Článek
Alžír, 1960. Byla tma. Tma, která se plíží z uliček, z děr, z otevřených dveří. Tma, která páchne potem, kouřem a krví.
Jan Pokorný seděl na bobku a čekal. Ruka mu svírala pušku tak pevně, až ho bolela. Byla to dobrá puška. Francouzská. Střílela přesně. Lidi padali rychle.
Nad hlavou mu přelétla kulka. Břinkla o plech. Roux, seržant, zaklel. „Jsou blízko. Ti vaši Alžířani.“
„Nejsou moji,“ odvětil Jan česky, ale Roux nerozuměl. To bylo dobře. Roux nemusel vědět, co si myslí. Nikdo nemusel.
Za nimi v autě někdo naříkal. Zraněný. Mladý. Arab nebo Francouz? Kdo to ví. Tady se stejně všichni rozkládají stejně rychle.
Pokorný dostal povel. Vyčistit dům. Čistka znamenala jedno: kdo tam je, ať už je muž, dítě, žena nebo dědek, půjde k zemi. Nediskutuje se. Neptá se. Neváhá.
Rozrazil dveře. Za stolem muž. Ve tváři strach a ruce schované pod ubrusem. Tam mohla být pistole. Nebo chléb.
Výstřel. Muž spadl dozadu, židle zařinčela. Nic v rukou neměl. Jen fotku někoho, kdo už možná taky není.
Za ním dítě. Holka. Asi sedm let. Stála a dívala se. Oči tmavé, velké, bez pláče. Pokorný sklonil zbraň. Nezabil ji.
Roux přišel. Viděl. Zvedl obočí. „Dítě? Příště se rozhodni rychleji. Děti umírávají stejně jako psi.“
Venku hořel jiný dům.
Cizí jazyk křičel. Hřebíky praskaly ve dřevě. Vůně spáleného masa se rozlévala nocí.
Proč Češi šli do cizinecké legie?
Po druhé světové válce a nastolení komunistického režimu v Československu hledaly tisíce mužů cestu z vlasti. Někteří z nich si nesli zkušenosti z války, někteří měli v kapse jen sny o svobodě. Pro mnohé byla cizinecká legie poslední možností, jak se znovu postavit na nohy, najít smysl nebo alespoň vydělat na přežití.
Legie nabízela anonymitu, přísnou disciplínu a nový život. Číslo místo jména, nové povinnosti a především možnost bojovat – za Francii, za cizí zájmy, ale taky za vlastní vnitřní klid, který doma nebyl k nalezení. Do šedesátých let v legii sloužilo podle odhadů přes tisíc Čechů a Slováků. Tito muži často pocházeli z různých vrstev, od bývalých vojáků až po mladé dezertéry nebo uprchlíky před režimem.
Indočína: džungle plná smrti
Nejtěžší byla služba v Indočíně, kde francouzská armáda bojovala s partyzány za udržení kolonií. Džungle, horko a nemoci dělaly z bojů v tomto regionu peklo na zemi. Legionáři byli posíláni do zákopů, na průzkumy, na přepadení vesnic.
Bitva u Dien Bien Phu v roce 1954 znamenala pro Francouze drtivou porážku. Z tisíců mužů, kteří tam nasazovali život, přežila jen polovina. Českoslovenští legionáři mezi nimi padli jako první – často bez jména, bez pozornosti svých rodin, daleko od domova. Někteří přežili a skončili v zajateckých táborech, kde vládl hlad, nemoci a beznaděj.
Tito muži se vrátili s těžkými zraněními, fyzickými i psychickými. „V džungli jsem viděl věci, které si nepřeju připomenout,“ vzpomínal později jeden z nich. „Smrt byla všude. A neptala se, jestli jsi Čech, Francouz nebo kdokoliv jiný.“
Alžír: válka bez pravidel
Válka v Alžírsku byla jiná. Místo džungle to byly ulice měst, kde se mísily politické zájmy s krutostí každodenního přežití. Cizinecká legie byla často nasazována do nejnebezpečnějších míst, kde mělo rozhodnout pár vteřin a výstřel.
Českoslovenští legionáři hlídali ulice, prováděli razie, lovili partyzány. Znepřátelení obyvatelé, nejasná pravidla, vraždy, mučení. Pro mnohé z nich to byl boj o přežití i o zachování vlastního svědomí. Někteří z nich vyprávěli, jak byly popravy na denním pořádku, jak se někdy popravovalo „jen tak“, protože „někdo musel zaplatit“.
Pro řadu Čechů a Slováků byla legie nejen armádní službou, ale i nutností zapomenout – na minulost, na budoucnost, na všechno.
Smrt a zapomenutí
O přesných číslech lze jen spekulovat. Historici odhadují, že během koloniálních válek v Indočíně a Alžírsku padlo mezi třiceti až čtyřiceti tisíci legionářů všech národností. Češi a Slováci tvořili významnou menšinu a na válečných polích jich zahynulo minimálně několik set, pravděpodobně však více. Mnoho z nich skončilo bezejmenně, daleko od domova, často v hrobech bez jmen nebo v masových hrobech, kde se vzpomínky ztrácejí.
Po návratu domů na ně čekalo mlčení. V komunistickém Československu byly tyto příběhy tabu, služba v legii považována za zradu a trestná. Legionáři byli vystaveni šikaně, vyhazovům z práce, sociálnímu vyloučení. Mnozí zůstali ve Francii, někde na okraji společnosti.
Mlčení a stíny minulosti
Příběhy legionářů jsou příběhy zapomenutých hrdinů i obětí. Mnozí z nich se nechtěli vracet ke vzpomínkám, které hořely v jejich duších. Mlčení bylo jedinou ochranou před bolestí.
Přesto dnes, po desítkách let, začíná vycházet na povrch pravda o jejich osudu. O odvaze i o tom, co válka za sebou nechává – neviditelné jizvy, rozbité životy a otázky, na které nikdo nechce odpovědět.
Českoslovenští legionáři v Africe a v Indočíně nejsou jen součástí zapomenuté historie. Jsou připomínkou, že svoboda, za kterou bojovali, měla často cenu, kterou si málokdo dokázal představit.
A jejich příběhy čekají, až je někdo uslyší.
Seznam použitých zdrojů:
1.
Lidé a Země. Legio patria nostra aneb Česká kapitola dějin Cizinecké legie [online]. Praha: Lidé a Země, 2023 [cit. 2025-07-19]. Dostupné z: https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-poznavame-akademie-laz/96263/legio-patria-nostra-aneb-ceska-kapitola-dejin-cizinecke-legie.html
2.
DENÍK ALARM. Hrdinové Ladislava Kudrny: Čechoslováci ve francouzské cizinecké legii, válečné zločiny a legitimita války v Indočíně [online]. Praha: Deník Alarm, 2024 [cit. 2025-07-19]. Dostupné z: https://denikalarm.cz/2024/04/hrdinove-ladislava-kudrny-cechoslovaci-ve-francouzske-cizinecke-legii-valecne-zlociny-a-legitimita-valky-v-indocine/
3.
ČESKÁ TELEVIZE. Cizinecké legie – od skupiny žoldáků k elitní jednotce [online]. Praha: ČT24, 2011 [cit. 2025-07-19]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/cizinecke-legie-od-skupiny-zoldaku-k-elitni-jednotce-226054
4.
VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA. Češi v první indočínské válce [online]. Praha: Vojenský historický ústav, 2014 [cit. 2025-07-19]. Dostupné z: https://www.vhu.cz/en/cesi-v-prvni-indocinske-valce/
