Článek
Na jaře roku 1903 se ulice Kišiněva, hlavního města Besarábie, zaplnily rozvášněným davem. Vše začalo zdánlivě nevinně – objevila se fáma, že židovská komunita má na svědomí vraždu křesťanského chlapce, jehož krev měla být použita k rituálním účelům. Tento středověký mýtus o „rituální vraždě“ se v Evropě objevoval po staletí, ale právě tehdy dostal nový a smrtící rozměr. Ve chvíli, kdy pověst rozdmýchaly místní noviny a úřady zůstaly nečinné, propukl v ulicích nekontrolovatelný pogrom.
Davy vtrhly do židovských domů, rozbíjely okna, ničily modlitebny, znásilňovaly ženy a brutálně napadaly muže i děti. Po tři dny panoval v Kišiněvě chaos a bezpráví, zatímco policie a armáda zasáhly jen liknavě. Když násilí konečně utichlo, na zemi zůstalo více než padesát mrtvých, stovky zraněných a na tisíc domů a obchodů v troskách. Celé židovské rodiny byly vyhnány ze svých obydlí, jejich životy se v jediném okamžiku změnily v trosky.
Masakr v Kišiněvě nebyl první ani poslední pogrom v carském Rusku, ale jeho brutalita otřásla světem. Západní tisk přinášel šokující zprávy a fotografie zničených ulic, americký prezident Theodore Roosevelt dokonce vyjádřil carovi Mikuláši II. rozhořčení. Přesto v samotném Rusku našly události spíše omluvu než odsouzení. Místo aby stát viníky potrestal, objevily se hlasy, které Židy opět označily za příčinu nepokojů. Jen pár měsíců poté se v Petrohradě objevily první části textu, který měl tyto předsudky posílit a zafixovat: Protokoly sionských mudrců.
Petrohrad, 1903: zrod hoaxu
Noviny Znamja publikovaly v srpnu a září roku 1903 texty, které měly působit jako únik přísně tajných dokumentů. Údajně šlo o zápisy z jednání „židovských mudrců“, kteří spřádali plán na ovládnutí světa. Obsah byl dobře promyšlený a temný: destabilizace států, manipulace s penězi, kontrola tisku, rozklad morálky. Pro běžného čtenáře to působilo jako odhalení největšího tajemství lidstva. Jen málokdo tušil, že jde o kompilát satirických spisů, které neměly s Židy nic společného.
Podhoubí nenávisti v carském Rusku
Rusko na přelomu století bylo politicky i sociálně nestabilní. Porážka v rusko-japonské válce, rostoucí nespokojenost rolníků a dělníků, i první revoluční hnutí ohrožovaly impérium. Ochrana, tajná policie, hledala způsob, jak nasměrovat hněv davu. Židé, kteří tvořili jen malé procento obyvatelstva, byli snadno označitelní jako nepřátelé. Protokoly tak měly vytvořit iluzi, že právě oni stojí za všemi problémy říše.
Autory falzifikátu byli lidé napojení na tajnou policii, kteří použili celé pasáže z francouzského díla Maurice Jolyho Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem z roku 1864. Z původní satiry na císaře Napoleona III. se stalo „odhalení“ údajného židovského spiknutí.
Vyvrácení a přesto triumf
Když britský deník The Times roku 1921 odhalil, že jde o plagiát, mohlo se zdát, že tím Protokoly skončí. Jenže ve skutečnosti už byly přeloženy do desítek jazyků a šířily se Evropou i Amerikou. V roce 1927 se dokonce staly předmětem soudního procesu v Bernu, kde byly jednoznačně prohlášeny za podvrh. Ale ani tento verdikt nezastavil jejich popularitu.
Americký magnát Henry Ford je publikoval v sérii Mezinárodní Žid, kterou distribuoval ve statisících výtisků. Ačkoliv byl později nucen veřejně se omluvit, jeho vydání přispělo k upevnění antisemitismu v USA.
Nacistické Německo: falzum jako zbraň genocidy
Když se k moci dostali nacisté, našly Protokoly nový život. Adolf Hitler se na ně odkazoval v Mein Kampf a Goebbelsova propaganda je šířila jako nevyvratitelný důkaz o „židovském spiknutí“. V Německu se staly povinnou četbou na školách, byly vystavovány na plakátech a nacisté je rozdávali na masových shromážděních.
Mýtus o tajné radě židovských mudrců se stal ideologickou podporou holokaustu. Pamflet, který se zrodil jako politická manipulace, se tak proměnil v nástroj, jenž pomohl ospravedlnit vyhlazení šesti milionů lidí.
Život po roce 1945
Po válce by se dalo očekávat, že Protokoly zmizí do zapomnění. Nestalo se. Na Blízkém východě se vydávaly v oficiálních státních nakladatelstvích, objevily se v syrských a egyptských učebnicích a v roce 1980 dokonce egyptská televize odvysílala dramatizovaný seriál podle jejich obsahu. S příchodem internetu se digitální verze rozšířily po celém světě a jsou snadno dostupné dodnes.
Mýtus, který nikdy neumírá
Protokoly sionských mudrců přežívají, protože nabízejí jednoduchý a sugestivní příběh. Když se společnost ocitne v krizi, lidé touží po viníkovi. A text, který slibuje, že odhaluje „tajný plán“, je dokonalým nástrojem manipulace. Podobný princip se objevuje i v současných konspiračních teoriích.
Protokoly sionských mudrců jsou důkazem, jak může i malý podvrh způsobit obrovské zlo. Nešlo jen o literární falzum, ale o nástroj, který přispěl k ospravedlnění genocidy. Dnes, kdy žijeme ve světě zahlceném informacemi, je jejich příběh varováním. Protože i jediný lživý text, pokud se šíří dostatečně dlouho a dostatečně přesvědčivě, může změnit dějiny – a stát se zbraní, která zabíjí.
Autor: NPC
Seznam použité literatury:
1. HOLOCAUST.CZ. Protokoly sionských mudrců [online]. [cit. 2025-08-26]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/antisemitismus-2/antisemitismus-po-druhe-svetove-valce/teze-moderniho-antisemitismu-v-soucasnosti/protokoly-sionskych-mudrcu/
2. WIKIPEDIA. Protokoly sionských mudrců. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2025-08-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Protokoly_sionsk%C3%BDch_mudrc%C5%AF
3. LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Protokoly sionských mudrců: studie. Manipulátoři.cz [online]. 14. 11. 2015 [cit. 2025-08-26]. Dostupné z: https://manipulatori.cz/protokoly-sionskych-mudrcu/
