Článek
Tahiti, rok 1767. Slunce už dávno zapadlo, ale na palubě HMS Dolphin bylo pořád dusno. Vlhký tropický vzduch se lepil na kůži jako druhá vrstva oděvu a pot stékal po zádech i bez pohybu. Moře bylo klidné, téměř podezřele tiché, hladina se jen líně vlnila pod hvězdami. Přesto loď nespala. Nikdy úplně nespala.
Dřevo pracovalo. Dubová prkna trupu se nepatrně posouvala, reagovala na změny teploty a vlhkosti. Z podpalubí se ozývalo vrzání, nepravidelné a hluboké, které starší námořníci znali až příliš dobře. Nebyl to zvuk bouře. Nebyl to náraz vln.
Byl to zvuk uvolněných spojů.
Chyběly hřebíky.
Muž na noční hlídce se opřel o zábradlí a zadíval se do tmy. V očích měl únavu i neklid. V hlavě se mu mísil obraz trupu lodi – dubová žebra, kovové svorníky, tisíce drobných spojů, na nichž závisel jeho život – s jinými obrazy, které se mu vkrádaly do myšlenek stále častěji a stále naléhavěji. Teplá kůže. Vlasy vonící kouřem, solí a květinami. Krásná dívka, která se přiblížila bez studu, bez otázek, bez zábran.
Ty obrazy spolu souvisely víc, než si chtěl přiznat. A hlouběji, než si troufal domyslet.
Nástroj impéria
HMS Dolphin nebyla obyčejnou lodí. Šlo o šestistěžňovou fregatu královského námořnictva, spuštěnou na vodu roku 1751, v době, kdy Británie rychle rozšiřovala své námořní ambice. V polovině 18. století patřila Dolphin k technické špičce: byla rychlá, relativně obratná a navržená tak, aby vydržela dlouhé oceánské plavby bez nutnosti doplnění zásob.
V letech 1764–1766 se pod velením kapitána Samuela Wallise vydala na cestu, která měla změnit evropské chápání světa. Stala se první britskou lodí, jež obeplula zeměkouli. Jejím úkolem nebylo dobývat ani válčit. Měla pozorovat. Měřit. Zaznamenávat. Hledat legendární jižní kontinent, o němž se v Evropě spekulovalo celé generace.
Na palubě byli astronomové, navigátoři, kartografové.
Loď byla zosobněním řádu. Disciplíny. Kontroly.
A právě proto byl střet s Pacifikem tak ničivý.
Kapitán Wallis při svém příjezdu na O’Taheite (Tahiti) v rozhovoru s královnou Obereou. Autor: John Hall (1773) (public domain)
Ostrov, kde tělo nebylo hříchem
Když se před posádkou objevilo Tahiti, působilo jako zjevení. Po měsících monotónní modři oceánu se z moře zvedaly zelené svahy, porostlé vegetací tak hustou, že působila téměř neskutečně. Vzduch byl těžký, sladký, plný vůní květin, dřeva a kouře z ohňů.
Lidé přicházeli k pobřeží bez zbraní. Usmívali se. Pohybovali se s lehkostí a samozřejmostí, která Evropanům připadala provokativní – i když tak míněna nebyla.
Nahá těla zde nebyla skrývána. Dotek nebyl hříchem. Blízkost nebyla zatížena vinou. Nahota nebyla výzvou, ale stavem.
Pro muže, kteří měsíce spali v hamakách nad sebou, žili pod neustálým dohledem důstojníků a znali sexualitu jen jako zakázanou vzpomínku nebo násilně potlačovanou potřebu, to byl šok. A zároveň uvolnění, které bylo téměř bolestivé.
Zpočátku šlo jen o pohledy. O letmé úsměvy. O krátké doteky rukou při výměně darů. Napětí viselo ve vzduchu. Každý návrat na loď byl provázen neklidem, který rum dokázal otupit jen částečně.
Objev, který změnil vše
Pak si někdo všiml detailu, který všechno změnil. Ostrované reagovali s neobvyklou pozorností na železo. Na drobné kovové předměty, které námořníci považovali za bezcenné. Hřebíky. Kousky drátu. Úlomky kovu.
Železo zde nebylo běžné. Nemělo jen praktickou hodnotu. Mělo hodnotu symbolickou. Znamenalo nástroj. Moc. Možnost změny.
Velmi rychle se ukázalo, že má i jinou cenu.
Studený kov v dlani dokázal otevřít dveře k tělesné blízkosti. Nešlo o svádění v evropském smyslu. Nešlo o romantiku. Šlo o směnu. Přímou, jednoduchou, zbavenou iluzí.
Železo za noc.
Železo za dotek.
Železo za přítomnost.
Sexualita na Tahiti nebyla tabu. Přítomnost Evropanů ji však proměnila. Z přirozeného projevu se stala transakce. A námořníci si na tuto jednoduchost rychle zvykli.
Touha se mísila s pocitem nadřazenosti. Stud s potěšením. Každá noc byla únikem z řádu, který je svíral. Každý návrat na loď byl návratem do reality, která byla náhle těžší než dřív.
A každá noc si vybírala svou daň.
Loď jako zdroj
Hřebíky nebyly nekonečné. Každý kus kovu měl své místo, svou funkci, svůj důvod. A přesto mizely.
Nejprve jednotlivě. Nenápadně. Námořníci je vytahovali z míst, která nebyla na očích. Z konstrukcí, které „ještě držely“. Kov studil v prstech, ale představa další vášnivé noci byla silnější než strach z oceánu.
Lodní tesaři si brzy všimli změn. Paluba zněla jinak. Trup reagoval na vlny s neklidem. Kapitán Wallis čelil problému, který nešlo vyřešit rozkazem. Jak zakázat touhu?
Rozpad bez výstřelu
Když Dolphin Tahiti opustila, přežila. Jen těsně. Zkušenost se však zapsala hluboko do paměti britského námořnictva. Pozdější expedice, včetně plaveb Jamese Cooka, už věděly, že největším rizikem nejsou domorodci, ale vlastní posádka – a kombinace moci, touhy a dostupného kovu.
Příběh HMS Dolphin není exotickou historkou. Je varováním. Ukazuje, jak snadno se technologie může stát směnou za sex. A jak rychle se i loď impéria může začít rozpadat – potichu, v noci, hřebík po hřebíku.
Seznam použitých zdrojů
1. HMS Dolphin (1751). Wikipedia [online]. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/HMS_Dolphin_%281751%29
2. The Dolphin Tahiti 1767. Myers Personal History Site [online]. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://catherineclarke6.wixsite.com/myers/the-dolphin-tahiti-1767
3. The voyage of HMS Dolphin: nails and cultural exchange. Nelson Meers Foundation Heritage Guide [online]. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://www2.sl.nsw.gov.au/archive/events/exhibitions/2007/heritage/docs/heritageguide2006.pdf
4. The Arrival of Foreign Ships | Sailors and Traders: A Maritime History of the Pacific Peoples. Oxford Academic [online]. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://academic.oup.com/hawaii-scholarship-online/book/20787/chapter/180217838
5. First voyage of James Cook. Wikipedia [online]. [cit. 2025-12-23]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/First_voyage_of_James_Cook
