Článek
Byl říjen 1987. Hodina fyziky měla začít za pár minut. V učebně základní školy v jedné menší východočeské obci bylo dusno. Děti se vrátily z tělocviku, některé ještě lapaly po dechu. Lavice se houpaly pod rozvibrovanými lokty. Učitelka se zdržela. Třída dostala pár nehlídaných minut navíc.
A tehdy Petr vytáhl z aktovky něco, co změnilo náladu místnosti.
Byl to časopis. Lesklý, barevný, s cizojazyčnými nápisy. A především — s fotografiemi žen, které na sebe neměly téměř nic. Nový výtisk, pečlivě složený, zřejmě pořízený někde za hranicemi. Petr se nezmohl na víc než stručné: „Je to z Rakouska.“
Kluci mlčeli. Jeden se sklonil a zběžně otočil stránku. Pak další. Nešlo o žádné obscénnosti – z dnešního pohledu možná ani o „porno“. Ale tehdy, v roce 1987, uprostřed normalizační apatie, to bylo něco nevídaného. Někteří listovali se zatajeným dechem. Jiní se otočili. Holky mlčely, stáhly se k zadní lavici, jako by ani nechtěly vědět, co se děje.
Do pěti minut do místnosti nakoukl školník. Do deseti už Petr seděl v ředitelně.
Systém, který nepočítal s erotikou
Socialistická morálka, jak ji razily stranické struktury, měla jasné hranice. Sex patřil do manželství, tělo do plavek a fotografie nahoty do trestního zákoníku. Veřejný prostor byl čistý — sterilní. Ale to neznamená, že lidé neměli zájem.
Erotika neexistovala v oficiální kultuře. Když už se objevila — například v některých filmech z Jugoslávie nebo Maďarska — jednalo se spíš o výjimky potvrzující pravidlo. Mladí lidé v Československu vyrůstali v prostředí, kde sexualita nebyla diskutována, natož zobrazována.
Proto byl každý obrázek, každá „západní kazeta“, takovou událostí. Měl moc. Znamenal víc než jen tělo — byl symbolem svobody. A především: měl velkou hodnotu.
Hodnota obrázku
Zatímco dnešní teenageři prohlížejí desítky snímků během minuty, tehdejší dospívající měli třeba jen jediný vystřižený obrázek — a ten schovávali mezi obaly od žvýkaček. Dědil se. Byl svěřován jen těm, kdo to „nepráskli“. Jeho cesta byla komplikovaná: pašování, přefocování, někdy i překreslování ručně.
Někdy pomohl i satirický časopis Dikobraz, jehož karikaturisté si občas dovolili kresbu nebo fotografii ženy bez podprsenky — zarámovanou ve vtipu. V jiných dobových časopisech, zejména ze zemí RVHP, se čas od času objevil „odvážnější“ snímek. Znalci věděli, co a kde hledat.
Ale největší cenou byla videokazeta. Dostat se k ní byl malý zázrak. Někdy ji propašoval řidič kamionu, jindy ji přivezl známý z Jugoslávie. Často šlo o nekvalitní kopie, mnohdy bez zvuku, s přetočenými pasážemi. Ale i tak — byl to poklad. Půjčovala se za cigarety, za slib, že se nepoškodí. Lidé se scházeli potají ve sklepích, kde běžely „projekce“.
Kdo měl přístup, měl moc
Kdo měl přístup k erotickým materiálům, byl ve své komunitě „někdo“. Na středních školách, internátech, učilištích — tam kolovalo nejvíce kazet. V Praze se dalo sehnat víc, ale i v regionech se našli „dodavatelé“. Často šlo o zaměstnance zahraničního obchodu, celníky, taxikáře nebo příbuzné z emigrace.
Existovali i vyloženě černí distributoři, kteří prodávali časopisy a fotografie pod rukou. Fotografie byly někdy přefocené z časopisu, jindy šlo o domácí tvorbu — tajně focené snímky, někdy s dobrovolným souhlasem, jindy méně eticky.
Tresty a výslechy
Československý trestní zákoník měl pro tyto případy paragrafy připravené. Výroba, držení a šíření „závadového materiálu“ se trestalo jako ohrožení socialistické morálky. Ve skutečnosti šlo spíš o to, kdo byl odhalen, kde a s jakým obsahem. Případy končily občas propouštěním ze školy, důtkou, ale někdy i výslechy na SNB.
Občas se materiály pašovaly i v obalech od potravin, pod dvojitým dnem kufru, nebo dokonce v cigaretových krabičkách. Zatímco jiní pašovali knihy nebo desky, část populace toužila především po tom, co nesměla ani vyslovit — po obrazu těla.
Samet a zlom
Po roce 1989 došlo ke zvratu. Co bylo roky skryté, se zhmotnilo v každodennosti. Trafiky najednou nabízely tiskoviny dříve nedostupné, na burzách se prodávala celá balení kazet, brzy i CD. Časopisy jako Leo a Extáze zaplnily stojany vedle denního tisku. Prodejcům ani nevadilo, že je vidí i malé děti.
Vznikl i domácí průmysl. Češi si rychle osvojili jazyk západního „byznysu s tělem“, vznikaly produkce, modelingové agentury i první erotické festivaly. Ale to už je jiný příběh.
Nešlo pouze o sex, šlo o svobodu
Z dnešního pohledu může tehdejší fascinace působit naivně. Ale právě ta ukazuje, jak hluboko sahala snaha režimu kontrolovat každodennost. Včetně těla, touhy, obrazu.
A proto se Petrův časopis stal víc než jen školní senzací. Byl tichým symbolem — vzpourou proti systému, který chtěl rozhodovat i o tom, na co se člověk může dívat.
Protože i jeden jediný obrázek může rozbít zeď.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Osobní svědectví autora článku. Nepublikovaný zdroj.
2. ZIKIC, Biljana. Censorship, Shame and Pornography in East-European Post-World War II Literature [online]. Academia.edu, 2010 [cit. 2025-07-31]. Dostupné z: https://www.academia.edu/48645723/Censorship_Shame_and_Pornography_in_East_European_Post_World_War_II_Literature
3. Erotické osvobození [online]. Respekt.cz, 2017 [cit. 2025-07-31]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/special/2017/zlata-devadesata/eroticke-osvobozeni
