Zeppelin Staaken R.VI. Největší bombardér 1. světové války naháněl Londýnu hrůzu

Londýn spal jen neklidně. Psal se 28. leden 1918 a obyvatelé britské metropole už několik měsíců věděli, že válka není pouze záležitostí vzdálených zákopů ve Francii. Občas je probudila siréna, jindy vzdálené výbuchy. Většinou šlo o nálety německých bombardérů Gotha, jejichž jméno už lidé vyslovovali s obavami. Té noci však přicházelo něco, s čím nikdo nepočítal.

Nejdříve se ozvalo hluboké dunění. Znělo jako těžké mlýnské kameny otáčející se někde vysoko nad mraky. Zvuk sílil a odrážel se mezi domy, až začala drnčet okenní skla. Stráže na střechách budov horečně hledaly cíl. Reflektory pročesávaly oblohu a baterie protiletadlových děl se připravovaly k palbě.

Pak se v kuželu světla objevil obrovský dvouplošník.

Střelci zůstali na okamžik zaskočeni. Letoun vypadal tak neobyčejně velký, že se zdálo, jako by letěl jen několik set metrů nad zemí. Zamířili příliš nízko a první granáty explodovaly hluboko pod jeho trupem. Německý bombardér se mezitím klidně sunul dál ve výšce přes čtyři kilometry. O několik vteřin později se z jeho útrob oddělily bomby.

Výbuchy otřásly čtvrtěmi severního Londýna. Domy přišly o střechy, okna se rozsypala na tisíce střepů. Nad Londýnem právě letěl největší sériově vyráběný bombardér první světové války. Jmenoval se Zeppelin Staaken R.VI a svou velikostí předběhl svou dobu.

Konec éry vzducholodí

Na začátku války Německo sázelo především na vzducholodě Zeppelin. Obří stroje naplněné vodíkem měly zastrašit britské obyvatelstvo a narušit výrobu v průmyslových městech. První nálety skutečně vyvolaly šok. Nikdy předtím totiž evropská velkoměsta nezažila systematické bombardování ze vzduchu.

Britové se však rychle přizpůsobili. Protiletadlová děla dostala účinnější munici, vznikly první noční stíhací jednotky a vodíkové kolosy začaly hořet po zásazích zápalnými střelami. Ztráty byly stále vyšší a německé velení hledalo novou zbraň.

V roce 1915 proto odstartoval program Riesenflugzeuge, tedy obřích letadel. Cíl byl mimořádně ambiciózní. Nové bombardéry měly unést dvě tuny bomb, doletět nad Anglii a bezpečně se vrátit. V době, kdy většina vojenských letadel unesla jen několik desítek kilogramů pum.

Nejúspěšnější konstrukci vytvořila společnost Zeppelin Staaken, známá výrobou vzducholodí.

Obr, který předběhl svou dobu

Když se první Zeppelin Staaken R.VI objevil na letišti, budil stejný úžas jako o čtvrt století později první americké strategické bombardéry. Rozpětí jeho křídel dosahovalo 42,2 metru. Pro srovnání, slavný britský Avro Lancaster měl rozpětí jen 31 metrů, americký B 17 Flying Fortress necelých 32 metrů a dokonce i čtyřmotorový B 29 Superfortress, který na konci 2. světové války svrhl atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, byl větší jen o necelý metr.

Délka bombardéru činila 22,1 metru a maximální vzletová hmotnost přesahovala 11,7 tuny. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o celokovový kolos, skutečnost však byla jiná. Konstrukci tvořily převážně dřevěné nosníky, překližka, stovky metrů ocelových lan a plátno napuštěné lakem. Každé křídlo bylo zpevněno spletí výztuh, které připomínaly mostní konstrukci. Jen samotná montáž zabrala stovky hodin práce a vyžadovala mimořádnou přesnost. Stačilo několik milimetrů odchylky a obří letoun se mohl za letu stát neovladatelným.

Pohon zajišťovaly čtyři letecké motory Mercedes D.IVa o výkonu přibližně 260 koní. Byly uspořádány do dvou gondol mezi křídly. V každé pracoval jeden motor s tažnou vrtulí a druhý s vrtulí tlačnou. Celkový výkon přesahoval tisíc koňských sil. Dnes to nepůsobí nijak ohromujícím dojmem, tehdy však šlo o jeden z nejsilnějších pohonných systémů, jaký kdy byl do letadla instalován.

Bombardér dosahoval maximální rychlosti okolo 135 kilometrů za hodinu a běžně operoval ve výšce přes čtyři tisíce metrů. Dolet přesahoval 800 kilometrů, což mu umožňovalo startovat z Belgie, přeletět Severní moře, bombardovat Londýn a vrátit se zpět. Jeden takový let však spotřeboval více než dva tisíce litrů benzinu a stovky litrů oleje.

Stejně pozoruhodný byl i podvozek. Aby unesl téměř dvanáctitunový kolos na rozbahněných travnatých letištích, měl hned osmnáct kol. Žádné jiné bojové letadlo první světové války se nemohlo pochlubit podobným řešením.

Mechanici, kteří opravovali motory několik kilometrů nad zemí

Obsluha Zeppelinu Staaken R.VI vyžadovala mnohem početnější posádku než běžné bombardéry. Na palubě létalo sedm až deset mužů. Dva piloti se střídali u řízení, navigátor určoval kurz, radista udržoval spojení, střelci chránili letoun před útoky nepřátelských stíhaček a dva mechanici měli úkol, který dnes zní neuvěřitelně.

Pokud některý motor začal vynechávat, vstali a vydali se k němu.

