Článek
Ráno 2. října 1618 bylo na Temži syrové a šedé. Mlha se válela nízko nad vodou, když se loď Seaflower odlepila od mola v Deptfordu. Na palubě stála skupina dětí — bosé nohy, hadrové kabátce, oči plné strachu i zvědavosti. Bylo jich čtyřicet. Nejmladšímu chlapci byly čtyři roky.
Nikdo jim neřekl, kam jedou. Jen že „tam za mořem je nový domov“. Těm dětem říkali vagrant boys and girls, tuláci. Většina pocházela z londýnských sirotčinců nebo chudobinců. Británie je považovala za „přítěž společnosti“, kterou je třeba „převychovat skrze práci“. A tak začal program, který trval tři století — tichý export dětí do světa, který o ně nestál.
Sirotci impéria
Na počátku 17. století se britské impérium rozšiřovalo a s ním i potřeba levné pracovní síly. Zemědělci, otroci, služebnictvo — v koloniích byl nedostatek rukou. A v Anglii přebytek dětí, které neměly domov.
„Je lépe, aby chudí sloužili koruně v zámoří, než aby zaháleli v Londýně,“ psal roku 1619 královský úředník Thomas Smythe. Zrodil se systém, který spojoval charitu, náboženství a obchod. Církev schvalovala, stát financoval, rejdaři vydělávali.
Mezi lety 1618 a 1670 odplulo z Anglie více než deset tisíc dětí. Mnohé skončily ve Virginii, Marylandu či na Barbadosu. Byly vedeny jako indentured servants — smluvní služebníci, kteří měli po sedmi letech získat svobodu. Jenže většina se svobody nikdy nedočkala.
Na lodích se s nimi zacházelo jako s nákladem. Spaly v podpalubí mezi pytli se solí a sudy s rumem, v horku a smradu. Neměly kam utéct. Mnoho jich zemřelo už během cesty. V lodních denících se objevují stručné poznámky:
„Chlapec, věk přibližně 6 let, pohřben v moři. Důvod: horečka.“
Nikdo neznal jeho jméno.
Země, která měla být rájem
Po připlutí čekal děti jiný druh pekla. Byly přiděleny farmářům, plantážníkům nebo dobytkářům. Chlapci sekali dřevo, pásli dobytek, dívky sloužily v kuchyních a byly zneužívány svými pány.
V koloniálních spisech z Jamajky z roku 1683 stojí:
„Dítě, ženského pohlaví, věk 10 let. Poslušná. Vhodná pro domácí službu.“
Ani tady se neuvádí jméno.
Církevní úřady často tvrdily, že „převýchova dětí ve víře“ je pro jejich dobro. Ve skutečnosti šlo o levnou a snadno nahraditelnou pracovní sílu. Děti dostávaly přezdívky — Charcoal, Little Red, Pigeon — a ztrácely identitu.
Některé kolonie měly i zvláštní školy, kde se učily poslušnosti. Tam, kde se projevila vzdorovitost, následoval trest. „Byli tak biti, až zapomněli plakat,“ vzpomínal později George Clarke, potomek jednoho z takto deportovaných chlapců.
Tisíce beze jména
Loď Chesterfield vyplula z Portsmouthu roku 1690 s více než stovkou dětí. Zmizela v bouři u Azor. Betsy, která o století později směřovala do Indie, byla přepadena piráty — děti prodány do otroctví. O osudu lodí Mercy a Grace of God neexistují žádné záznamy.
Podle historika Henryho Reynoldse z University of Tasmania šlo o „největší dětskou deportaci v historii, o které se téměř nemluví“.
Děti se ztrácely beze stopy — bez hrobů, bez památek. V koloniálních archivech se často objevuje jen věta:
„Náklad přijat a doručen.“ Děti už nebyly lidmi — staly se položkou v účetnictví impéria.
