Článek
Bydlím v místě, které by realitní makléř popsal jako „ideální pro rodinný život“. Nízké domy, zeleň, lavičky, školka za rohem. Klid, ticho, bezpečno. Tedy aspoň do chvíle, než si vzpomenu, že doma nemáme mléko a musím do obchodu. Pak se z idylického bydlení stává boj o život. Doslova.
Nejbližší supermarket je vzdálený asi pět minut chůze. Žádná dálka, žádná expedice. Problém je jedna jediná věc. Křižovatka. Monument moderní civilizace, kde se střetává všechno: spěch, nervy, ego, plech a lidská bezmoc. Místo, které mě naučilo, že i obyčejný nákup může být extrémní sport.
Na mapě vypadá nevinně. Dva pruhy, semafory, přechody. V reálu je to dopravní džungle, kde platí jen jedno pravidlo: silnější vyhrává. A silnější je vždycky auto. I když máš zelenou. I když vezeš kočárek. I když jsi starý, pomalý, nebo prostě jen existuješ.
Poprvé jsem si uvědomil, že je něco špatně, když jsem tam málem skončil pod koly dodávky. Zelená pro chodce, vykročil jsem. Dodávka odbočovala doprava, řidič koukal do mobilu. Zastavila asi dvacet centimetrů ode mě. Bez omluvy. Bez pohledu. Jen zvednuté obočí, jako že co se divím, vždyť on přece jede.
Od té doby tu křižovatku nenávidím. Ne proto, že je špatně navržená. Ale proto, že je dokonale navržená pro lidi, kteří kašlou na všechno kolem sebe. Pro řidiče, kteří mají pocit, že chodec je zpomalovač jejich života. Pro ty, co se řídí heslem: když to stihnu projet, tak mám pravdu.
Nejhorší jsou odpoledne. Lidi jedou z práce, nervózní, unavení, hladoví. Všichni chtějí být doma dřív než ostatní. A klidně kvůli tomu pošlou někoho cizího do márnice. Stačí se chvíli dívat: auta projíždějí na červenou, stojí v křižovatce, blokují přechody. Chodci kličkují mezi nárazníky jak v počítačové hře.
Jednou jsem tam viděl starší paní s nákupní taškou. Zelená, vykročila. Auto jí zastavilo přímo před nosem. Řidič se na ni rozkřikl, že „má koukat“. Koukat kam? Do budoucnosti? Do jeho myšlenek? Ta paní se omluvila. Omluvila se za to, že existuje na přechodu pro chodce.
To je na tom možná nejvíc skandální. Ne že se řidiči chovají bezohledně. Ale že jsme si na to zvykli. Že chodec automaticky ustupuje. Že se omlouvá, když ho málem někdo zabije. Že děkujeme autům za to, že nám dají přednost, i když na ni máme zákonné právo.
Začal jsem tu křižovatku studovat jako sociální experiment. Sleduju tváře řidičů. Většina z nich vypadá, jako by byli ve vlastním světě. Zavření v plechové bublině, izolovaní od reality. Pro ně nejsem člověk. Jsem překážka. Něco mezi retardérem a kuželem.
Když jdu sám, ještě to zvládám. Jsem dospělý, rychlý, odhadnu riziko. Horší je, když jdu s dítětem. Nebo s kočárkem. Nebo když vidím rodiče, jak s hrůzou v očích tlačí malé dítě přes přechod a snaží se odhadnout, jestli to auto opravdu zastaví, nebo jen zpomalí tak, aby to „nějak vyšlo“.
Je absurdní, že v klidné rezidenční čtvrti musím plánovat strategii na cestu do obchodu. Že stojím na kraji silnice a neptám se, jestli mám zelenou, ale jestli má ten řidič náladu brzdit. Že už nevěřím semaforu, značkám ani pravidlům. Věřím jen očím a instinktu.
A pak se divíme, že lidi nechodí pěšky. Že sedají do aut i na tři sta metrů. Možná proto, že chodec je v tomhle systému nejzranitelnější tvor. Bez karoserie. Bez airbagu. Bez šance.
Bydlím v klidu. Aspoň na papíře. Ale realita jedné křižovatky mi každý den připomíná, že město nepatří lidem. Patří autům. A my ostatní se jen snažíme přežít mezi jejich trasami. I kdyby šlo jen o rohlíky a mléko. V tomhle městě je to totiž pořád ještě riskantnější než ruská ruleta. Jen s tím rozdílem, že tady se netočí válec, ale klíček v zapalování.