Motorové gondoly byly přístupné z křídel pomocí úzkých průlezů. Mechanici se po nich za letu dostali až k běžícím motorům, kde se pokoušeli odstranit závadu. V mrazivém vzduchu utahovali uvolněné součástky, kontrolovali zapalování nebo přívod paliva. Celou dobu je obklopoval ohlušující hluk čtyř motorů a prudký nápor vzduchu. Právě tato možnost oprav za letu výrazně zvyšovala šanci, že se bombardér vrátí domů.

Dvě tuny bomb uvnitř trupu

Většina bombardérů první světové války nesla bomby zavěšené pod trupem nebo pod křídly. Zeppelin Staaken R.VI byl jiný. Jeho konstruktéři vytvořili uzavřenou bombovnici přímo uvnitř trupu. Toto řešení snižovalo odpor vzduchu a zlepšovalo letové vlastnosti.

Maximální bombový náklad dosahoval přibližně dvou tun. Posádka mohla kombinovat menší padesátikilogramové a stokilogramové pumy s mnohem těžšími zbraněmi. Největší z nich vážila tisíc kilogramů a patřila mezi nejsilnější letecké pumy své doby. Její exploze zanechávala několik metrů hluboký kráter a ničila budovy v širokém okolí.

Bombardér byl zároveň schopen bránit se útokům stíhaček. Nesl až sedm kulometů Parabellum rozmístěných v přídi, na bocích trupu, na jeho hřbetě i ve spodním střelišti. Díky tomu mohli střelci pokrýt téměř celý prostor kolem letounu. Pro piloty spojeneckých stíhaček představoval útok na takový cíl mimořádně riskantní podnik.

Nálety, které změnily pohled na válku

Na podzim roku 1917 dorazily první bombardéry Zeppelin Staaken R.VI na letiště v okupované Belgii. Odtud to bylo k anglickému pobřeží přibližně 250 kilometrů. Posádky startovaly většinou po setmění. Čekalo je několik hodin letu nad Severním mořem, kde sebemenší navigační chyba mohla znamenat ztrátu orientace i jistou smrt. Piloti neměli radar ani rádiové navádění. Spoléhali na kompas, mapy, stopky a zkušenosti navigátora, který sledoval pobřeží a světla měst.

Jedním z nejznámějších útoků byl nálet v noci z 28. na 29. ledna 1918. Bombardéry překročily anglické pobřeží krátce před půlnocí a zamířily k hlavnímu městu. Londýn už měl vybudovanou síť reflektorů i protiletadlových baterií, přesto obrana zdaleka nefungovala dokonale.

Jakmile se na obloze objevily první kužely světla, začala děla pálit. Exploze granátů osvětlovaly oblohu, ale bombardéry pokračovaly dál. Britští dělostřelci opakovaně odhadovali jejich výšku chybně. Velikost letounů vytvářela optický klam a granáty často vybuchovaly hluboko pod nimi. Pozdější britské zprávy připouštěly, že právě neobvyklé rozměry Zeppelinů Staaken ztěžovaly správné zaměření.

Pumy dopadaly na obytné čtvrti, železniční tratě, sklady i průmyslové objekty. Jedna z nejtěžších explodovala poblíž Royal Hospital Chelsea a tlaková vlna poškodila okolní budovy. Jiné zasáhly severní část města, kde ničily domy a zabíjely civilisty. Přestože počet obětí nebyl vysoký ve srovnání s pozdějšími nálety Luftwaffe během 2. světové války, psychologický dopad byl nesrovnatelně větší. Londýn si poprvé uvědomil, že žádná vzdálenost od fronty už nezaručuje bezpečí.

Obr, který ukázal budoucnost

Celkem bylo postaveno osmnáct bombardérů Zeppelin Staaken R.VI. Během první světové války však již nemohly rozhodujícím způsobem změnit poměr sil. Německo zápasilo s nedostatkem surovin i paliva a výroba každého stroje představovala obrovskou zátěž pro válečný průmysl. Jeden bombardér vyžadoval tisíce hodin práce a množství kvalitního materiálu, kterého bylo v závěrečných letech války stále méně.

Po podpisu Versailleské smlouvy muselo Německo tyto obry zlikvidovat. Nedochoval se ani jeden kompletní Zeppelin Staaken R.VI. Zůstaly jen fotografie, technické výkresy, několik částí konstrukce a vzpomínky mužů, kteří v nich létali nebo je bezmocně sledovali z londýnských ulic.

Dnes znají milovníci historie jména jako Lancaster, Flying Fortress nebo Superfortress. Jen málokdo si však uvědomuje, že už během první světové války existoval bombardér, jehož rozpětí překonávalo většinu těchto slavných strojů.

Ve chvíli, kdy se jeho čtyři motory rozezněly nad Londýnem, bylo zřejmé, že válka vstoupila do nové éry. Od této chvíle už frontová linie nekončila v zákopech.

Seznam použitých zdrojů:

1. WIKIPEDIA. Zeppelin-Staaken R.VI [online]. Wikimedia Foundation [cit. 27. 6. 2026]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Zeppelin-Staaken_R.VI

2. WIKIPEDIA. Zeppelin-Staaken [online]. Wikimedia Foundation [cit. 27. 6. 2026]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Zeppelin-Staaken

3. AVIASTAR. Zeppelin-Staaken R.VI [online]. [cit. 27. 6. 2026]. Dostupné z: https://aviastar.org/air/germany/zeppelin_r-6.php

4. SMITHSONIAN INSTITUTION. The Sky on Fire: The First Battle of Britain, 1917–1918 Collection [online]. [cit. 27. 6. 2026]. Dostupné z: https://sirismm.si.edu/EADpdfs/NASM.2015.0030.pdf