Článek
Byla to zima jako žádná jiná. Krutá, dlouhá, bezútěšná. Vánice zahalovala lesy v okolí Choustníkova Hradiště, když se na rozbředlou silnici vyvalila kolona zubožených žen. Bosé nohy klouzaly po ledu, kabáty z hadrů nestačily. Některé nesly slabší kamarádky na zádech. Hlídky z řad SS křičely, pobízely je pažbami pušek. Některé padly na zem, další přes ně přešly. 9. února 1945, v jediném dnu, tu zemřelo téměř 200 žen. Beze jména, bez hrobu. Zůstaly ležet ve sněhu, který se nad ránem zbarvil dočervena.
Odkud přišly
Tábor Gross-Rosen se nacházel v Dolním Slezsku, nedaleko dnešní polské obce Rogoźnica. Založen byl nacisty v roce 1940 jako pobočka Sachsenhausenu. Zprvu šlo o tábor pro muže, ale s postupem války vzniklo více než sto pobočných táborů, v nichž byly drženy i ženy – zejména židovského původu, převážně z Maďarska, Polska a Slovenska.
V lednu 1945, když se Rudá armáda přiblížila k dolnoslezskému prostoru, rozhodlo velení SS o tzv. evakuaci tábora. Ve skutečnosti šlo o rozsáhlý pochod smrti. V kruté zimě a bez jakékoliv výbavy bylo vyhnáno na pochod přibližně 30 000 vězeňkyň. Jejich cílem bylo dosáhnout jiných koncentračních táborů na území Německa – například Flossenbürgu, Bergen-Belsenu nebo Buchenwaldu.
Trasa smrti
Jedna z větví pochodu vedla přes území dnešního severovýchodního Česka. Ženy se pohybovaly přes Trutnov, Hostinné, Dvůr Králové nad Labem, a dál směrem k Jaroměři. Zprvu jich bylo v koloně asi 1 000. Už při přechodu Krkonoš došlo k prvním úmrtím – padaly vysílením, umrzaly, nebo byly zastřeleny pro „neposlušnost“.
Zásoby žádné, jídlo téměř nulové. Někdy obdržely hrst mouky do dlaně, někdy kostku mrznoucí řepy. Mnohé měly úplavici, byly zraněné, a přesto musely ujít přes 300 kilometrů v mrazivých dnech bez odpočinku.
U Choustníkova Hradiště kolona narazila na bod zlomu. Ten den, 9. února 1945, ženy padaly k zemi hromadně. Svědkové vypověděli, že se zabíjení změnilo v systematické vraždění. Hlídky už ani nevarovaly – rovnou střílely. Některé ženy údajně podklouzly a srazily další, došlo k panice, a poté už jen zazněly výstřely. Na poli u lesa zůstalo ležet přibližně 200 těl.
Výpovědi z temnoty
Barbara Marton Farkas, maďarská Židovka, přeživší tohoto pochodu, vypověděla:
„Byla to tma, která nás pohltila. Dny a noci se slévaly v jedno. Už jsme nechodily – jen jsme se ploužily. Padala jedna za druhou. Už jsme neměly sílu ani plakat.“
Jiná pamětnice, Lída Poláková, si vzpomínala na jednání jedné z dozorkyň:
„Viděla jsem, jak starší žena upadla. Ležela, dýchala ztěžka. Dozorkyně k ní přišla a bez emocí ji střelila do hlavy. Jen tak, bez hněvu, jako by to bylo nutné. Nikdo nic neřekl. Jen jsme šly dál.“
Tyto výpovědi se dochovaly díky poválečnému výzkumu historiků a snaze přeživších zaznamenat své vzpomínky, často až po letech mlčení.
Kolik jich zemřelo
Přesný počet obětí pochodu z Gross-Rosenu není znám, ale odhaduje se, že z více než 30 000 vyhnaných žen se jich živých do cíle dostala necelá třetina. Z kolony, která přešla přes severovýchodní Čechy, údajně přežilo kolem 300–350 vězeňkyň. Zbytek zemřel na cestě, v lesích, na polích, u cest – bez jména, bez pomníku. Některé byly později pochovány v masových hrobech. U Choustníkova Hradiště je památník postavený v roce 1965, ale krajina si pamatuje víc než kámen.
Vraždění jako strategie
Tyto pochody nebyly neorganizovanou evakuací. Šlo o záměrné „řešení“ přebytku vězňů – systematické, kruté a promyšlené. Smrt vysílením či umrznutím měla snížit potřebu dozoru i zdrojů. Kdo padl, byl zastřelen. Kdo pomohl, riskoval stejný osud. Ve vesnicích, kudy kolona prošla, panoval strach. Přesto se našli lidé, kteří tajně podávali vězeňkyním vodu nebo krajíc chleba. Mnohdy však už bylo pozdě.
Stopy, které nezmizí
Zima roku 1945 byla svědkem jedné z největších tragédií, která se na českém území odehrála. Dnes, když člověk projde lesními cestami kolem Dvora Králové nebo se zadívá do polí u Choustníkova Hradiště, nenajde hroby. Ale může slyšet ticho, které je ohlušující. Krajina nese stopy, i když neviditelné.
Pochod smrti z Gross-Rosenu byl víc než jen událost na konci války. Byl zrcadlem lidské krutosti, ale také svědectvím o tom, co všechno může člověk přežít – nebo nepřežít – když se lidství ztratí v mrazu.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. HOLOCAUST.CZ. Gross-Rosen. [online]. [cit. 2025-08-06]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/koncentracni-tabory/gross-rosen/
2. DENÍK.CZ. Den památky obětí holocaustu: Židé a holocaust na Vrchlabsku a v okolí. Krkonošský deník, 26. 1. 2018. [online]. [cit. 2025-08-06]. Dostupné z: https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/den-pamatky-obeti-holocaustu-zide-a-holocaust-na-vrchlabsku-a-v-okoli-20180126.html
3. United States Holocaust Memorial Museum. Barbara Marton Farkas describes the death march from the Gross Rosen camp in Germany. [online]. [cit. 2025 08 06]. Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/oral-history/barbara-marton-farkas-describes-the-death-march-from-the-gross-rosen-camp-in-germany
4. ČESKÉ-NOVINKY.CZ. MĚSTECKÁ, Milena. Cestou tisíců vězňů z nacistických lágrů Sovích hor. 25. 2. 2021. [online]. [cit. 2025-08-06]. Dostupné z: https://www.ceske-novinky.cz/2021/02/25/milena-mestecka-cestou-tisicu-veznu-z-nacistickych-lagru-sovich-hor/