Nové století, staré lodě
Ani průmyslová revoluce systém nezastavila. Naopak — s rozvojem Britského impéria vzrostla potřeba „bílých kolonistů“. V 19. století vznikly organizace, které měly „umožnit dětem nový začátek“.
Církevní charity, například Barnardo’s Homes nebo Christian Brothers, posílaly děti do Kanady, Jižní Afriky a Austrálie. Tvrdily, že jim dávají „příležitost k lepšímu životu“. Ve skutečnosti šlo o nucené práce.
Historik Humphrey McQueen k tomu napsal:
„Británie vyvážela své problémy stejně jako čaj nebo tabák. A děti byly levným exportním artiklem.“
Život po přistání
V Austrálii vznikly tzv. farm schools – izolované osady, kde měly děti vyrůstat „v morálce, píli a oddanosti říši“. Ve skutečnosti to byly pracovní tábory.
Jeden z přeživších, Harold Haig, později popsal svůj první den na farmě Fairbridge v Západní Austrálii:
„Když jsme dorazili, seřadili nás do řady. Odebrali nám oblečení a ostříhali nás dohola. V noci jsme slyšeli, jak ostatní děti brečí, ale nikdo nesměl vydat hlásku.“
Děti pracovaly od úsvitu do soumraku, pěstovaly obilí, opravovaly budovy, staraly se o dobytek. V misijních školách byly fyzicky i sexuálně zneužívány.
Podle australské zprávy Lost Innocents (1998) byla většina dětí vystavena „systematickému bití, hladovění a ponižování“. Některé zemřely na následky zranění, jiné spáchaly sebevraždu.
Dopis, který nikdy nedošel
V roce 1803 byl v londýnském archivu nalezen dopis dívky jménem Mary Flynn, psaný na zažloutlém papíře.
„Milá matko, jestli žiješ, věz, že jsem v Austrálii. Spím ve stáji, jím zbytky po pánech. Když pláču, říkají mi, že jsem dítě krále.“
Dopis nebyl nikdy odeslán. Mary zemřela v neznámém věku.
Její příběh symbolizuje osudy tisíců, kteří byli odvezeni „za lepším životem“ a nikdy se nevrátili.
Impérium bez paměti
Po druhé světové válce se systém oficiálně proměnil ve „výchovné programy“. Děti byly stále posílány do Austrálie, až do 60. let 20. století. Většina z nich byla přesvědčena, že jsou sirotci — až po letech zjistily, že jejich rodiče žili, často netušíce, kam jejich dítě zmizelo.
Australská vláda se omluvila v roce 2009. Británie následovala o rok později. Premiér Gordon Brown tehdy pronesl slova, která zazněla i v parlamentních sálech:
„To, co se stalo, bylo hanbou našeho národa. Omlouváme se dětem, které ztratily dětství, domov i naději.“
Ale ty děti již omluvu neslyšely.
Ztracené děti kolonizačních lodí nechtěly dobývat svět. Chtěly jen domov. A ten jim vzala stejná říše, která se honosila civilizací, pokrokem a vírou.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Child Migrants Trust. Child migration history [online]. [cit. 2025-10-20]. Dostupné z: https://www.childmigrantstrust.org/child-migration-history
2. DAVIES, Caroline. Britain's child migrant programme: why 130,000 children were shipped abroad [online]. The Guardian, 27. 2. 2017 [cit. 2025-10-20]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/society/2017/feb/27/britains-child-migrant-programme-why-130000-children-were-shipped-abroad
3. National Archives of Australia. Child migration to Australia — fact sheet [online]. 2020 [cit. 2025-10-20]. Dostupné z: https://www.naa.gov.au/sites/default/files/2020-05/fs-124-child-migration-to-australia.pdf
4. SHORE, Heather. Transportation, penal ideology and the experience of child convicts [online]. Cultural and Social History, 2002 [cit. 2025-10-20]. Dostupné z: https://journals.openedition.org/chs/416
