Článek
Chci jet na kole, ale bojím se. Ne proto, že bych neuměl jezdit. Ne proto, že bych byl slabý kus nebo městský hipster bez kondičky. Bojím se proto, že v českém městě je cyklista něco mezi obtížným hmyzem a dobrovolným sebevrahem. Někdo, kdo si z vlastní vůle vybral nekomfort, nebezpečí a permanentní konflikt s realitou.
Když jsem se rozhodl omezit auto, přišlo mi to jako logický krok. Ušetřím peníze, udělám něco pro zdraví, nebudu stát v kolonách. Navíc všude slyším, jak města podporují cyklistiku, jak se staví stezky, jak jsme moderní Evropa. Realita mě ale dohnala hned první týden.
Vyrazil jsem ráno do práce. Tři kilometry. Nic hrozného. První úsek bez cyklostezky, tak jedu po silnici. Řidiči mě míjejí na centimetry, troubí, někdo mi zakřičí „jeď na chodník“. Jenže chodník je úzký, plný lidí a kočárků. Tak kam mám jet? Podle zákona po silnici. Podle řidičů nikam.
Na dalším úseku cyklostezka je. Tedy spíš něco, co se tak jmenuje. Pruh namalovaný mezi zaparkovanými auty a otevřenými dveřmi. Takzvaná „smrtící zóna“. Každý den hrozí, že mi někdo otevře dveře přímo pod kolo. Nikdo to neřeší. Hlavně že je tam piktogram kola a město může napsat do výroční zprávy, že podporuje cyklodopravu.
Pak přijde křižovatka. Neexistující značení, cyklopruh končí v ničem. Buď se zařadím mezi auta a riskuju, že mě někdo sejme při odbočování, nebo sesednu a jdu jako chodec. Takže zpomalím, seskočím, přejdu. Připadám si jak idiot, který se snaží hrát hru, jejíž pravidla se mění každých sto metrů.
Nejvíc absurdní je ten pocit viny. Jako cyklista mám neustále pocit, že někoho obtěžuji. Že zdržuju auta. Že překážím chodcům. Že vlastně nemám nikde svoje místo. Nejsem dost silný na silnici, ale moc rychlý na chodník. Jsem někde mezi. Dopravní bezdomovec.
Zajímavé je, že město se tváří, že dělá maximum. Máme sdílené pruhy, cyklostezky, kampaně. Ale všechno je to postavené tak, aby to hlavně neomezilo auta. Cyklistika je vítaná, dokud nepřekáží. Dokud neubírá parkovací místa. Dokud nezpomalí provoz. Dokud stojí co nejméně peněz.
Výsledek? Infrastruktura, která vypadá hezky na papíře, ale v praxi je nebezpečná. Cyklostezky vedou přes zastávky MHD, končí uprostřed křižovatky, mění se v chodník bez upozornění. Jednou jedu po stezce, za chvíli po silnici, pak po dlažbě mezi lidmi. Neustálý stres. Neustálé rozhodování, kde mě dneska nejméně pravděpodobně zabijí.
Jednou jsem to řekl kamarádovi: „Já bych strašně chtěl jezdit na kole, ale bojím se.“ Odpověděl mi: „Tak jezdi autem, je to jednodušší.“ A v té větě je všechno. Celý český dopravní systém v jedné větě. Neřeš problém, přizpůsob se autu.
Česká města cyklisty netrestají otevřeně. Nejsou zákazy, pokuty, zákon proti kolům. Je to mnohem chytřejší. Trestají nepřímo. Tím, že vytvářejí prostředí, kde je jízda na kole nepohodlná, stresující a nebezpečná. Kde se cyklista musí neustále omlouvat za svou existenci. Kde si po pár týdnech řekne: „Kašlu na to, sednu do auta.“
A tak se z cyklistiky stává aktivita pro odvážné, fanatiky nebo lidi bez jiných možností. Pro normálního člověka je to spíš test nervů než doprava. Každá jízda je malý souboj o přežití. S auty, s chodci, s logikou města.
Nejvíc mě štve, že to celé je prezentované jako volba. „Můžeš jet na kole.“ Jo, můžu. Stejně jako můžu přejít dálnici pěšky. Taky to jde. Otázka je, jestli je to rozumné.
Dokud budou česká města stavět cyklistickou infrastrukturu tak, aby hlavně nenaštvala řidiče, nikdy to nebude fungovat. Dokud bude auto králem prostoru, cyklista bude vždycky vetřelec. A dokud bude jízda na kole vyžadovat odvahu, místo aby byla normální, zůstane to jen hrou na moderní město.
Chci jet na kole. Nechci být hrdina, aktivista ani oběť. Chci se jen normálně přesunout z bodu A do bodu B bez toho, abych měl pocit, že riskuju zdraví. Jenže v českém městě je to pořád radikální požadavek. Protože tady je svoboda pohybu pořád měřená podle toho, kolik máš kol. A ideálně čtyři.
