Článek
Byl srpen 1941 a noc padala na východní stepi, když se zubožená kolona rudoarmějců plazila po rozblácené cestě směrem k západu. Vepředu pochodovali ti nejsilnější, vzadu umírající. Mezi nimi byl i devatenáctiletý Alexej Petrovič, chlapec z vesnice Novoalexandrovka, který měl ještě nedávno hlavu plnou písní a plánů na stavbu vlastního domu. Teď měl na sobě špinavý stejnokroj, v botách mokro a v očích smrt.
Alexej padl do německého zajetí u Smolenska během kolapsu sovětské obrany. Od té chvíle se stal součástí neviditelného pochodu smrti – stovky kilometrů pěšky, s minimem potravy, bez vody, s pažbami pušek v zádech. Slabší padali. Ne doslova – nejprve se začali opožďovat, pak klopýtli, a nakonec zůstali ležet v prachu. „Na padlé se nečekalo. Byli jenom zdržení. Naše nohy měly větší cenu než jejich životy,“ napsal později Alexej ve vzpomínce, která byla v 90. letech zaznamenána v ruském archivu Memorial.
Jednoho rána uviděl, jak starší voják jménem Georgij, ke kterému byl přivázaný provazem, upadl. Dozorčí Němec vystoupil zpoza nákladního vozu, přistoupil a střelil ho zezadu do týla. Alexej cítil, jak mu po kotnících stéká horká krev. Nikdo nic neřekl. Nikdo neplakal. Už nebylo za co.
Po jedenácti dnech dorazili do zajateckého prostoru označovaného jako Dulag 184, kde nebyly baráky, postele ani jídlo. Jen bahno, vši a další čekání na smrt. Do zimy jich přežilo z tisícové skupiny necelých dvě stě. Alexej byl mezi nimi. Měl štěstí – a v očích přeživších se za štěstí platilo dlouhým mlčením.
Vojáci bez práv, lidé bez ceny
Nacistická ideologie nepovažovala sovětské zajatce za válečné protivníky v tradičním smyslu. Podle Hitlera to byli „nelidé“, jejichž smrt měla být vedlejším důsledkem tažení na východ. V praxi to znamenalo ignoraci zásad stanovených Ženevskou úmluvou z roku 1929, která sice chránila válečné zajatce, ale nebyla Sovětským svazem podepsána. Nacisté toho využili jako záminku k nelidskému zacházení. Voják Rudé armády měl jen dvě možnosti: rychlou smrt, nebo pomalé umírání v prachu silnic, táborech nebo dolech.
Podle historika Christiana Streita bylo od června 1941 do ledna 1942 zajato přibližně 3,3 milionu sovětských vojáků. Z nich do dubna 1942 zemřely nebo byly popraveny téměř dvě třetiny – většina právě během prvních týdnů zajetí, zejména během transportů a pochodů. „Zajatci byli od počátku považováni za biologický odpad,“ konstatuje Streit ve své studii Keine Kameraden.
Západní zajatci – Britové, Francouzi, Američané – dostávali potravinové příděly, mohli psát domů, měli alespoň základní lékařskou péči. Sovětští? Získali popravčí kulku za zdržení při pochodu, pár vařených brambor týdně a krmení z korýtek určených původně pro dobytek. V prosinci 1941 bylo v táborech například zjištěno, že sovětští zajatci dostávají denně příděl 600 kalorií (ekvivalent 250 gramů chleba) – tedy méně než vězeň v Osvětimi.
Pochody jako nástroj genocidy
Pochody smrti měly svůj vnitřní řád. Vojáci byli rozděleni do pětic a spoutáni provazy. Kdo padl, stáhl ostatní. Pokud ho nedokázali zvednout, dozorci nařídili odříznutí a popravu. Kdo odmítl, byl zastřelen i se zraněným. V některých oblastech – jako například v Litvě a Bělorusku – byli vězni hnáni přímo skrz vypálené vesnice, kde místní lidé směli pouze přihlížet. Pomoc znamenala smrt i pro ně.
