Článek
Zvedni veslo. Zaber. Znovu. A znovu. Kovová obruč na kotníku se zařezává do masa, pot a mořská sůl pálí v očích. Bubeník udeří do bubnu, dozorce zvedne bič a trup lodi se rozvibruje, jak stovky těl táhnou v rytmu. Kormidelník křičí, vzduch je těžký, plný pachu krve, moči a výkalů. Muž na lavici padne bez hnutí, a přesto loď pokračuje vpřed. Jeho tělo skončí ve vlnách, místo něj přivážou jiného.
Tak vypadala každodenní realita galejí — plovoucích věznic, které se staly symbolem lidského utrpení a moci. Byly to lodě, které doslova pohlcovaly lidi, stroje poháněné lidskou silou a bolestí. A přestože si většina lidí při úvodní scéně vybaví starověký Řím, skutečné galejní otroctví se zrodilo až o mnoho staletí později.
Římská triréma a filmový mýtus
Hollywoodský epos Ben-Hur z roku 1959 se stal ikonou. Obraz římských otroků, kteří v řetězech veslují pod bičem dozorců, se vryl do kolektivní paměti. Ale tento výjev je čistou fikcí. Římské válečné lodě — trirémy a pozdější kvinkvérémy — nebyly poháněny otroky, nýbrž svobodnými muži.
Římská flotila byla složitým mechanismem. Každé veslo muselo pracovat přesně, ve stejném rytmu. Triréma měla tři řady vesel nad sebou a každý muž měl své přesně dané místo i úhel záběru. Takovou souhru nemohli zajistit otroci, kteří by neměli výcvik ani disciplínu. Veslování bylo řemeslo, které vyžadovalo sílu, rytmus a zkušenost.
Římané samozřejmě otroky využívali — ale jinak. Pracovali v dolech, na polích nebo jako služebnictvo. Na lodích byli přítomni jen výjimečně, například při mimořádných námořních výpravách a i tehdy byli po skončení bitvy často propuštěni. Myšlenka, že římské impérium poháněli otroci u vesel, vznikla až mnohem později — v představách renesančních umělců a moderních filmařů, kteří si spletli dobu i logiku.
Skutečné galeje, ty, které se staly synonymem utrpení, přicházejí až s novověkem.
Zrod galejního otroctví
Od 14. století se Středozemní moře změnilo v bitevní pole. Benátky, Janov, Španělsko i Osmanská říše soupeřily o obchodní cesty a přístavy. Lodě se prodlužovaly, měly desítky vesel a stovky mužů. Jenže veslaři byli drazí. A tak se zrodil cynický systém — galejní otroctví.
Zpočátku šlo o zajatce z námořních bitev. Křesťané veslovali pod půlměsícem, muslimové pod křížem. Ale brzy začaly státy využívat i vězně a odsouzence. Roku 1549 vydal francouzský král Jindřich II. dekret, kterým zavedl trest „odsouzení na galeje“. Tím vznikla síť plovoucích věznic.
Odsouzenci pracovali od úsvitu do noci, přikováni ke svým lavicím. Nemohli vstát, leželi tam, kde veslovali. Spali, jedli a umírali na stejném místě. Horko dosahovalo až padesáti stupňů, jídlo se skládalo z plesnivého chleba a vody, která byla často zkažená. Nemoc znamenala smrt, bič zajišťoval kázeň.
Francouzské záznamy z přístavu Toulon popisují, jak se galeje staly místem, kde mizeli lidé bez jména. Někdy za krádež chleba, jindy jen proto, že se znelíbili úřadům. Na lavicích tak končili zloději, žebráci, političtí odpůrci i nevinní.
Na druhé straně moře Osmané uplatňovali stejný systém. Po vítězstvích jejich flotil končili evropští zajatci na sultánských galejích, kde veslovali až do smrti. Křesťanští zajatci sice byli často vyměňováni nebo vykupováni, ale mnozí zmizeli beze stopy.
Bitva u Lepanta — moře otroků
Vrchol galejního otroctví nastal roku 1571. U řeckého Lepanta se střetla křesťanská a osmanská flotila, největší námořní síla své doby. Na obou stranách seděly u vesel desetitisíce otroků a trestanců. Historici odhadují, že celkem jich bylo přes čtyřicet tisíc.
Bitva byla děsivá. Když se válečné lodě srazily, jejich příďové berany drtily dřevo i těla. Střelba z děl a mušket rozpoutala peklo. Mnoho otroků se v zoufalství pokusilo přetrhnout řetězy a uprchnout, jiní byli během boje zabiti, aby neunikli. Po bitvě moře zaplavily trosky, krev a těla tisíců veslařů, kteří neměli šanci utéct.
Křesťanská koalice vedená Španělskem bitvu vyhrála, avšak ani to pro otroky Osmanů neznamenalo svobodu. Mnozí z nich byli prostě přerozděleni mezi vítěze. Bitva u Lepanta, často oslavovaná jako triumf civilizace, byla ve skutečnosti hromadným hrobem těch, kteří tahali za vesla.
Pravda za legendou
Když dnes někdo pronese „otroci u vesel“, většina lidí si představí římské legionáře, mořské bitvy a biče pod vlajkou impéria. Ale skutečnost je jiná. Na římských trirémách seděli svobodní muži, vycvičení, dobře živení a hrdí na své řemeslo. Otroci přišli až mnohem později — v době, kdy se svět považoval za civilizovaný.
Galeje ukazují temnou ironii dějin. Čím více se Evropa považovala za kulturní a nábožensky vyspělou, tím krutěji zacházela s lidmi. Bič a řetěz přežily staletí.
Slovo galeje tak dodnes nese ozvěnu bolesti a rytmu bubnu, který udával tempo. A pod tím rytmem zůstává otázka, která přes staletí nezmizela: Kolik civilizace se vejde do řetězu, který člověk připevnil jinému člověku?
Seznam použitých zdrojů:
1. CASSON, Lionel. Galley Slaves [online]. Transactions of the American Philological Association, 1966 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/2936000
2. ŞEN, Gül. Galley Slaves and Agency: The Driving Force of the Ottoman Fleet [online]. In: CONERMANN, Stephan a ŞEN, Gül (eds.). Slaves and Slave Agency in the Ottoman Empire. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2020 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.vandenhoeck-ruprecht-verlage.com/downloads/productPreviewFiles/LP_978-3-8471-1037-8.pdf
3. DEMIR, Faysal M. Galley Labour in the Early Modern Ottoman Empire [online]. Montreal: Institute of World Culture Working Papers, McGill University, 2022 [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://iowcwp.mcgill.ca/article/view/23/19
4. Battle of Lepanto [online]. Encyclopaedia Britannica, neuvedeno [cit. 2025-11-07]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Battle-of-Lepanto
3. BAMFORD, Paul W. Fighting Ships and Prisons: The Mediterranean Galleys of France in the Age of Louis XIV. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1973. ISBN 9780816606789.
