Článek
Na kamenném mostě u řeky Huglí sedí chlapec. Věkem by mu mohlo být devět let, ale vypadá na pět. Nahé tělo má pokryté špínou a otoky. Jeho nohy jsou kost a kůže, břicho nafouklé jako buben – ne od jídla, ale od hladu. Dívá se před sebe, ale nic nevidí. Oči už dávno přestaly hledat pomoc.
Pod mostem proudí řeka, v jejích kalných vodách se pomalu houpou těla. Chlape nerozlišuje, jestli jsou mrtvá týden nebo dnešním dnem. Je zvyklý. Dva dny už nic nejedl. Třetí den se přestal hýbat. Čtvrtý den přestal mluvit.
Okolo něj procházejí lidé. Přes most proudí ti, kteří ještě stojí na nohou, s mlčícími ústy, s prázdnýma rukama. Jedna žena se na něj podívá. Pak rychle sklopí zrak. V jejím náručí leží novorozenec. Už se nehýbe. Přesto ho svírá k sobě, jako by jej mohla zahřát svým vlastním umíráním.
Nad městem visí ticho. Kalkata, kdysi pulzující koloniální centrum, teď připomíná stín. V ulicích je rýže dražší než zlato. Zásoby obilí odcházejí z přístavů, britské lodě míří na frontu. Nikdo z nich se neotáčí zpět.
Chlapec se sesune bokem. Ještě dýchá. Ale už to není tělo, je to zpráva. Zoufalé volání. Obžaloba. A zatímco se chvěje na pokraji života a smrti, na druhém konci světa, v suché kanceláři na Downing Street 10, Winston Churchill zakládá další zprávu o hladomoru do šanonu. Neotevřenou. Nepřečtenou. Nepotřebnou.
Bengálsko umírá. A impérium mlčí.
Když rýže byla – a přesto nebyla
Na rozdíl od mnoha jiných hladomorů, které decimovaly lidstvo v důsledku neúrody nebo klimatických otřesů, měl ten bengálský zvláštní charakter: jídla bylo dost, ale bylo nedostupné.
Vojenské priority britské koruny během druhé světové války přesměrovaly potraviny na fronty a do zásobovacích linek pro spojenecké síly. Obchodníci v Indii mezitím zvedli ceny, vláda mlčela, distribuce zkolabovala.
Britská administrativa navíc zavedla politiku „denial“ – zabavovala lodě a povozy, které by jinak mohly převážet obilí, pod záminkou obrany proti japonské invazi z jihovýchodu. Lidé hladověli uprostřed dostatku, protože neměli peníze, protože jim bylo odebráno právo pohybu, protože jejich životy nebyly pro impérium prioritou.
Churchillovo rozhodnutí: Smrt v zájmu vítězství
Z Londýna přicházela jediná odpověď – nezájem. Winston Churchill, tehdejší britský premiér, o hladomoru věděl. Denně dostával zprávy o rostoucím počtu mrtvých.
Britští koloniální úředníci, včetně ministra pro Indii Leoa Ameryho, jej naléhavě žádali o přesměrování lodí s pšenicí z Austrálie. Churchill odmítl. Přednost dostaly zásilky do Řecka, na Balkán, na ostrovy v Tichomoří.
A pak přišla ona slova, která dodnes zní jako pečeť lidské bezcitnosti: „Pokud je v Indii hlad, proč Gandhi ještě nepošel?“
Churchill nebyl jediný. Celý aparát britského impéria sdílel přesvědčení, že Indové jsou podřadní, nevděční, přemnožení. Zásoby, které mohly zachránit miliony životů, zůstaly v přístavech. A zatímco Londýn slavil vítězství v severní Africe, děti v Bengálsku žvýkaly trávu, bláto a vlastní jazyk.
Mlčení, které zabíjelo
Žádná vyhláška, žádné vyhlášení stavu nouze. Britská média mlčela. O hladomoru se nemluvilo. V koloniální propagandě nebylo místo pro slabost. Indie měla být loajálním spojencem, hrdou základnou britské moci v Asii – ne žebrákem u brány říše.
Fotografie těl na chodnících Kalkaty se dostaly na veřejnost až později. I dnes zůstávají mrazivým svědectvím doby, kdy lhostejnost byla zbraní.
Až když došlo k masovým pouličním nepokojům a tlak z indického obyvatelstva zesílil, zasáhl nový místokrál Archibald Wavell. Ale bylo pozdě. Těla už se nerozdýchala.
Když hlady umírají miliony, ale historie mlčí
Dnes víme, že zemřelo mezi 2,1 až 3 miliony lidí. Oficiální vyšetřovací komise z roku 1945 přisoudila odpovědnost „okolnostem“ – příliš opatrně, příliš zbaběle.
Velká Británie nikdy formálně nepřiznala svou vinu. Nepadla žádná omluva, neproběhlo žádné odškodnění. Kolonialismus byl přikryt slovy o „civilizační misi“ a „nezbytných obětech války“.
Ale byly to oběti zbytečné. Nevyhnutelný byl jen britský cynismus. Když dnes sledujeme, jak se v Británii mluví o dobách impéria s nostalgií, jak se v učebnicích hovoří o „pozitivním přínosu kolonialismu“, je bengálský hladomor tvrdou připomínkou, že i papírové impérium může zabíjet skutečné lidi.
Dědictví hladu
Dnes v Bangladéši a v Západním Bengálsku žijí poslední svědkové. Staří lidé, kteří tehdy jako děti přežili – a viděli, jak jejich matky a bratři mizí. Příběhy vyprávějí šeptem, někdy jen v gestu, v chybějících jménech.
Británie dnes staví pomníky svým válečným hrdinům. Ale ti, kdo zemřeli hlady v roce 1943, žádný nemají. Jen mosty, na nichž umírali. Jen řeky, které je odnesly. A jen historii, která se jich po desetiletí štítila.
Ale pravda si žádá hlas. A ten hladový chlapec na mostě si ho zaslouží.
Seznam použitých zdrojů:
1. SEN, Amartya. Famine – Entitlement, Causes, Effects. Encyclopaedia Britannica [online]. 2025-05-12 [cit. 2025-06-24]. Dostupné z: https://www.britannica.com/science/famine/Entitlement-failure
2. BRITANNICA EDITORS. Bengal famine of 1943 | Cause, Effects, Death Toll, & Description. Encyclopaedia Britannica [online]. [cit. 2025-06-24]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Bengal-famine-of-1943
3. SAFI, Michael. Churchill’s policies contributed to 1943 Bengal famine – study. The Guardian [online]. 2019-03-29 [cit. 2025-06-24]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2019/mar/29/winston-churchill-policies-contributed-to-1943-bengal-famine-study
4. Encyclopaedia Britannica. Churchill’s racial views – Bengal famine section. Encyclopaedia Britannica [online]. [cit. 2025-06-24]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Winston-Churchill/Racial-views-of-Winston-Churchill#toc16931
