Článek
Když se v roce 2024 do Bílého domu začal opět tlačit Donald Trump, v Evropě se kromě obvyklých diplomatických obav začala šířit jedna tichá, ale o to naléhavější otázka: Vrátí Trump německé zlaté rezervy, které jsou stále uloženy ve Spojených státech?
Nejde o konspirační hypotézu. Tohle je reálná otázka, která se dotýká stovek tun zlata – národního bohatství Německa – uloženého v podzemních trezorech Federální rezervní banky v New Yorku. A odpověď vůbec není jistá.
Jak se německé zlato dostalo do Ameriky
Po druhé světové válce, během studené války, se Spolková republika Německo rozhodla uložit značnou část svých zlatých rezerv do tří zahraničních lokalit – Londýna, Paříže a New Yorku. Důvod? Hrozba sovětské invaze, potřeba mít rezervy blízko k obchodním centrům a důvěra ve stabilitu západních spojenců.
Ve zlatém podzemí newyorské centrální banky skončilo přes 1 500 tun německého zlata. Až do začátku 10. let 21. století si toho málokdo všímal – než vypukl skandál.
V roce 2012 německý účetní dvůr (Bundesrechnungshof) upozornil, že Bundesbank dlouhodobě neověřuje fyzickou přítomnost zlata v zahraničních trezorech. V médiích se okamžitě rozjela lavina spekulací: Má Německo vůbec svoje zlato? Nezastavila ho Amerika? Neztratilo se?
Bundesbank reagovala rázně: spustila program repatriace. Během několika let přivezla domů stovky tun zlata z Paříže a část z New Yorku. V roce 2017 oznámila úspěšné završení mise – o tři roky dříve, než bylo plánováno.
Ale… ne všechno zlato se vrátilo. V USA zůstává přes 1 200 tun.
Proč tam ještě je? Oficiálně kvůli „diverzifikaci“, „rychlé likviditě v případě krizí“ a „geopolitické strategii“. Jinými slovy: kdyby došlo k velké mezinárodní krizi, USA je místem, kde se se zlatem dá rychle obchodovat nebo ho použít jako zástavu.
Jenže právě tato strategie teď může být zpochybněna – zejména kvůli osobě Donalda Trumpa.
Trump a zlato: vlastnit, držet, rozhodovat
Donald Trump nikdy neskrýval, že v mezinárodní politice vidí především obchod. Spojenectví? Pouze pokud se vyplácí. Solidarita? Jen když přináší návratnost. A zlato? To je pro něj jednoduše aktivum – něco, co se vlastní, drží a využívá.
Už v minulém funkčním období přirovnal NATO ke klubu, do kterého se platí členství. „Němci neplatí férový podíl,“ tvrdil tehdy. Narážel na to, že Berlín nedosahuje 2% výdajů na obranu ve vztahu k HDP, jak se zavázal. A když dlužíš v klubu, říká Trump, nemůžeš čekat plné výhody. Včetně přístupu ke svému vlastnímu zlatu.
Z tohoto pohledu by se mohly německé zlaté rezervy uložené v americkém podzemí proměnit z neutrální jistiny v mocenský trumf. Trump klidně může říct: „Proč bychom měli jen tak vydávat zlato, když Německo neplatí dost na obranu?“ Nebo: „Zlato je tady bezpečnější. Když ho chcete zpět, co mi za to nabídnete?“
A právě v tom je jádro problému. Trump nehraje diplomatické šachy – on hraje poker. Blufuje, tlačí, mění pravidla za pochodu. Co je z pohledu mezinárodního práva „vaše“, nemusí být z pohledu Trumpa vydatelné. Právo ustupuje síle, mezinárodní dohody ekonomickému nátlaku.
A co by se stalo, kdyby řekl NE?
Zní to jako provokace. Ale co když to není hypotéza, nýbrž příprava? Svět si zvykl, že zlato je bezpečně rozloženo v několika „důvěryhodných“ státech. Pokud by ale USA – byť dočasně – zadržely cizí zlato, byla by to pořádná rána do důvěry celého globálního systému.
Představte si domino: německé zlato zadrženo → nizozemská centrální banka začne balit → Rakousko pošle audit → Maďarsko stahuje vše → Itálie panikaří. A pak přijde Asie.
