Článek
Leden 1757. Ještě je tma, když se Paříž schází na Place de Grève. Mráz štípe do prstů, ale lidé zůstávají. Čekání je dlouhé. Příliš dlouhé na to, aby zůstalo jen chladné a racionální.
Na lešení má být popraven Robert-François Damiens, muž odsouzený za útok na krále. Jeho jméno už v davu koluje jako zaklínadlo. Lidé se o něm baví šeptem i nahlas, opakují detaily, které slyšeli, přidávají vlastní fantazie. Čím déle se čeká, tím víc se těla v davu zahřívají.
Ženy stojí těsně u sebe, aby jim nebyla zima. Muži si rozepínají kabáty. Dech se sráží v páru, ale pod ním je cítit pot. Paříž se přišla dívat na smrt – a zůstává, protože čekání samo se stává prožitkem.
Když je odsouzenec konečně přiveden, dav se nakloní dopředu jako jedno tělo. Nikdo neuhýbá pohledem. Nikdo si nezakrývá oči. Naopak. Každý chce vidět víc, déle, blíž.
Ráno, kdy město voní potem a očekáváním
Taková rána nejsou výjimkou. Ještě než vyjde slunce, Paříž už bdí. Lidé stojí namačkaní, rameno na rameni, bok na bok. Cítí se navzájem dřív, než se vidí.
Pot se mísí s parfémem, s vínem vypitým nalačno, s pachem mokrého kamene a dřeva. Ženy si stahují šály níž, než by bylo nutné. Muži si sundávají kabáty. Není tu intimita, a přesto je tu blízkost. Nedobrovolná, ale ne zcela nechtěná.
Poprava je oficiálně trestem. Neoficiálně je událostí, při níž se tělo dostává do stavu, jaký běžný život nenabízí.
Pohled jako dotek
Když se objeví odsouzenec, dav se nakloní dopředu. Nejde jen o zvědavost. Pohled se zařezává do těla jiného člověka – sleduje napjatý krk, zpocené spánky, chvění rtů, pohyb hrudi.
Ženy hledí dlouho. Déle, než by bylo slušné. Některé si toho všimnou a zrudnou, jiné neuhnou pohledem vůbec. Je v tom cosi zakázaného – a právě proto přitažlivého.
Nicolas-Edme Restif de la Bretonne si všímá, že pohled na vystavené, bezbranné tělo působil silněji než erotické divadlo. Ne proto, že by šlo o krásu, ale proto, že šlo o nahou lidskou existenci zbavenou ochrany, soukromí a studu.
„Poprava byla silnější než divadlo i nevěstinec,“ poznamenává. V té větě není nadsázka, ale chladná zkušenost pozorovatele.
Robert François Damiens popraven v Paříži dne 28. března 1757.
Těsno, které pracuje s fantazií
Dav se tlačí. Boky narážejí na stehna. Lokty sklouzávají po cizích pažích. Sukně se posouvají, kabáty se rozevírají. Nikdo neustupuje. Naopak.
Některé ženy zavírají oči. Ne proto, že by nechtěly vidět. Protože jejich tělo reaguje příliš silně. Zrychlený dech, zvlhlé rty, lehké zaklonění hlavy. Omdlévají – a když padají, jsou okamžitě zachyceny cizíma rukama.
„Ženy omdlévaly nejen hrůzou,“ píše Restif lakonicky. Ta věta v sobě nese víc, než říká. Naznačuje reakci, kterou tehdejší jazyk neuměl pojmenovat, ale tělo ji znalo velmi dobře.
Muži, kteří se přestávají ovládat
Napětí v davu je fyzické. Hmatatelné. Pro některé muže příliš silné.
Restif zaznamenává případy, kdy muži v davu ztráceli kontrolu nad vlastním tělem, skryti v mase lidí, přitisknutí zády ke zdi nebo k jiným tělům. Dovolovali si chování, které by jinde bylo nemyslitelné.
Nešlo o demonstraci chtíče. Spíš o jeho přetlak. Smrt cizího člověka zesilovala vědomí vlastního těla až k hranici, kde stud přestával fungovat.
Dav byl spoluviníkem. Mlčel. Krytí poskytovalo množství.
Poprava jako erotický katalyzátor
Nejde o to, že by lidé chodili na popravy „za sexem“. Jde o to, že extrémní situace uvolňuje potlačené reakce.
Strach zvyšuje citlivost. Blízkost cizích těl ruší hranice. Pohled na smrt zostřuje vědomí života. Všechny tyto faktory dohromady vytvářejí stav, který bychom dnes popsali jako fyziologické vzrušení – tehdy však neměl jméno ani vysvětlení.
Poprava se tak stává paradoxním prostorem, kde se Eros a Thanatos dotýkají bez zábran.
Prostituce mezi kapkami krve
Jakmile je po všem, dav se nerozpadá hned. Lidé zůstávají. Povídají si. Smějí se. Jsou hlučnější, než by odpovídalo právě viděné smrti.
A právě tehdy nastupují prostitutky.
Nečekají stranou. Jsou součástí davu, elegantní, zkušené, všímavé. Sledují tváře, chůzi, ruce. Vědí, kdo je rozjitřený. Kdo má peníze. Kdo potřebuje uvolnění.
„Vybíraly si klienty přímo na popravišti nebo bezprostředně po něm,“ zaznamenává Restif. Poprava pro ně nebyla morálním dilematem, ale obchodní příležitostí – místem, kde se emoce měnily v poptávku.
Sex tu nebyl kontrastem ke smrti. Byl jejím dozvukem.
Když stát vzrušení zarazil
Gilotina změnila vše. Smrt se zrychlila. Zmechanizovala. Dav byl odsunut dál. Čekání se zkrátilo. Napětí nemělo čas narůst.
S moderním státem přišla snaha odebrat smrti její tělesný rozměr. A spolu s ním zmizela i tato neklidná erotická zóna, kde se sexualita mohla vynořit beze studu.
Nepohodlné dědictví
Příběh pařížských popravišť 18. století je nepohodlný. Ne proto, že by byl obscénní, ale proto, že odhaluje, jak křehká je hranice mezi hrůzou a vzrušením.
Ukazuje, že sexualita není vždy romantická ani bezpečná. Někdy se rodí v těsném davu, v pachu potu a krve, ve chvíli, kdy se společenské masky rozpadají.
A právě proto je tenhle obraz dodnes tak zneklidňující.
Seznam použitých zdrojů:
1. FRIEDLAND, Paul. From Ritual to Spectacle: The Rise of the Penal Voyeur in Early Modern France [online]. Oxford University Press, 2012 [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://academic.oup.com/book/4478/chapter/146523339
2. FRIEDLAND, Paul. Executions, Spectator Emotions, and the Naturalization of Sympathy [online]. Oxford University Press, 2012 [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://academic.oup.com/book/4478/chapter/146524443
3. executions [online]. Wikipédia, 2024 [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://fr.wikipedia.org/wiki/Place_de_l%27H%C3%B4tel-de-Ville_-_esplanade_de_la_Lib%C3%A9ration
4. ANDREWS, Richard M. The Life and Mind of a Dynasty of French Executioners, 1688–1847 [online]. CORE Academic Repository, 2015 [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://core.ac.uk/download/pdf/591038104.pdf
5. SPIERENBURG, Pieter. The Spectacle of Suffering: Executions and the Evolution of Repression [online]. Cambridge University Press, 1984 [cit. 2026-02-02]. Dostupné z: https://core.ac.uk/download/pdf/159606612.pdf
