Článek
Jak mě doma dohánějí k šílenství svíčky, difuzéry a vůně všeho druhu, ale prý díky nim žijeme v útulném domově
Když jsem se kdysi stěhoval z bytu, kde vonělo maximálně po kávě a občas po čisticím prostředku, netušil jsem, že mě čeká úplně nový svět. Svět, ve kterém má každá místnost svou vůni, každé roční období vlastní aroma a dokonce i toaleta svou osobnost. Zatímco pro mě byl domov místem, kde se dá normálně dýchat, moje manželka ho vnímá jako prostor, který musí být cítit. Neustále. Ideálně tak, aby to bylo poznat už na chodbě.
Začalo to nenápadně. Jedna svíčka na stole v obýváku. Prý pro atmosféru. Pak přibyla druhá, třetí a malý difuzér, který nenápadně bublal někde v rohu. V té době jsem ještě netušil, že tohle je jen začátek. Dnes máme svíčky v každé místnosti. Malé, velké, vonné, dekorativní, sezónní. Některé se nesmí zapalovat, protože jsou „jen na koukání“. U jiných se zase musí hlídat, kdy hoří a kdy ne, aby se vůně nemíchaly. Ano, míchání vůní je u nás doma téma.
Já osobně bych si vystačil s tím, že domov prostě nemá smrdět. To mi přijde jako rozumný cíl. Manželka má ale vyšší ambice. Podle ní musí domov vonět bezpečím, klidem a teplem. Nevím přesně, jak voní klid, ale prý to poznám, až se uvolním. Jenže jak se mám uvolnit, když nevím, jestli cítím vanilku, skořici, les po dešti nebo čerstvě vyprané prádlo, které zřejmě někdo nechal schnout v levandulovém poli.
Speciální kapitolou jsou difuzéry. Máme je elektrické, tyčinkové i takové, co vypadají jako designový artefakt. Některé svítí, jiné vydávají zvuk připomínající akvárium. Když se jich zeptám, k čemu přesně slouží ten konkrétní, dostanu odpověď, že „to prostě dotváří atmosféru“. Atmosféra je slovo, proti kterému nemám šanci. Jakmile zazní, debata končí.
Největší zkouškou mé trpělivosti je ale toaleta. Vonná koule, závěsný osvěžovač, sprej na poličce a občas ještě svíčka. Upřímně, někdy si nejsem jistý, jestli jsem na záchodě nebo v parfumerii. Manželka tvrdí, že návštěvy to ocení. Já se jen snažím rychle identifikovat, co je dekorace a co se smí používat, aby náhodou nevznikl další rozhovor o tom, že jsem sáhl po špatné vůni.
Musím ale přiznat jednu věc. Když přijde návštěva, často slyším, jak je u nás hezky a útulno. Jak to u nás krásně voní. A manželka se na mě v tu chvíli podívá tím pohledem, který říká: vidíš, já ti to říkala. A já stojím v pozadí, trochu otupělý ze směsi citrusů a dřeva, a přemýšlím, jestli by mi ten byt bez vůní vlastně nepřipadal prázdný.
Časem jsem si uvědomil, že ty svíčky a difuzéry nejsou jen o vůni. Jsou o péči. O snaze vytvořit domov, kde se lidé cítí dobře. I když to pro mě znamená občas otevřít okno dřív, než si sednu. Naučil jsem se některé věci tolerovat, jiné dokonce ocenit. Třeba večer, kdy je ticho, tlumené světlo a jemná vůně, která mi připomene, že domov není jen místo, kde přespávám, ale kde se někdo snaží, aby mi tam bylo dobře.
Pořád ale platí, že kdyby to bylo na mně, máme doma jednu svíčku. Nezapálenou. Ale protože domov není jen můj, smířil jsem se s tím, že útulno voní. A že občas k lásce patří i to, že člověk přežije levanduli na záchodě.