Začal by mezinárodní zlatý exodus. Ne ve stylu paniky, ale chladně, systematicky – každá země by se snažila dostat to své „domů“, dokud to ještě jde. A tím by padla poslední iluze, že centrální banky nejsou součástí geopolitických her.
Ale právě to může být Trumpův cíl: svět, ve kterém už neexistuje kolektivní jistota, ale výhradně bilaterální síla. Kdo má páky, diktuje podmínky. A v trezorech New Yorku leží dostatek pák pro vyjednávání s půlkou světa.
Němci mají proč být nervózní
Zlaté cihly s vyraženým německým orlem mohou klidně spočívat v americkém betonu. Ale co to znamená, když jejich fyzické držení je v jiné zemi?
Není to tak dávno, co Trump zmrazil íránské fondy, blokoval venezuelské zlato v Londýně nebo zavedl tarify na evropskou ocel, zcela bez varování. Americká administrativa umí používat ekonomiku jako zbraň – a Trump ji umí používat ještě ostřeji než jeho předchůdci.
Proč by tedy zlato mělo být výjimkou?
A tak se otázka „Vrátí Trump německé zlato?“ mění v něco hlubšího. „Co si Německo nechá líbit, pokud ne?“ A ještě přesněji: „Jak dlouho může Evropa věřit, že to, co je její, jí zůstane – i když je to tisíce kilometrů daleko?“
Lze zlato vymáhat právně?
Teoreticky ano. Prakticky? Téměř nemožné.
Německo a USA nemají žádnou konkrétní bilaterální smlouvu, která by přesně definovala podmínky držení zlatých rezerv. Jde o gentlemanskou dohodu, posílenou tradicí, důvěrou a mezinárodními standardy mezi centrálními bankami. Pokud by ale jeden ze subjektů přestal být „gentlemanem“, právní pole se okamžitě mění v právní bažinu.
Navíc – i kdyby Německo získalo mezinárodní rozhodnutí ve svůj prospěch – jak by ho vynucovalo? Představa, že by Berlín žaloval Washington v Haagu, působí absurdně. A ještě absurdněji působí myšlenka, že by Spojené státy rozhodnutí soudu akceptovaly, pokud by Trump cítil, že mu to politicky nepomáhá.
Realisticky vzato: právo tu má velmi krátké nohy.
Bundesbank: klid na povrchu, audit v zákulisí
Oficiálně Bundesbank udržuje poker face. Veřejná vyjádření jsou uklidňující: zlato je v bezpečí, v případě potřeby je k dispozici, vztahy jsou stabilní.
Jenže víme, že po roce 2012, kdy vypukl „zlatý skandál“, si německá centrální banka zřídila vlastní auditní tým, který do New Yorku jezdí pravidelně kontrolovat přítomnost fyzických cihel. Včetně vážení, rozřezávání a ověřování sériových čísel.
To není důkaz paranoie – to je lekce z historie. Bundesbank ví, že v případě krize nebude rozhodovat důvěra, ale důkaz. A i když se Německu podařilo stáhnout část rezerv zpět domů, více než třetina jeho zlata zůstává v zahraničí – a velká část právě v USA.
Je dost možné, že v kuloárech už probíhá příprava „plánu B“ – právního, logistického i diplomatického. Ale veřejně si Bundesbank drží tón: Zlato je naše. A máme to pod kontrolou.
Příběh německého zlata v USA je více než jen ekonomická kuriozita. Je to lakmusový papírek důvěry, suverenity a globálních vztahů v době, kdy se mění pravidla světového pořádku. Možná to zlato v New Yorku skutečně ještě je. Ale čí je – to už nemusí být tak jasné.
Seznam použitých zdrojů:
1. Germany repatriates $31 billion in gold from Paris and New York. CNN Money, 23. srpna 2017. Dostupné z: https://money.cnn.com/2017/08/23/investing/germany-gold-reserves-new-york-paris/index.html
2. Bundesbank completes gold transfers ahead of schedule. Deutsche Bundesbank, 23. srpna 2017. Dostupné z: https://www.bundesbank.de/en/press/press-releases/bundesbank-completes-gold-transfers-ahead-of-schedule-667434
3. Bundesbank successfully completes transfers of gold from New York. Deutsche Bundesbank, 9. února 2017. Dostupné z: https://www.bundesbank.de/en/press/press-releases/bundesbank-successfully-completes-transfers-of-gold-from-new-york-667298
