Manžel zemřel hlady. Angelique Mott přežila zimu díky pastem ze svých vlasů

V létě roku 1845 dorazila k Isle Royale skupina lidí, kteří hledali měď. Ostrov leží uprostřed Hořejšího jezera, daleko od pevniny a v té době byl nedotčenou divočinou.

Mezi lidmi, kteří na ostrov přijeli, byla mladá žena z kmene Odžibvejů, Angelique a její manžel Charlie. Podle jejího pozdějšího vyprávění při průzkumu pobřeží narazila na kus mědi, který se zableskl ve vodě. Pro muže hledající nerostné bohatství to byl důvod zůstat. Angelique s Charliem dostali nabídku, aby na místě několik měsíců zůstali, nález hlídali a čekali na návrat lodi se zásobami.

Nemělo jít o žádné hrdinství ani výpravu do neznáma. Měli jednoduše vydržet do chvíle, než se někdo vrátí. Charlie měl podle pozdějšího vyprávění dostávat za práci 25 dolarů měsíčně a Angelique pět dolarů za vaření. Nejpozději za několik měsíců měli být zase pryč.

Jenže jedna věc byla důležitá. Museli mít co jíst.

Angelique se podle svého pozdějšího svědectví obávala, že zásoby nebudou dostatečné. Byla ujištěna, že není důvod k obavám, a tak nakonec s Charliem zůstali. Na ostrově na ně čekalo jen půl sudu (45 až 60 kilogramů) mouky, necelé 3 kilogramy másla a malé množství fazolí. Na první pohled to mohlo stačit na několik týdnů. Nikdo tehdy netušil, že z těchto zásob bude muset dvojice vyžít mnohem déle.

Ostrov poskytoval dřevo, vodu a možnost rybolovu. Měli kánoi a rybářskou síť, takže si mohli občas opatřit další potravu. Především však měli důvod věřit, že jejich izolace nebude trvat dlouho. Čekali na loď.

Ale loď nepřijela.

Léto skončilo

První týdny dokázali situaci zvládat. Jenže postupně ubývalo jídla a na obzoru se stále neobjevovala žádná plachta. Každý další den přitom znamenal další spotřebované jídlo. To, co na začátku vypadalo jako dostatečná zásoba, se najednou začalo nebezpečně rychle zmenšovat.

Potom přišla bouře a s ní další rána. Kánoe byla zničena. Brzy se poškodila také rybářská síť, takže jeden z hlavních způsobů získávání potravy přestal fungovat. Z dvojice, která mohla vyrazit na vodu a něco ulovit, se stali dva lidé uvěznění na stále chladnějším ostrově.

Podzim postupně převzal vládu nad krajinou. Teplé dny zmizely, noci byly stále delší a nad Hořejším jezerem se začaly objevovat první známky zimy. Angelique s Charliem už nečekali jen na zásobovací loď. Čekali na cokoli, co by jejich situaci mohlo změnit.

Nic nepřicházelo.

Před Vánocemi už zásoby byly pryč. Ryby nebylo možné chytat a půda postupně zamrzala. To, co v létě rostlo, se nyní skrývalo pod sněhem. Angelique začala jíst to, co by za normálních okolností člověk sotva považoval za potravu. Kůru stromů, bobule a kořeny. Každé sousto mělo jediný smysl: vydržet ještě jeden den.

Jenže hlad si vybíral svou daň. A nejdříve ji začal platit Charlie.

Charlie slábl a zároveň se měnil. Člověk, který měl Angelique pomáhat přežít, začal být sám stále méně schopen bojovat se zimou a hladem. Podle jejího pozdějšího vyprávění dostal horečku a jeho chování se stávalo stále podivnějším.

Jednoho dne vzal nůž a začal ho ostřit. Angelique později uvedla, že jí vyhrožoval zabitím a chtěl ji sníst. Angelique se naštěstí podařilo nůž získat. Charlieho stav se poté na nějaký čas zlepšil a znovu se choval jako dříve. Jenže jeho tělo už bylo příliš vyčerpané. Dlouhé týdny nedostatku potravy se nedaly vzít zpět a zima pokračovala. Charlie zemřel.

Tím její největší zkouška teprve začala. Neměla loď. Neměla zásoby. Neměla ani jistotu, že se někdo vůbec dozví, co se s nimi stalo.

A vedle ní leželo tělo jejího mrtvého manžela.

Sama uprostřed jezera

Charlieho nebylo možné pohřbít. Zem byla zmrzlá a Angelique neměla sílu ani nástroje, kterými by vykopala hrob. Nějaký čas proto zůstávala v jejich přístřešku společně s jeho tělem.

