Článek
Byl únor 1909, když malý Jeník usnul a neprobudil se. Ve statku u Nového Města na Moravě panoval klid. Sníh tál, v kamnech praskalo a na půdě voněly sušené švestky. Dvouletý Jeník byl neklidný, plakal a nemohl usnout. Jeho tvář byla rozpálená, dásně nateklé – rostly mu zuby.
Babička radila, jak to dělávali s jeho otcem: „Trochu slivovičky na jazyk, zahřeje se a přestane brečet.“ Matka váhala, ale nakonec neodolala. Vzala prst, ponořila ho do pálenky a jemně potřela chlapečkovi jazyk. Jeník zmlkl. Těžká víčka klesla, jeho tělíčko se uvolnilo a usnul.
Ráno ho našli bez dechu.
Okresní lékař jen pokrčil rameny: slabé srdce, choulostivá krev. Nikdo se neptal víc. Byla to doba, kdy smrt dítěte nebyla výjimkou, ale statistika. A kapka slivovice – to byl přece lék.
Děti, kořalka a kolíbky: co bylo normální
V českých zemích na přelomu 19. a 20. století byl alkohol všudypřítomný. Kořalka byla součástí každého stavení, součástí výbavy nevěsty i každodenního života. A děti nebyly výjimkou.
Na Valašsku se novorozencům kapala pálenka na dudlík, aby „dobře spali“. V jižních Čechách kolovala mezi porodními bábami rada: „lžička rumu do mateřského mléka a dítě bude klidné jako anděl.“
Dítěti, které plakalo při horečce, se potřel jazyk slivovicí, popřípadě mu byl dán panák „na zahřátí“. Když začaly růst zuby, babičky radily „namazat dásně višňovicí“. A při zácpě? Lžička piva prý pomůže.
Alkohol nebyl vnímán jako droga, ale jako přírodní prostředek. Jako něco, co doma prostě je. Co se pije, léčí, hojí i dědí.
Dětství mezi panáky a soudečky
Představa dítěte jako křehké bytosti s citlivým metabolismem se v té době ještě nevžila. Děti se považovaly za malé dospělé – a čím dřív se otuží, tím lépe. Fyzická odolnost byla klíčová. Slabí umírali, silní přežili. A „kapka na kuráž“ k tomu měla pomáhat.
Bylo běžné, že šestileté děti pily pivo se svým otcem u večeře. Nešlo o zábavu, ale o rituál. Pivo bylo považováno za výživné, téměř jako chleba. A k tomu trocha rumu na trávení. „Na půl žejdlíka,“ říkalo se.
V rodinách řemeslníků i zemědělců se před polednem podával „předobědový panák“. V zimě, kdy se dřelo ve stáji a pára šla od úst, bylo běžné podat malému klukovi panáčka – „ať si taky dá“. Dítě couvlo, slzy v očích, jazyk v plameni. Smích kolem stolu. „To víš, chlapečku, život tě naučí!“
Tragikomické příběhy z dobového tisku
Jedna z nejabsurdnějších zpráv pochází z města Svitavy v roce 1903. V hostinci „U černého kohouta“ si otec nevšiml, že jeho tříletý syn cucá zbytek jeho rumu. Chlapec později upadl do spánku tak hlubokého, že ho nedokázali probudit tři dny. Farář přinesl svátost, babka uvařila vývar. Když se hoch čtvrtý den probral, řekl prý jen: „Tati, můžu ještě?“
Z Jičínska se dochoval případ, kdy vesnický učitel musel zavolat lékaře poté, co jedenáctiletý žák přinesl na třídní oslavu „domácí višňovici“ a omylem ji zaměnili za limonádu. Polovina třídy skončila v kocovině – druhý den nebyl nikdo ve škole.
Alkohol jako „první pomoc“ i „první hřích“
Zatímco dnes máme Paralen, sirupy a kapky proti bolesti, tehdy se vše řešilo kořalkou. Na kašel: horké mléko s rumem. Na horečku: panák pod jazyk. Na neklid: trochu višňovky do čaje. Na bolest břicha: doušek hořké pálenky.
Matky nedávaly dětem alkohol ze zlomyslnosti – dávaly ho z důvěry. Věřily babičkám, porodním bábám, tichým radám.
A alkohol byl dostupný. Nebyl zakázaný, nebyl označený výstražnými symboly, nebyl pod zámkem. Byl prostě tam. Vedle chleba. Vedle mléka.
Zákon, který změnil dětství
Až roku 1922 přichází změna. Zákon, který zakazuje podávání alkoholu dětem a mladistvým, vstupuje v platnost. Hostinští nesmějí obsloužit nikoho mladšího než osmnáct let. Školy začínají vést osvětu. Lékaři upozorňují na rizika.
Někteří si ťukají na čelo. „Co to je za novoty?“ říkají. „To máme dětem dávat co – vodu?“ Jiní se zlobí: „Za císaře si děti daly trochu rumu a byly v pořádku.“ Ale mlčící většina přijímá nový řád.
A pomalu, velmi pomalu, mizí z českých domovů dudlíky s pálenkou, panáci „na zoubky“ a pivo v dětských hrncích.
Z dnešního pohledu působí mnohé z tehdejších zvyků jako groteskní výjevy ze zlého snu. Ale v kontextu své doby byly přirozené. Představovaly především hlubokou důvěru v „lidovou moudrost“, v sílu alkoholu jako pomocníka a v přesvědčení, že dítě potřebuje hlavně zocelit.
A přesto: za každou „vtipnou historkou“ o opilém dítěti zůstávaly tiché následky. Poškozená játra, zpomalený vývoj, neurologické obtíže. Ale ty nikdo nediagnostikoval. Prostě se řeklo: „Je to pomalejší chlapec.“
Změna nepřišla naráz. Ale přišla. A přinesla poznání, že dětství má být bezpečné. Bez štamprlí. Bez panáku s rumem. Bez smíchu nad batoletem, které se sotva drží na nohou – a ne proto, že se učí chodit.
Seznam použité literatury:
1. SKALNÍK, Petr. Alkohol a alkoholismus v době první republiky a protektorátu. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://theses.cz/id/lo9×z4/Diplomova_prace_Petr_Skalnik.pdf
2. ČESKOSLOVENSKO. Zákon č. 86/1922 Sb., o ochraně dětí a mladistvých před alkoholem. In: Sbírka zákonů a nařízení státu československého. 1922, částka 112. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/2968/1/2/86-1922%20Sb.
3. Hlas lidu, ročník 1896, č. 72. Archiv Národní knihovny.
