dva – ČST1 a ČST2. A říkalo se tomu první a druhý program. Nevysílalo se celý den. Dopoledne bylo ticho, něco málo pro děti, večer „pořady pro dospělé“ – ale když se v programu objevilo jméno jako Sandokan, Skippy nebo Děti z Kouřové hory, byl to svátek.
Zavřete oči. Nadechněte se. Slyšíte to? Ten jemný šum z obrazovky, to známé cvaknutí – tlačítko, které jste stlačili, když jsi chtěli přepnout z prvního na druhý program. Žádný dálkový ovladač. Jen dvě tlačítka, pár koleček na kontrast a jas, a věčná modlitba, aby obraz „neutekl“ nahoru nebo dolů – a když utekl, tak přišel na řadu šroubováček a táta ladil. Byly to osmdesátky v Československu. A tahle televize, většinou Tesla Orava nebo Color 416, byla naše okno do světa.
V té době nebyl Netflix, video, DVD, žádné přetáčení, žádné nahrávání – jen jedno jediné vysílání. Když jste ho nestihli, měli jste smůlu. Maximálně vám to někdo ve škole převyprávěl. I proto jsme u toho seděli s očima dokořán a srdcem bušícím jako při opravdovém dobrodružství.
Sandokan – král, který dorazil z Malajsie do naší obývákové džungle
Když běžel Sandokan, doma se ztišily i hodiny na zdi. Kabir Bedi – s turbánem, mečem a očima, které se nedaly zapomenout. Byl to hrdina, který přišel z dalekých končin, z džunglí, které jsme znali jen z časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců.
Bojoval proti britskému kolonialismu, miloval lady Mariannu a byl ztělesněním spravedlnosti i exotiky. Pro kluky byl Sandokan zhmotněním snu – tajemný, silný, ale přesto citlivý. Běhali jsme pak po sídlišti s klacíky místo šavlí, šermovali mezi sušáky a křičeli „Za Malajsii!“ jakoby šlo o skutečný boj.
Rodiče občas kroutili hlavou, ale taky se dívali. Protože Sandokan nebyl jen pohádka. Byl to příběh o svobodě. A v tom dusném vzduchu osmdesátkového Československa zněla svoboda jako ten nejkrásnější šepot z dálky.
Skippy – klokan s duší hrdiny
Skippy, klokan z australského buše. Tak neuvěřitelný, až jsme ho brali za samozřejmost. Skippy vždycky věděl, co se děje. Ať už šlo o pytláka, ztracené dítě nebo požár, jeho rychlé poskakování a moudré oči byly jistotou, že všechno dobře dopadne.
Když běžel Skippy, přitiskli jsme se k obrazovce. Vždyť Austrálie! To bylo jako Mars. Žádný z nás tam nikdy nebyl a ani neznali někoho, kdo by tam někdy letěl letadlem. Ale díky Skippymu jsme věděli, že tam rostou eukalypty, žijí klokani, a že dobro se prosazuje i v horku a prachu.
My děti jsme si hráli na Sonnyho a Skippyho – a protože jsme klokana neměli, bral tu roli pes, kočka nebo i sourozenec, pokud byl ochotný skákat po čtyřech. Vysílačka? Ta byla z plastové krabičky. A signál? Skvělá dětská fantazie.
Děti z Kouřové hory – když i mlha mluvila
Pak tu byly Děti z Kouřové hory – tiché, mystické, až snové. Tahle novozélandská sága byla jiná. Žádné rychlé střihy, žádná hudební masáž. Jen příběh, co stoupal jako dým ze sopky, pomalu, soustředěně, ale s nečekanou silou.
Děti v něm nebyly veselé figurky. Měly starosti, hledaly odpovědi, narážely na nepochopení. Všechno se odehrávalo v krajině, která vypadala jako pohádka, ale pod povrchem bublalo něco starého, tajemného a hlubokého. Byla to první zkušenost s tím, že svět není jen černobílý. A že i ticho může být děsivé, i krásné zároveň.
Pro nás, děti z šedivého města, které znaly maximálně Žďárské vrchy nebo Svitavy, to bylo jako okno do jiné dimenze. A i když jsme tehdy možná všemu nerozuměli, cítili jsme, že tohle je něco výjimečného.
Fronty, kakao a dvě tlačítka
A když už jsme u těch dobových reálií – ano, máslo bylo, ale banány nebyly. Tedy – někdy byly, ale většinou nebyly. Když byly, vznikla fronta, která se táhla kolem celého obchodu. A kdo měl štěstí, donesl domů pár kousků zelených, které dozrávaly ve spíži zabalené v novinách.
Na stole kakaový pudink v miskách, k večeři chleba s paštikou nebo tavený sýr, v rohu pokojová květina v plastovém obalu a na ní prach. A dál? Televize. Cvaknutí. Rozsvícená obrazovka a… začíná to.
Ať už to byl tygr z Malajsie, skákající klokan nebo dým stoupající z hory, my jsme seděli, dívali se a věřili. Věděli jsme, že tyhle příběhy nejsou jen pohádky. Byly to naše vlastní dobrodružství – na obrazovce i uvnitř nás.
Dnes máme stovky kanálů, streamovací služby, chytré televize. Ale čím víc toho máme, tím víc se občas přistihnu, že mi chybí ten čas, kdy jsme měli jen dvě tlačítka, ale celý svět schovaný mezi nimi.
Použité zdroje
1. Australian Screen Online. Skippy. https://aso.gov.au/titles/series/skippy/
2. Downthetubes.net. Who remembers Skippy the Bush Kangaroo, a TV – and TV Comic – favourite? https://downthetubes.net/who-remembers-skippy-the-bush-kangaroo-a-tv-and-tv-comic-favourite/
3. Wikipedia. Sandokan (TV series). https://en.wikipedia.org/wiki/Sandokan_(TV_series)
4. Wikipedia. Děti z Kouřové hory. https://cs.wikipedia.org/wiki/Děti_z_Kouřové_hory
