Článek
Wales, 21. října 1966
Je to ráno jako každé jiné. Mlha se převaluje údolím řeky Taff a déšť bubnuje do oken. V devět hodin děti v Pantglas Junior School usedají do lavic. Osmiletý Peter naposledy zamává matce v kuchyni, když si vázal šálu. Desetiletá Delyth si zapisuje do sešitu datum: Friday, 21 October 1966. Škola voní po mokrém uhlí a inkoustu. Nic nenasvědčuje tomu, že se během několika vteřin stane místo plné života masovým hrobem.
Z temného svahu nad vesnicí se utrhla halda číslo 7 – uhelný odpad z let těžby, nahromaděný na nestabilním podkladu, zasycený týdenním deštěm. Masa o objemu 150 000 tun se dala do pohybu. Bahno, kamení, voda, břidlice – černá stěna ticha a zkázy, která se valila dolů rychlostí až 30 kilometrů v hodině. Nezastavila ji žádná hráz, žádné varování, žádný rozkaz. Sestoupila jako přírodní zlo, ale bylo to zlo člověkem vytvořené.
V 9:15 zasáhla smrt školu.
Stěny se rozestoupily. Lavice se vznesly do vzduchu, okna explodovala, svět se převrátil. V jediné minutě bylo pohřbeno 109 dětí v jedné školní budově. Z celkových 240 žáků jich přežilo jen něco přes polovinu – mnozí jen proto, že daný den přišli pozdě. Některé děti byly nalezeny stulené v náručí svých učitelů. Jiní byli sevřeni vlastními lavicemi. Učitelka paní Hughesová byla pohřbena po pás a stále křičela jména svých svěřenců, dokud neutichla.
Venku rodiče běželi k místu zkázy. Někteří klopýtali bosí v blátě, jiní se prodírali padajícím deštěm. Otcové, kteří právě skončili noční směnu v dole, odhazovali s holýma rukama bahno, trosky, břidlici. Marně. Každá další hodina přinášela jen další těla.
Katastrofa, která neměla přijít
Tohle nebyl výbuch plynu. Ani lavina. Nebyla to přírodní tragédie. Byla to katastrofa z nedbalosti, z arogance a z beztrestnosti. Halda nebyla náhoda. Byla umístěna na podmáčeném svahu navzdory opakovaným varováním. Už v roce 1963 varovali členové školní rady a místní učitelé, že prameny pod haldou jsou aktivní a že situace je nebezpečná. Dopisy byly ignorovány. Úředníci NCB tvrdili, že je vše „v pořádku“.
Nad vším vládl National Coal Board – těžařský moloch se statusem státní autority. Jeho předseda, lord Robens, byl muž s kontakty a sebevědomím. Místo toho, aby hned zamířil na místo neštěstí, převzal v den katastrofy čestný doktorát. Do Aberfanu dorazil až o den později. Na tiskové konferenci později tvrdil, že nikdo nemohl tušit, že halda může sklouznout – přestože existovala dokumentace, která tvrdila opak. A navzdory očitým svědkům, kteří zaznamenali drobné sesuvy už předchozí den.
Stát, který se otočil zády
Následovalo vyšetřování. Komise vedená soudcem Edmundem Daviesem jasně označila NCB za odpovědnou instituci. Zpráva byla neobvykle přímá – kritizovala „nekompetenci“, „aroganci“ a „nezájem o lidský život“. Ale žádný trest nepřišel. Lord Robens zůstal ve své funkci. Nikdo nebyl postaven před soud. Nikdo nenesl osobní odpovědnost. Ticho pokračovalo – tentokrát ze strany justice.
Rodinám bylo nabídnuto odškodné ve výši 500 liber za dítě – méně než by činilo pojistné za auto. Některé matky plakaly nejen nad ztrátou, ale i nad ponižujícími rozhovory s úředníky, kteří se ptali, zda si „opravdu zaslouží“ plnou výši částky.
A snad nejvíce zarážející bylo rozhodnutí použít část sbírky veřejnosti – fondu pro oběti – na odklizení samotné haldy. 150 000 liber odebráno z dobrovolných darů truchlících lidí, aby stát nemusel zaplatit odstranění toho, co sám dopustil. Peníze byly obci navráceny až v roce 1997 – po více než třiceti letech.
Ticho, které nikdy nezmizí
Pohřby probíhaly celé týdny. Dětské hroby byly srovnané v řadách, na každém malý bílý náhrobek. Malá vesnice nesla tíhu, která by zlomila město. A přesto dál dýchala, dál žila.
Ale trauma zůstalo. Generace dětí vyrostly ve stínu události. Mnozí přeživší se nikdy nevzpamatovali – ztráta sourozenců, přátel, výčitky přeživších. Psychologická pomoc neexistovala. Rodiče byli povzbuzováni, aby „šli dál“. Někteří to nikdy nedokázali. Matka tří dětí, které zahynuly, si až do své smrti nechávala ve spíži jejich obědové balíčky, zabalené tak, jak je ráno připravila.
Aberfan není jen místo. Je to příběh, který má být vyprávěn stále dokola. Příběh o aroganci moci, o selhání státu, o tichém vzdoru obyčejných lidí. O tom, že lidský život nemá být nikdy podložením těžby. A o tom, že i když se po tragédii uklidí suť, zůstává bolest, kterou nelze pohřbít.
Protože ticho z Aberfanu není zapomenuto. Je slyšet stále. Ve větru, který vanul tím údolím. Ve jménech, která nesou památníky. Ve školách, které se dnes staví dál od svahů.
A v otázce, která stále visí ve vzduchu: Kdyby naslouchali, muselo by tolik dětí zemřít?
Seznam použitých zdrojů:
1. Carlton, G. A. J., & Anglis, J. (2023, 3. října). The Harrowing True Story Of The Aberfan Disaster That Killed 144 People In Wales. All That’s Interesting. Dostupné z: https://allthatsinteresting.com/aberfan-disaster
2. Madgwick, G. (2024, 10. července). A noise like thunder – then my classroom went black. How I lost my brother, sister and stability to the Aberfan disaster. The Guardian. Dostupné z: https://www.theguardian.com/lifeandstyle/article/2024/jul/10/a-noise-like-thunder-then-my-classroom-went-black-how-i-lost-my-brother-sister-and-stability-to-the-aberfan-disaster
3. Smithsonian Magazine. (bez data). The True Story of the Aberfan Disaster. Smithsonian Magazine. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/history/true-story-aberfan-disaster-featured-crown-180973565
