Článek
Na dvoře Staroměstské radnice panovalo mlčení, jaké dokáže vytvořit jen strach. Ticho, které není prázdné, ale naplněné – sténáním trámů, sykotem pochodní, vzdáleným dechem stovek lidí, co se neodvažují promluvit.
Vzduch páchl mokrým dřevem a potem. Lešení se lesklo, ještě kluzké po dešti.
Jan Mydlář, muž, který znal všechny tváře smrti, se postavil k ženě, kterou měl zlomit. A věděl, že to nebude jen tělo, co se zlomí.
Tělo, které už nebolí
Byla mladá, sotva dvacetiletá. Vlasy měla slepené potem, obličej zbavený barvy, oči přesto klidné – jakýsi zvláštní mír, který mívají lidé, když už je bolest za hranou.
V rukou svírala hadr, kdysi dětskou plenku, dnes jen kus látky, do níž se zařezávaly prsty.
Odsouzená za vraždu novorozeněte.
Snad zločin, snad zoufalství. Zákon to nerozlišoval.
Když ji přinesli do síně, tělo měla modré chladem, nohy ztuhlé, promrzlé, bez citu. „Na skřipec,“ poručil písař. Mydlář kývl, i když cítil, že se v něm něco vzpírá.
Když ji přivazovali, neprosila o milost. Jen aby to bylo rychlé.
„Tělo už není mé,“ řekla podle zápisu. „V něm už nic nebolí.“
Pak se ozval zvuk, který nelze zapomenout – prasknutí kloubu, jako když dřevo pukne v ohni. Jednou, dvakrát, třikrát.
Katova ruka se zastavila v půli pohybu. „Ruka mi ztuhla, jako bych byl kámen,“ napsal.
Na dvoře se někdo pomodlil, někdo zvracel. Ticho se roztáhlo mezi lidmi jako závoj.
„Zákon je slepý a já jsem jeho ruce,“ poznamenal později Mydlář.
Ale ruce, které lámou, lámou i samy sebe.
Chlapec, který se smál
Jiný zápis, jiný den. Letní vzduch, vůně sena a popraviště připravené pro žháře.
Byl to chlapec, sotva šestnáctiletý. Na rtech úsměv, v očích cosi dětinského.
„Řekl, že chtěl vidět, jak hoří stodola,“ stojí v kronice.
Když mu svazovali ruce, díval se, jak kat rozmisťuje chrastí. „To krásně praská,“ utrousil.
Lidé ustoupili. Město páchlo kouřem ještě dřív, než vzplál oheň.
Když ho plameny dosáhly, zvolal: „Hoří, jako tehdy!“
A smál se.
Smál se tak dlouho, dokud se mu dech nezlomil v horku, dokud smích nepřešel v chrčení a chrčení v ticho.
Mydlář si poznamenal: „Nikdy jsem neviděl úsměv, který by byl tak cizí životu.“
Hlava, která se dívala
Poprava zloděje.
Poctivý muž, jak sám řekl. Chtěl meč, ne oprátku.
„Ať to skončí rychle,“ požádal. „Ať nejsem k posměchu.“
Dav byl neklidný.
Ostré sluneční světlo dopadalo na čepel a odráželo se v očích diváků, jako by každý z nich chtěl kousek té oceli pro sebe.
„Po prvním úderu hlava neodpadla,“ píše Mydlář. „Tělo nepadlo, i když už nemělo duši. A hlava – dívala se. Oči otevřené, pohled, který se nehne.“
Ten pohled se vryl do paměti. „Oči, které tě následují i ve spánku,“ napsal Mydlář. „A člověk pak neví, zda sní, nebo je stále na tom dvoře.“
Tři ženy z Kunratic
Přišly v řetězech.
Byly tři – jedna za byliny, druhá za slova, třetí jen proto, že přežila.
Na jejich tělech visely cáry látky, nasáklé deštěm.
„Zpívaly, když se jim žár přiblížil k chodidlům,“ stojí v zápiscích.
Nekřičely, zpívaly. Písně, které nikdo neznal.
Hlasy se zvedaly nad praskot dřeva, nad sykot ohně.
Pach spálených vlasů se mísil s kouřem, který se zvedal pomalu, jako modlitba, která neví, komu je určena.
Mydlář psal: „Popel žen je lehký. Vítr ho roznesl dřív, než dopadl k zemi.“
Plameny měly barvu mědi, žár hvízdal mezi řetězy a kůže se leskla potem i popelem.
Lidé se odvraceli, ale poslouchali dál. Protože oheň mluvil, i když ženy umlkly.
A Mydlář do zápisníku vepsal jedinou větu:
„Jsou chvíle, kdy oheň slyší víc než Bůh.“
Železo a mlčení
Kleště, šrouby, řetězy, železné židle žhavené do ruda – psal o nich suše, ale mezi řádky dýchá únava.
Únava člověka, který rozumí, že bolest je součástí pořádku, a přesto ji nikdy nepřijal.
„Těla se rychle rozkládají,“ zapsal. „Ale tváře zůstávají.“
Oči ve snu
Na konci svých zápisků se kat Mydlář změnil. Popravy ubývaly, ale stíny přibývaly.
„Někdy ve spánku slyším kroky těch, kteří už nemají nohy,“ píše. „Vidím oči těch, které jsem umlčel a ony mlčí dál. Možná čekají, až se ozvu já.“
Když už nedokázal spát, sedával ke svíci. Plamen se chvěl a zvedal stín jeho rukou – rukou, které odnesly desítky životů.
Na poslední stránku svých zápisků napsal:
„Kat nezabíjí. Kat jen vykonává. Ale čím déle vykonává, tím víc umírá sám.“
Seznam použitých zdrojů:
1. SVÁTEK, Josef. Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze. Praha: Pospíšil, 1866.
2. ŠTORKÁN, Karel. Kronika katů Mydlářů. Praha: Naše vojsko, 1989. ISBN 80-206-0050-5.
3. KATOLICKÝ TÝDENÍK. Kdo byl kat a jak žil Jan Mydlář? [online]. 2021. [cit. 2025-11-04]. Dostupné z: https://katyd.cirkev.cz/vydani-20210608/pracovni-list-c-4/kdo-byl-kat-a-jak-zil-jan-mydlar_8254
