Článek
Proč cyklostezky končí v křižovatkách smrti a nikomu to nevadí? To je otázka, kterou si kladu pokaždé, když jedu po městě na kole a najednou, bez varování, bez logiky, bez jakéhokoli vysvětlení, skončím v provozu mezi auty, autobusy a kamiony. Je to jako kdyby někdo postavil most, který končí v půlce řeky, a řekl: „Zbytek už si nějak doplav.“
Jedu po krásné nové cyklostezce. Hladký asfalt, piktogramy, dokonce i oddělení od chodníku. Chvíli mám pocit, že žiju v civilizované zemi. A pak přijde křižovatka. Stezka se najednou zlomí, rozpadne, zmizí. Žádné navádění. Žádný pruh. Jen já, kolo a čtyři proudy aut, které se rozjíždějí na zelenou.
Oficiálně to není problém. Na papíře cyklostezka existuje. V tabulkách se počítá. Ve statistikách svítí zeleně. To, že v nejnebezpečnějším místě celé trasy cyklista nemá žádnou ochranu, nikoho netrápí. Jako by bezpečnost byla důležitá jen do chvíle, než se začne křížit s pohodlím řidičů.
Nejabsurdnější je, že právě křižovatky jsou místa, kde dochází k nejvíc nehodám. Tam se láme směr, tam se rozhoduje o životě. A přesně tam města cyklistu opustí. Dojedeš sem, tak hodně štěstí. Buď se zařaď mezi auta, nebo sesedni a jdi pěšky. V obou případech jsi překážka. V obou případech jsi ten slabší.
Zažil jsem situaci, která by se dala popsat jako učebnicový příklad „křižovatky smrti“. Čtyřproudová silnice, tramvajové koleje, odbočovací pruhy. Cyklostezka končí pět metrů před semaforem. Prostě končí. Nikde žádná značka, žádný pruh, nic. Najednou jsem stál na okraji silnice a přede mnou proud aut. Řidiči se na mě dívali, jako bych tam spadl z vesmíru.
Zkusil jsem se zařadit. Auto za mnou začalo troubit. Další mě objelo tak těsně, že jsem skoro ztratil rovnováhu. Řidič mi gestikuloval, že tam nemám co dělat. Jenže kde jinde mám být? Cyklostezka skončila. Chodník je plný lidí. Silnice je plná aut. A já jsem přesně v tom bodě, kde se oficiální podpora cyklistiky mění v reálný hazard.
Největší skandál je, že se tohle bere jako normální stav. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že infrastruktura pro kola končí v nejkritičtějších místech. Jako by se automaticky předpokládalo, že cyklista je nějaký akrobat, který si poradí. Že má rychlé reflexy, ocelové nervy a ideálně i náhradní život.
Města se chlubí kilometry cyklostezek, ale už neřeší, jestli na sebe navazují. Jestli dávají smysl. Jestli vedou tam, kam lidé skutečně potřebují jet. Hlavně že se někde něco natřelo, přestřihla se páska a vznikla tisková zpráva. Když pak cyklista skončí v křižovatce bez ochrany, je to jeho problém. Měl jet opatrněji. Měl se víc rozhlížet. Měl si vybrat jinou trasu. Nebo jiný dopravní prostředek.
Začínám mít pocit, že cyklostezky nejsou stavěné pro lidi, ale pro statistiky. Aby se dalo říct: podpora cyklistiky existuje. Ve skutečnosti je to často jen fragment, izolovaný kus infrastruktury, který vypadá hezky na fotce, ale v reálném provozu selhává přesně tam, kde by měl fungovat nejlépe.
Křižovatky smrti nejsou náhoda. Jsou výsledkem kompromisů. Nikdo nechce ubrat pruh autům. Nikdo nechce zrušit parkování. Nikdo nechce zpomalit provoz. Tak se cyklista prostě „někam vmáčkne“. Nebo se nevmáčkne. A když se něco stane, mluví se o nehodě, smůle, lidské chybě. Nikdy o systému.
Nejhorší je ten psychologický efekt. Po pár takových zážitcích začneš jezdit opatrněji. Ne v dobrém slova smyslu, ale v tom přežívacím. Vyhýbáš se křižovatkám. Objíždíš. Zpomalíš. Sesedáš. Začneš si říkat, jestli to vůbec stojí za to. A přesně v tu chvíli město vyhrálo. Ne tím, že by tě podpořilo, ale tím, že tě unavilo.
Cyklista v křižovatce smrti je ideální obraz české cyklodopravy. Na začátku hezký slib. Uprostřed realita. Na konci rezignace. Oficiálně máme podporu udržitelné dopravy. Neoficiálně máme systém, který ti dá kolo, ale nedá ti bezpečný prostor, kde ho používat.
A nikomu to nevadí, protože cyklista není hlasitá skupina. Netvoří kolony. Nevolá starostovi. Neparkuje před úřadem. Když zmizí z ulic, je to vlastně pohodlnější pro všechny ostatní. A tak se dál staví cyklostezky, které končí přesně tam, kde by měly začínat. V křižovatkách, kde se rozhoduje, jestli se domů vrátíš včas. Nebo vůbec.
