Článek
Čtvrtá ráno, Jakarta, ještě se nerozednilo. Město dýchá v tropickém polospánku, pod plechovými střechami šumí ventilátory a z dálky se line zpěv muezzina. Mladý učitel Agus otevřel okno své skromné ložnice ve čtvrti Menteng, kde i noc má hustý, lepkavý vzduch. Pak ten zvuk. Tiché zaškrábání pneumatik, motor jeepu. Dveře domu se zachvějí pod surovým úderem.
Nevpadli lupiči. Jen muži s puškami a napnutými nervy. Bez otázek. Bez výčitek. Odvedou jeho otce a staršího bratra. Žádné vysvětlení, žádný příkaz. Jen seznam. Jeden křížek. Jedno jméno.
Sousedka zahlédne, jak se silueta vozidla ztrácí mezi palmami. Neřekne nic. Všichni vědí, co to znamená. Ráno najdou v řece tělo bratra. Zmučené. Bezejmenné. Otec se nikdy nenajde.
Ale v americkém archivu, v klimatizované místnosti o dvanáct tisíc kilometrů dál, je jeho jméno stále čitelné. Zaškrtnuté. Červenou tužkou.
Seznamy smrti
Na podzim roku 1965 se Indonésie ponořila do temnoty. Oficiálně šlo o potlačení komunistického puče, který měl připravit o život šest armádních generálů. Neoficiálně — a dnes již s jistotou víme — šlo o předem připravenou čistku. Cílem byli nejen členové komunistické strany, ale i odboráři, studenti, novináři, učitelé, umělci. Stačilo málo. Členství v levicovém kroužku. Podezření. Anebo udání.
Zbraní nebyly jen mačety a kulky, ale i papír. A seznamy. Tajné dokumenty se jmény, adresami, profesemi. Předané indonéské armádě pracovníky americké ambasády. S přesností, kterou umožňovaly léta sledování.
Robert Martens, politický analytik americké ambasády v Jakartě, později vypověděl:
„Poskytli jsme armádě jména lidí, o kterých jsme věděli, že jsou komunisti. Věděli jsme, co se s nimi stane. Nechtěli jsme, aby přežili.“
(The Atlantic, 2017)
Americká ambasáda informace nejen předávala – ona je shromažďovala. V depeši z 28. listopadu 1965, označené „SECRET“, přímo uvádí:
„Vojenské síly pokračují v intenzivním čištění venkova. Připravujeme další doplňkové seznamy členů PKI.“
(Depeše americké ambasády, odtajněno National Security Archive)
Zmíněné seznamy obsahovaly přes 5 000 jmen. V některých oblastech lidé vůbec netušili, že jsou „na seznamu“, dokud vojáci nepřišli. Anebo dokud nezmizeli jejich blízcí.
Diktátor Suharto a souhlasné mlčení Západu
Generál Suharto, který během chaosu uchopil moc, se stal miláčkem Západu. Prezentoval se jako záruka stability, hráz proti komunismu. Spojené státy mlčely. Prezident Lyndon B. Johnson dostával podrobné zprávy o probíhajících popravách, ale veřejně nikdy nevystoupil. Nezaznělo ani slovo odsouzení. Jen mlčení. A pak – smlouvy. Investice. Obchod.
Ve zprávě CIA z ledna 1966 se suše konstatuje:
„Armádě se podařilo eliminovat komunistickou hrozbu. Rozsah akcí přesáhl očekávání.“
Ve stejné době americký ambasador Marshall Green psal do Washingtonu:
„Situace je pod kontrolou. Veřejnost ví, že komunisté byli zničeni. Armáda je nyní respektovaná a lidé ji podporují.“
(U.S. Embassy Jakarta, 1966)
Úspěch „bez invaze“. Cenou za něj bylo mezi 500 000 až milionem mrtvých. Odhady se liší, protože těla často končila bez evidence. Rozhozená po polích, napíchaná na kůly u vesnic, nebo rozkládající se v kalné vodě řeky Brantas.
Krev za ropu, mlčení za vliv
Za brutalitu přišla odměna. Americké korporace Caltex, Mobil Oil nebo těžařský gigant Freeport-McMoRan dostaly zelenou. Těžily ropu, měď, zlato i nikl. V zemi, jejíž opozice ležela v masových hrobech.
Za každou smlouvou byl stín obětí. Za každým vrtákem, každým dolováním, šel strach, násilí, umlčené svědectví. Ale svět mlčel. Západní tisk o masakrech téměř neinformoval. V OSN se nevedla žádná diskuse. Žádný tribunál, žádná rezoluce. Genocida bez zájmu. Bez obrazu. Beze jména.
Jak napsal historik Geoffrey B. Robinson:
„Tato genocida nebyla interní záležitostí Indonésie. Byla mezinárodním zločinem, jehož spolupachatelé měli pasy Spojených států.“
(The Killing Season, 2018)
Těla v řece, jména v archivu
Dnes už víme mnohé. Víme o seznamu. Víme o depeších mezi americkou ambasádou a velitelstvím indonéské armády. Víme o mapách, které CIA připravovala, aby „protikomunistické jednotky“ měly přesnější cíle. Víme, kdo psal ta jména. Kdo je označoval. Kdo sledoval jejich „zmizení“ jako statistiku.
Ale co nevíme? Kde přesně leží mrtví. Kdo všechno zmizel. Kdo přežil, ale mlčí, protože strach v Indonésii nezmizel s érou Suharta. Ten, kdo byl obětí, je často stále stigmatizován. Ten, kdo vraždil, sedí možná v důchodu, s medailemi na prsou.
Indonéská oficiální historie stále mluví o nutnosti „ochrany národa“. O komunistickém nebezpečí. O „stabilizaci“. Ale pravda leží pod zemí. A zatím nikdo neplánuje ji vykopat.
Epilog
V roce 1967, na půdě OSN, hovořil nový indonéský ministr zahraničí o „stabilitě a pokroku“. S úsměvem. S jazykem, který voněl po americké rétorice.
Ve stejné době, na ostrově Buru, seděl za ostnatým drátem bývalý učitel Agus. Přežil. Ale jeho bratr ne. A jeho otec? Jeho jméno je stále na seznamu. V americkém archivu. Se zaškrtlým křížkem.
Je to jen jeden seznam. Jeden z mnoha. Ale vznikl. A někdo ho napsal. Někdo za něj nesl odpovědnost. Možná i někdo, kdo toho rána, kdy začala čistka, pil kávu v Oválné pracovně.
A svět? Svět pil kávu s ním.
Seznam použitých zdrojů:
1. BEVINS, Vincent. What the United States Did in Indonesia [online]. The Atlantic, 20. října 2017 [cit. 9. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.theatlantic.com/international/archive/2017/10/the-indonesia-documents-and-the-us-agenda/543534/
2. FILES reveal US had detailed knowledge of Indonesia’s anti‑communist purge [online]. The Guardian, 17. října 2017 [cit. 9. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2017/oct/17/indonesia-anti-communist-killings-us-declassified-files
3. NATIONAL SECURITY ARCHIVE. Indonesia Mass Murder 1965: U.S. Embassy Tracked Indonesia Mass Murder 1965 [online]. The George Washington University, 17. října 2017 [cit. 9. 7. 2025]. Dostupné z: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/indonesia/2017-10-17/indonesia-mass-murder-1965-us-embassy-files
4. ROBINSON, Geoffrey B. The Killing Season: A History of the Indonesian Massacres, 1965–66. Princeton University Press, 2018. ISBN 978-0691161389.
