Článek
Je léto roku 1959. Studená válka nabírá na obrátkách a svět žije pod stínem atomových zbraní. Na jedné z amerických základen se schází skupina generálů, techniků i novinářů. Všichni sledují muže stojícího na betonové ploše. Kolem pasu a ramen má upevněné podivné zařízení připomínající výstroj z dobrodružného románu.
Technik dává pokyn ke spuštění.
Ozve se syčení. Vzduch se rozechvěje a muž se náhle odlepí od země. Během několika sekund překoná vzdálenost, kterou by pěšák běžel půl minuty. Poté dopadne zpět na beton.
Přihlížející si okamžitě zapisují poznámky. Nejsou svědky cirkusového vystoupení. Sledují experiment, který by mohl změnit podobu budoucích válek.
Takové scény se ve Spojených státech skutečně odehrávaly. Padesátá a šedesátá léta byla obdobím, kdy armády investovaly obrovské prostředky do nápadů, které dnes působí fantasticky. Konstruktéři navrhovali raketové pásy, létající plošiny, osobní vrtulové stroje i vozidla schopná překonávat překážky skokem.
V jejich představách měl voják budoucnosti zvládat to, co bylo pro předchozí generace nemyslitelné.
Svět, který se připravoval na konec civilizace
Důvod, proč podobné projekty vznikaly, nebyl vůbec absurdní.
Po skončení druhé světové války se Spojené státy a Sovětský svaz ocitly v geopolitickém soupeření, které postupně přerostlo ve studenou válku. Obě velmoci budovaly obrovské jaderné arzenály a vojenské štáby připravovaly scénáře konfliktu, jenž mohl změnit tvář planety.
V roce 1957 navíc Sovětský svaz vypustil družici Sputnik. Pro mnoho Američanů to byl šok. Najednou se zdálo, že technika dokáže všechno. Proudové stroje překonávaly rychlost zvuku a vědci slibovali revoluci v dopravě i vojenství.
Vojenské studie tehdy předpokládaly, že případná válka v Evropě zanechá za sebou zničené mosty, rozbité silnice a rozsáhlá minová pole. Tanky a nákladní automobily by měly velké problémy s pohybem.
Co když nebude možné přejet řeku?
Co když budou všechny mosty zničené?
Co když krajinu pokryjí krátery po jaderných explozích?
Konstruktéři nabídli překvapivou odpověď.
Překážky není třeba objíždět.
Stačí je přeskočit.
Demonstrace raketového pásu Bell Rocket Belt na armádní základně Presidio v San Francisku v Kalifornii, 26. října 1962.
Projekt Grasshopper
Jedním z nejzajímavějších konceptů se stal projekt Grasshopper, tedy luční kobylka.
Název odkazoval na schopnost kobylek překonávat skokem obrovské vzdálenosti vzhledem k velikosti jejich těla. Vojenské plánovače fascinovala představa, že by podobnou vlastnost získali i vojáci nebo vozidla.
Myšlenka byla jednoduchá. Voják vybavený speciálním pohonným systémem by mohl během několika sekund překonat příkop, řeku nebo minové pole. Nemusel by hledat most ani objížďku.
V době raketového nadšení se podobné nápady nezdály přehnané. Naopak. Mnozí důstojníci byli přesvědčeni, že právě takto bude vypadat válka budoucnosti.
Dobové časopisy přinášely ilustrace vojáků pohybujících se vzduchem a překonávajících překážky jediným skokem. Veřejnost byla nadšená a armáda financovala další experimenty.
Když se člověk skutečně vznesl
Nejslavnějším výsledkem těchto snah se stal Bell Rocket Belt.
První úspěšné lety proběhly v roce 1961. Pilot měl na zádech nádrž s peroxidem vodíku. Po spuštění systému docházelo k chemické reakci vytvářející proud přehřáté páry unikající tryskami.
Výsledkem byl dostatečný tah, aby se člověk vznesl několik metrů nad zem.
Dobové filmové záběry působí fascinujícím dojmem i dnes. Pilot se zvedne do vzduchu, letí vpřed a po několika sekundách bezpečně přistane.
Jenže za působivým výkonem se skrýval zásadní problém.
Veškeré palivo vystačilo přibližně na jednadvacet sekund letu.
Za jednadvacet sekund lze předvést efektní ukázku. Nelze však provést bojovou operaci.
Voják by mohl přeskočit překážku, ale téměř okamžitě by ztratil možnost dalšího letu. Projekt proto nikdy nepřekročil experimentální fázi.
Přesto se stal jedním ze symbolů technologického optimismu šedesátých let.
Raketový pás Bell Rocket Belt č. 2 vystavený v Národním leteckém a kosmickém muzeu ve Virginii.
Létající stroj, který měl zvládnout každý voják
Ještě odvážnější byl projekt HZ 1 Aerocycle.
Americká armáda chtěla vytvořit jednoduchý létající prostředek, který by dokázal ovládat každý voják. Konstrukce připomínala kombinaci vrtulníku a motocyklu.
Pilot stál na malé plošině nad dvojicí protiběžných rotorů. Směr letu ovládal přenášením váhy vlastního těla.
Teoreticky šlo o geniálně jednoduché řešení.
Někteří zastánci projektu tvrdili, že základní výcvik nebude trvat déle než několik hodin.
Praktické testy však přinesly nepříjemné překvapení.
Aerocycle byl citlivý na prudší pohyby pilota a za určitých okolností měl tendenci ztrácet stabilitu. Během zkušebních letů došlo k několika nebezpečným incidentům. Jeden z armádních hodnotitelů později poznamenal, že ovládání stroje bylo mnohem složitější, než konstruktéři očekávali.