Jeden z přeživších, Sergej Poljakov, si po válce zapsal: „Nevěděli jsme, kde jsme, jen že jdeme. Někdy jsme šli tři dny bez vody. Pili jsme moč a žvýkali sníh, když napadal. V noci jsme se mačkali k sobě jako zvířata.“
V zimě 1941–1942 zahynuly během pochodů desítky tisíc vojáků. A to ještě nebyly ty nejkrutější – ty přišly během dobývání Stalingradu, kdy Němci zajali tisíce raněných a vysílených a hnali je na západ. Vysílení muži se po pár kilometrech hroutili a umírali v příkopech. Němci si z nich dělali terče při střelbě z kulometů – podle svědectví jednoho litevského farmáře, které bylo v roce 1947 předneseno u norimberského tribunálu.
Tábory smrti bez plynu
Cílem pochodu byl často některý z dulagů nebo stalagů, kde ale podmínky nebyly o nic lepší. V táboře Stalag 326, určeném výhradně pro sovětské zajatce, zemřelo během jediného roku přes 65 000 lidí. Vězni zde umírali hlady, mrazem a infekcemi. Kanibalismus byl dokumentován v několika táborech. Nešlo o výjimečný jev – ale o důsledek vědomě zavedeného režimu, který měl snížit „počet nepřátel“ bez použití munice.
Jeden německý dozorce v dopise domů napsal: „Začali umírat tak rychle, že jsme už nepočítali mrtvé, ale přeživší. Každé ráno jsme stříleli ty, kteří nebyli schopni vstát.“
Po válce bez hrdinů
Když válka skončila, mohlo by se zdát, že přeživší si konečně vydechnou. Ale právě tehdy začala další tragédie. Stalin přijal zvláštní dekret, podle něhož každý sovětský voják, který přežil zajetí, byl podezřelý z kolaborace. Místo návratu domů přišlo zatčení, výslechy, soudy bez důkazů.
Alexej Petrovič, který přežil pochody, tábor i tyfus, se dostal domů v květnu 1945. Už v červnu ho zatkli a poslali do gulagu v Norylsku. Zemřel tam v roce 1952. Jeho spis byl odtajněn až v roce 1991.
Podle odhadů historiků zemřelo v německém zajetí 3,3 milionu až 3,5 milionu sovětských vojáků z 5,7 milionu zajatých. Přesto se o jejich osudu mluvilo jen velmi málo. Nebyli ani hrdiny, ani mučedníky. Ve své vlasti byli zrádci, na Západě neexistovali. A v Německu zůstali bezejmennými oběťmi.
„Byli jsme armáda bez hrobů. Teď chci jen, aby se o nás mluvilo,“ napsal v roce 1987 poslední dopis Sergej Poljakov, přeživší z tábora Dulag 203. Dnes už nežije. Ale jeho slova konečně někdo slyší.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. ECHO24.cz, O hladu, v mrazu a mučení. Osud dvou milionů sovětských vojáků je stále neznámý [online]. 2025‑?. [cit. 2025‑08‑05]. Dostupné z https://www.echo24.cz/a/SGMAw/o-hladu-v-mrazu-a-muceni-osud-dvou-milionu-sovetskych-vojaku-je-stale-neznamy
2. iDNES.cz, Otřesné zacházení se sovětskými zajatci, Stalin byl horší jak Hitler [online]. 24. 5. 2023 [cit. 2025‑08‑05]. Dostupné z https://blog.idnes.cz/ziegler/otresne-zachazeni-se-sovetskymi-zajatci-stalin-byl-horsi-jak-hitler.Bg23050892
3. GRUNTOVA.cz, Pochody smrti – Historie (2. světová válka) [online]. [cit. 2025‑08‑05]. Dostupné z https://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/pochody-smrti
4. Wikipedie, German atrocities committed against Soviet prisoners of war [online]. [cit. 2025‑08‑05]. Dostupné z https://en.wikipedia.org/wiki/German_atrocities_committed_against_Soviet_prisoners_of_war
