Článek
Versailles, noc zahalená mlhou. Zahrady tiše dýchají vlhkostí, růže zavřely svá poupata a fontány dávno umlkly. Měsíc je zastřený jako zákulisí divadla a v alejích, kde se za dne procházejí dvořané, se teď plíží dvě postavy. Jedna z nich, statný muž v církevním rouchu, nese v srdci naději i strach. Druhá – žena v bílých šatech, s tváří skrytou v kapuci – drží růži.
Kardinál Louis de Rohan zpomalí krok. Ruce se mu mírně třesou. Na ten okamžik čekal celé měsíce. Uvěřil dopisům. Uvěřil příslibům. A teď má stanout před ní – před královnou, kterou jeho rod kdysi urazil. Dnes v noci se má vše změnit. Dnes mu snad odpustí.
Žena před ním se zastaví. Kápě sklouzne z hlavy a pod ní se zalesknou světlé vlasy. Nevidí ji dobře, jen stín, jen obrys – ale věří. Chce věřit.
„Jste ospravedlněn, pane kardinále,“ zazní jemný hlas. Připomíná šepot hedvábí, naučený, ale účinný. Ruka mu podává růži — gestem, které mělo znamenat návrat do milosti.
To bylo vše. Žádné objetí, žádná delší slova. Jen růže, noční ticho a přelud, který se ve tmě rozplynul stejně náhle, jako se objevil.
Rohan zůstává stát v zahradě, dojatý, přesvědčený o tom, že právě došlo k tajnému smíření. Netuší, že se stal součástí jedné z nejrafinovanějších lží století. V jeho hlavě se spojily sny, výčitky a touha znovu stanout po boku moci – a to mu stačilo.
A právě na této iluzi postavila Jeanne de La Motte-Valois svůj plán. Žena z ulice s ušlechtilým jménem a špinavým svědomím. Potomek zchudlé šlechty, která si místo rodového sídla osvojila schopnost přežít. Věděla, co dvořané chtějí slyšet. Co chtějí vidět. A jak snadno uvěří. Když k tomu přidala důvěřivost kardinála, váhavou peněženku klenotníků Boehmera a Bassange a schopnost padělat rukopis královny, narodila se dokonalá zrada.
Začaly přicházet dopisy. Papír voňavý po růži, podepsaný Marie Antoinette de France. V nich královna svěřovala kardinálovi svá přání, bolest z nepochopení, důvěru. A nakonec – žádost. Diskrétní. Nenápadnou. Měl pro ni zakoupit náhrdelník. Ten, který kdysi vytvořili pro madame du Barry. Ten, který královna prý nemohla mít oficiálně, ale toužila po něm jako žena, ne jako panovnice.
Rohan uvěřil. Měl přece její dopisy. Měl přece tu noc. A měl touhu znovu být slyšen v sálech moci.
Náhrdelník byl dražší než většina zámků. Diamantový kolos v hodnotě přes milion šest set tisíc liber. Mistrně broušený, složený do obrazce dvou stužek spojených centrálním drahokamem – klenot, který měl korunovat ženskou krásu. Klenot, který se však brzy stal symbolem zkaženosti celého režimu.
Rohan dohodl nákup. Jménem královny. Ujistil zlatníky, že splátky budou královsky jisté. A ti – doufajíce, že se jim konečně po letech vrátí investice – souhlasili.
Šperk byl doručen. Ale ne ke dvoru. Dorazil do rukou Jeanne, která ho okamžitě nechala rozebrat. Kámen po kameni putoval do Londýna, kde byly diamanty prodávány po částech. Z královského symbolu se stala trofej podvodu.
Až když Boehmer a Bassange začali urgovat splátku, až když se rozhodli poslat dopis přímo královně, vyšlo najevo, že Marie Antoinetta o ničem neví. A když si Ludvík XVI. přečetl příběh, který se mu zdál absurdní až groteskní, rozhodl se k činu. Přísnému. Teatrálnímu.
Kardinál de Rohan byl zatčen 15. srpna 1785, uprostřed slavnostního dvora, v den Nanebevzetí Panny Marie. Scéna jako vystřižená z divadla. Církevní hodnostář, potomek jedné z nejstarších šlechtických rodin, odveden ve své mitře před zraky celého dvora. Dvořané strnuli. Lid si šeptal.
Královna zuřila. Ne kvůli šperku, ale kvůli ostudě. Její jméno bylo vláčeno blátem. A teď i veřejně spojeno s podvodem, který ji srazil hlouběji než jakýkoli pamflet.
Proces byl nevyhnutelný. Obžalováni byli všichni: Rohan, Jeanne, její manžel, podvodník jménem Retaux de Villette, a – jak jinak – také hrabě Cagliostro. Tajemný muž, přítel kardinála, prorok, lékař, kabalista. Nikdo přesně nevěděl, čím byl. Ale v tomto příběhu měl být „černým mágem“, který měl Rohanovi radit a skrze hvězdy mu potvrzovat, že náhrdelník je královniným přáním.
Proces trval měsíce. Veřejnost se bavila i hněvala. A když v květnu 1786 padly rozsudky, svět zalapal po dechu: Rohan byl nakonec osvobozen. Jeanne de La Motte byla veřejně zmrskána, potupně označena cejchem a uvržena do vězení. Hrabě Cagliostro vyšel rovněž jako nevinný, ale byl okamžitě vyhoštěn z Francie.
A královna? Ta nestanula před soudem — ale byla odsouzena v očích lidu.
Z aféry, která měla být soukromou hanbou, se stal veřejný rozsudek. Paříží kolovaly kresby, pamflety, karikatury – v jedné měla královna diamantový náhrdelník utažený kolem hrdla jako smyčku. Lidé uvěřili, že šperk chtěla, že ho dostala a že potom obětovala nevinné, aby zahladila stopy. A i kdyby to nebyla pravda – znělo to věrohodněji než oficiální verze.
Nezáleželo na tom, že to byl podvod.
Záleželo na tom, že tomu lid chtěl věřit.
A právě tento náhrdelník – třpytivý, ztracený, rozptýlený do prachu světa – připravil půdu pro revoluci.
Ne kulky. Ne gilotina.
Ale růže v zahradě a hlas, který zněl jako šepot hedvábí.
Seznam použitých zdrojů:
1. FOX, Jackie. Cagliostro and the Affair of the Diamond Necklace [online]. 12. března 2014 [cit. 10. června 2025]. Dostupné z: https://jackiefox1976.wordpress.com/2014/03/12/cagliostro-and-the-affair-of-the-diamond-necklace
2. Cagliostro’s Life [online]. Faust.com, bez data [cit. 10. června 2025]. Dostupné z: https://www.faust.com/legend/cagliostro/cagliostros-life/
3. The Interrogation of Count Cagliostro [online]. Queen’s Ransom Blog, 10. ledna 2013 [cit. 10. června 2025]. Dostupné z: https://queensransom.wordpress.com/2013/01/10/the-interrogation-of-count-cagliostro/
4. Alessandro Cagliostro [online]. Wikipedia: The Free Encyclopedia, bez data [cit. 10. června 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Alessandro_Cagliostro