Představa, že by podobný prostředek řídil vystresovaný voják pod nepřátelskou palbou, začala působit stále méně realisticky.
Projekt byl nakonec zrušen.
Experimentální létající prostředek HZ-1 Aerocycle během zkušebního letu.
Nápad, který nebyl tak bláznivý
Dnes mohou podobné projekty vyvolávat úsměv.
Je však důležité připomenout, že ve své době dávaly smysl.
V padesátých letech byly vrtulníky stále drahé a technicky náročné stroje. Řada vojenských plánovačů hledala levnější alternativu.
Pokud by se podařilo vytvořit vojáka schopného překonat řeku jediným skokem nebo malé vozidlo schopné přeskočit protitankový příkop, mohlo by to znamenat významnou taktickou výhodu.
Technologie tehdejší doby však na podobné ambice nestačily.
Vozidla, která měla skákat
Myšlenka se neomezovala pouze na jednotlivé vojáky.
Inženýři se pokoušeli najít způsob, jak by mohla překážky překonávat i vozidla.
Již během druhé světové války probíhaly experimenty s raketově podporovanými obrněnými transportéry Universal Carrier. Na jejich bocích byly umístěny pomocné rakety, které měly při aktivaci vytvořit krátký impuls umožňující překonání zákopu nebo jiné překážky.
V teorii šlo o elegantní řešení.
V praxi se ukázalo, že řídit několik tun vážící stroj během skoku je mimořádně obtížné.
Po válce vznikaly další návrhy.
Mezi nejzajímavější patřil britský koncept Jumping Jeep. Konstrukce počítala se systémem výkonných ventilátorů vytvářejících vztlak. Vozidlo se mělo při překonávání překážky na krátký okamžik odlepit od země a pokračovat v jízdě.
Návrh vypadal futuristicky i na poměry své doby.
Problémem však byla složitost celého systému. Hmotnost i nároky na údržbu rychle rostly. Vojenské úřady nakonec dospěly k závěru, že jednodušší bude nasadit vrtulník.
Pásový transportér Universal Carrier přiváží skupinu německých zajatců během útoku 158. brigády u Lommelu v Belgii, 19. září 1944.
Nepřítel jménem fyzika
Všechny projekty nakonec narazily na stejný problém.
Fyzikální zákony.
Každý skok vyžaduje velké množství energie. Čím těžší je objekt, tím více energie potřebuje.
U člověka lze potřebný výkon krátkodobě zajistit raketovým motorem. U vozidla vážícího několik tun však energetické nároky rostou do obrovských hodnot.
Další komplikací byl dopad.
Vzlétnout je poměrně snadné.
Bezpečně přistát je mnohem těžší.
Každý dopad představoval silný náraz zatěžující konstrukci i posádku. Na skutečném bojišti by jediná chyba mohla znamenat zničení stroje nebo zranění vojáků.
Armády proto postupně dospěly k závěru, že mnohem praktičtější cestou jsou vrtulníky, ženijní technika a později bezpilotní prostředky.
Návrat starého snu
Přesto myšlenka nikdy úplně nezmizela.
Na počátku jednadvacátého století se k ní vrátila agentura DARPA. V rámci experimentálních programů vznikaly robotické stroje kombinující kola a skokové mechanismy.
Moderní počítače dokážou během zlomku sekundy vyhodnotit polohu stroje a upravit jeho pohyb. To, co bylo v padesátých letech prakticky nemožné, se díky nové technice stalo dosažitelným.
Současné experimentální roboty sice nevypadají jako futuristické kresby ze starých časopisů, ale princip zůstává stejný.
Překážku není třeba objíždět.
Lze ji překonat skokem.
Jeep Bantam během zkušebního skoku v roce 1941.
Sen, který předběhl svou dobu
Když dnes sledujeme fotografie mužů s raketami na zádech nebo podivných létajících plošin, může být snadné považovat je za kuriozity.
Většina projektů Grasshopper skončila neúspěchem. Některé zůstaly pouze na výkresech. Jiné absolvovaly několik testovacích letů. Žádný však nesplnil očekávání svých tvůrců.
Přesto po sobě zanechaly fascinující odkaz. Připomínají dobu, kdy se zdálo, že technický pokrok nemá hranice a kdy byli konstruktéři ochotni zkoušet i ty nejodvážnější myšlenky.
Nakonec se ukázalo, že budoucnost patří vrtulníkům, dronům a přesně naváděným zbraním. Fotografie raketových pásů a skákajících vozidel však dodnes připomínají éru, kdy se vážně uvažovalo o tom, že voják zítřka nebude po bojišti běžet ani jet.
Bude skákat.
Seznam použitých zdrojů:
1. WIKIPEDIA. HZ-1 Aerocycle [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/HZ-1_Aerocycle
2. WIKIPEDIA. Bell Rocket Belt [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Bell_Rocket_Belt
3. SMITHSONIAN INSTITUTION. Pentecost HX-1 Hoppi-Copter [online]. Dostupné z: https://www.si.edu/object/pentecost-hx-1-model-100-hoppi-copter:nasm_A19520054000
4. ARMY TECHNOLOGY. Forgotten designs: BAE's extraordinary Jumping Jeep [online]. Dostupné z: https://www.army-technology.com/features/featureforgotten-designs-bae-jumping-jeep/
5. SLASHGEAR. How Close Are Humans To Actually Having Jetpacks? [online]. Dostupné z: https://www.slashgear.com/984080/how-close-are-humans-to-actually-having-jetpacks/
6. EUREKALERT. Sandia hoppers leapfrog conventional wisdom about robot mobility [online]. Dostupné z: https://www.eurekalert.org/news-releases/1027822