Potom si podle svého vyprávění postavila vlastní jednoduchý úkryt z větví. Právě v této chvíli se z příběhu o nešťastné dvojici stává příběh o přežití jediné ženy. Angelique se odmítla vzdát. Věděla, že pokud chce přežít, musí si opatřit potravu. Jenže rybářská síť byla poškozená a kánoe zničená. Musela proto hledat jinou možnost.

Týden jedla pouze kůru ze stromů. Potom si ve sněhu všimla stop králíků. Potřebovala vyrobit past, jenže neměla provaz ani drát. A tak použila něco, co měla stále u sebe.

Své vlastní vlasy.

Podle jejího pozdějšího vyprávění si z vlasů spletla tenké smyčky a rozmístila je tam, kde se pohybovali králíci. Bylo to primitivní řešení, ale nic jiného neměla. Čekala a doufala, že se některé zvíře chytí.

Nakonec se to podařilo. Maso králíka ani nevařila, tak byla vyhladovělá. Potom musela čekat znovu. A znovu.

Pasti z vlasů samozřejmě nebyly spolehlivým zdrojem potravy. Některé dny nepřinesly vůbec nic. Angelique však neměla jinou možnost. Podle jejího vyprávění si kvůli výrobě dalších smyček postupně vytrhala polovinu vlasů.

Každý chycený králík mohl znamenat několik dní života. A každý další den ji přibližoval k jaru.

Už nečekala na loď. Čekala na jaro

Postupně se začalo měnit počasí. Zima stále držela ostrov ve svých rukou, ale její síla slábla. V krajině se objevovaly první známky přicházejícího jara.

Angelique podle svého vyprávění později získala jinou kánoi, kterou voda vyplavila na pobřeží. Pokusila se ji opravit a znovu lovit ryby. Po měsících, kdy byla odkázána na to, co našla nebo chytila na souši, se její situace začala zlepšovat.

Ale stále nevěděla, jestli někdo přijede. Na jaře roku 1846 se jednoho dne vydala k vodě a podařilo se jí chytit několik ryb. Právě tehdy zaslechla zvuk, na který čekala celé měsíce. Výstřel. Pak další. Angelique se podívala směrem k jezeru.

Na obzoru se objevila loď.

Byl to Algonquin, stejný škuner, který ji s Charliem na ostrov původně dopravil. Po téměř roce se konečně vrátil. Když posádka vystoupila na břeh, Angelique už byla nesmírně zesláblá. Podle pozdějšího popisu jí museli muži pomoci dostat se k lodi. Když se ptali na Charlieho, řekla jim, že spí. Pak zjistili pravdu.

Angelique však přežila.

Příběh, který se změnil v legendu

Její příběh neupadl v zapomnění. Už v roce 1850, pouhé čtyři roky po jejím návratu z ostrova, vyšel v časopise Lake Superior Journal text nazvaný „Kdo přežil a jak přežil v chatrči na Isle Royale“. V dalších desetiletích se její příběh objevoval v novinách a knihách a postupně se z něj stala legenda.

A tak zůstává jeden obraz, který se nezapomíná.

Mladá žena sedící sama v zimní divočině uprostřed Hořejšího jezera. Nemá jídlo, nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Její manžel je mrtvý a záchrana je někde daleko.

Angelique se však dívá na stopy králíka ve sněhu. Vytrhá si vlasy. A začne z nich splétat past. Protože někdy přežití nezačíná tím, že člověk najde cestu ven.

Začíná tím, že najde způsob, jak přežít ještě jeden den.

Seznam použitých zdrojů:

1. CLASSEN, Mikel B. Starvation on Isle Royale – The Story of Angelique Mott. Mikel B. Classen On The Road. Online. Dostupné z:

https://mikelbclassen.com/starvation-on-isle-royale-the-story-of-angelique-mott/ (Mikel B. Classen On The Road)

2. COCHRANE, Timothy. Minong: The Good Place: Ojibwe and Isle Royale. East Lansing: Michigan State University Press, 2009. Online. Dostupné z:

https://dokumen.pub/minong-the-good-place-ojibwe-and-isle-royale-1nbsped-9781609173500-9780870138492.html (dokumen.pub)

3. NAGARE, Kshitij. Angelique’s Isle is a haunting tale of survival and resilience. The Chronicle, Durham College, 7. 3. 2025. Online. Dostupné z:

https://chronicle.durhamcollege.ca/2025/03/angeliques-isle-is-a-haunting-tale-of-survival-and-resilience/

4. WIKIPEDIA CONTRIBUTORS. Angelique Mott. Wikipedia: The Free Encyclopedia. Online. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Angelique_Mott (Wikipedie)