Článek
V létě roku 1887 si americký geolog George Frederick Wright při průzkumu aljašského ledovce Muir všiml podivného jevu. Povrch sněhu se po západu slunce začal pohybovat, jako by ožil. Při bližším pohledu zjistil, že bílé pole brázdí stovky drobných černých červů. Wright o svém objevu napsal, ale setkal se se skepsí. Pro většinu přírodovědců té doby byla představa, že v ledu může existovat život, naprosto absurdní. Ledovce byly považovány za sterilní a mrtvé pustiny. Někteří kolegové Wrighta dokonce obviňovali z mystifikace.
Jenže s narůstajícím zájmem o severní Ameriku a s příchodem dalších expedic se ukázalo, že nejde o výmysl. Ledoví červi byli pozorováni na dalších místech Aljašky a Kanady a jejich existence se postupně stala přijímaným faktem. Přesto zůstávali obestřeni tajemstvím – jejich biologie se vymykala všemu, co tehdy věda znala.
Když teplo zabíjí
Ledoví červi, latinsky Mesenchytraeus solifugus, se pohybují v prostředí, které je pro jiné tvory smrtelné. Potřebují teploty těsně kolem nuly – právě tehdy dosahují vrcholu aktivity. Na rozdíl od většiny organismů, jejichž metabolismus s chladem zpomaluje, ledoví červi v chladu zrychlují. Laboratorní pokusy potvrdily, že jejich produkce energie roste s klesající teplotou.
Naopak i mírné oteplení působí destruktivně. Při teplotách vyšších než několik málo stupňů nad nulou jejich těla rychle podléhají autolýze – buňky se začnou rozpadat, jako by se organismus sám „rozložil“. Křehká rovnováha, která jim umožňuje přežít, se tak snadno zlomí.
A co světlo? Slunce je pro ně stejně nebezpečné jako teplo. Přímé světelné záření je stresuje, a proto jsou aktivní převážně v noci nebo při zatažené obloze. Není náhodou, že jejich latinský přívlastek solifugus znamená „ten, kdo prchá před sluncem“.
Potrava na ledovci
Čím se mohou živit tvorové, kteří tráví život v ledovci? Odpověď se ukrývá v barevných mapách, které se v létě objevují na povrchu sněhu. Sněžné řasy, drobné mikroorganismy schopné fotosyntézy v extrémním prostředí, vytvářejí načervenalé či nazelenalé skvrny, známé jako „melounový sníh“ - řasa Chlamydomonas nivalis má růžovou až červenou barvu a dokonce slabě voní po melounu. Pro ledové červy představuje ideální potravu.
Další složkou jejich jídelníčku je pyl a organické částice, které se z atmosféry ukládají do sněhu a ledu. V jejich tělech se tak nacházejí zrnka pylu přenesená větrem z tisíce kilometrů vzdálených stromů. V omezených podmínkách ledovců dokázali červi vybudovat jednoduchý, ale funkční potravní řetězec.
Není to však jen otázka jejich přežití. Tím, že zpracovávají mikrobiální potravu a jejich zbytky se splavují do potoků, přispívají k zásobování horských vod organickou hmotou. Ledovce se tak ukazují jako ekosystémy, nikoli jako prázdné pustiny.
Fascinace vědců i horolezců
Od svého objevu se ledoví červi stali předmětem četných zpráv, někdy seriózních, jindy spíše anekdotických. Horolezci začátku 20. století popisovali, že jejich stopy ve sněhu se během noci plnily černými nitkami. Někteří je považovali za „duchy hor“, jiní se domnívali, že jde o larvy neznámého hmyzu. Teprve pozdější výzkum pod mikroskopem potvrdil, že jde o kroužkovce – vzdálené příbuzné žížal, kteří se však vydali zcela odlišnou cestou.
V 50. a 60. letech 20. století se ledoví červi stali objektem prvních detailních biologických studií. Američtí vědci začali mapovat jejich rozšíření a zkoumat jejich neobvyklý metabolismus. Zjistili, že červi se drží výhradně pobřežních ledovců severozápadní Ameriky a nikdy nepronikají do kontinentálního vnitrozemí.
Červi, kteří mizí s ledem
Ledoví červi nejsou jen kuriozitou. Jsou symbolem života, který se přizpůsobil v extrémních podmínkách. Právě proto jsou i symbolem ohrožení. Oteplování klimatu posouvá hranice jejich křehkého světa. Ledovce, na nichž přežívají, se zmenšují, tání je prudší a sníh mizí rychleji. V místech, kde led ustupuje, mizí i oni.
Pokud ledoví červi vymizí, ztratíme nejen fascinující příklad evoluční přizpůsobivosti, ale i klíč k porozumění ledovcových ekosystémů. Jejich příběh, začínající v roce 1887 jako bizarní zpráva z Aljašky, dnes stojí jako memento: i tam, kde by život nikdo nečekal, bují křehká rovnováha, která se může v jediném století nenávratně rozpadnout.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. U.S. Geological Survey. Do ice worms exist? [online]. 2025 [cit. 28. 8. 2025]. Dostupné z: https://www.usgs.gov/faqs/do-ice-worms-exist
2. HOTALING, Scott, SHAIN, Daniel H., LANG, Samantha A., BAGLEY, Russell K., TRONSTAD, Leah M., WEISROCK, David W. a Joanna L. KELLEY. Long-distance dispersal, ice sheet dynamics and mountaintop isolation underlie the genetic structure of glacier ice worms. Proceedings of the Royal Society B [online]. 2019, 286(1905), 20190983 [cit. 28. 8. 2025]. Dostupné z: https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rspb.2019.0983
3. HARTZELL, Patricia L., NGHIEM, Jennifer V., RICHIO, Katelyn J. a Daniel H. SHAIN. The Glacier Ice Worm, Mesenchytraeus solifugus, Elevates Mitochondrial Polyphosphate to Survive Cold. Biology [online]. 2022, 11(12), 1771 [cit. 28. 8. 2025]. Dostupné z: https://www.mdpi.com/2079-7737/11/12/1771
