Článek
Chci sex, ona chce spát. Věta, která by klidně mohla viset vytesaná nad postelí jako motto našeho vztahu. Dřív jsme tam měli jiné nápisy. Vzdechy, smích, ruce všude. Teď máme ticho, mobil na nabíječce a větu: „Jsem unavená.“ Což je moderní synonymum pro „Nech mě být, nejsi priorita.“
Ležím vedle ní, koukám na její záda a připadám si jako blbec. Ne proto, že bych chtěl sex. Ale proto, že ho chci zrovna s ní. S tou samou ženou, která mě před pár lety stáhla z baru domů ještě před půlnocí. Tehdy se jí nechtělo spát vůbec. Teď by nejradši usnula i u vlastního pohřbu.
A já? Já se cítím odmítnutý. Ne tak filmově, žádné slzy, žádné drama. Spíš tak potichu, mužsky, v hlavě. Jako když ti někdo opakovaně nedá ruku, a ty už ji radši ani nenatahuješ. Protože co kdyby zase uhnula?
Nejhorší je, že to není jednou. Není to výjimka. Je to systém. Vzorec. Já se přiblížím, ona zívne. Já ji obejmu, ona se otočí na bok. Já naznačím, ona vytáhne zbraň hromadného ničení: „Zítra musím brzy vstávat.“
Zítra. Největší lež partnerského vesmíru. Zítra znamená nikdy. Zítra znamená, že dnes jsem zbytečný. A že moje tělo je spíš překážka než touha.
Nejsem žádný sexuální predátor, co by vyžadoval výkon třikrát denně. Nechci povinnost, nechci rozpis směn. Chci pocit, že mě někdo chce. Že mě někdo vidí. Že nejsem jen spolupracovník na provozu domácnosti, který vynáší koš a platí internet.
Protože přesně tak se cítím. Jako domácí spotřebič. Jako pračka. Potřebná, ale ne sexy. Funkční, ale ne přitažlivá. A nikdo se přece nemiluje s pračkou, pokud nemá opravdu hodně specifické zájmy.
Když se o tom pokusím mluvit, jsem prý „posedlý sexem“. Klasika. Jakmile chlap otevře téma intimity, je z něj automaticky nadržený puberťák, co myslí jen na jedno. Nikdo neřeší, že sex je pro nás často jediný jazyk, kterým umíme mluvit o blízkosti. Žádné dlouhé rozhovory u svíček. My mluvíme tělem. A když nám ho někdo vypne, je to jako zrušit signál.
Ona tvrdí, že je unavená. Z práce, ze života, z lidí, ze mě. A já to chápu. Svět je vyčerpávající. Jenže já jsem taky unavený. Unavený z toho, že se snažím nebýt otravný. Že potlačuju chuť, dotek, iniciativu. Že si připadám jako teenager, co se bojí zaklepat na dveře rodičů.
A největší ironie? Ona se mě pak zeptá, jestli je všechno v pořádku. Protože jsem prý nějaký tichý. Jasně že jsem tichý. Když otevřu pusu, slyším „teď ne“. Když ji zavřu, slyším „ty se mi nějak vzdaluješ“.
Tak si vyber.
Celé je to vlastně absurdní. Jsme spolu, spíme v jedné posteli, máme společné účty, plány, dovolené. Sdílíme koupelnu, ledničku i Netflix. Ale nesdílíme touhu. A bez ní je vztah jen dlouhodobý projekt se společným IČO.
Nejsem naštvaný. Jsem smutný. A smutek je pro chlapa nebezpečný. Protože ho neumíme moc ventilovat. Tak ho převádíme na cynismus, ironii, ticho. Nebo na to, že začneme víc koukat po jiných ženách, ani ne proto, že bychom chtěli zahýbat, ale protože si potřebujeme připomenout, že jsme pořád někým chtění. Aspoň hypoteticky.
Chci sex, ona chce spát. Věta, která zní banálně, ale ve skutečnosti znamená: já chci být blízko, ona chce mít klid. Já chci být milenec, ona chce být v pyžamu. A někde mezi tím umírá něco, čemu se kdysi říkalo jiskra.
Možná se to spraví. Možná ne. Možná je to jen fáze. Možná začátek konce. Ale jedno vím jistě: nejde o sex. Jde o to, že když mě někdo opakovaně odmítá, přestávám se cítit jako partner a začínám se cítit jako obtížný spolubydlící.
A to je horší než jakýkoli nedostatek orgasmu. Protože orgasmus se dá vyřešit. Samota ve dvoulůžkové posteli ne.
