Článek
Muž v BMW mi řekl, že bych měl jezdit po lese, ne po jeho silnici. Ne po silnici obecně. Ne po státní komunikaci. Po jeho silnici. Řekl to tak přirozeně, že jsem měl na chvíli pocit, že mi unikla nějaká privatizace infrastruktury, o které jsem nevěděl.
Byla to normální městská ulice. Nic luxusního. Dva pruhy, semafor, přechod, pár obchodů. Jel jsem v pravém pruhu, plynule, žádné kličkování, žádné zdržování. Provoz hustý, auta stála v koloně, takže jsem se pohyboval zhruba stejně rychle jako oni.
Za mnou se objevil černý BMW. Novější model, tmavá skla, typické „já tady patřím“ už jen podle zvuku motoru. Nalepil se na mě tak blízko, že jsem v odrazu jeho kapoty viděl vlastní helmu.
Zatrubil. Jednou. Pak znovu. Pak ještě jednou, dlouze.
Na semaforu jsme zastavili vedle sebe. Otevřelo se okénko.
„Ty vole, běž s tím kolem do lesa,“ řekl.
„Tady nemáš co dělat.“
Zeptal jsem se ho klidně:
„Proč?“
A přišla ta věta, která už byla skoro filozofická:
„Protože tohle je silnice pro auta. Moje silnice.“
Ne „naše“.
Ne „veřejná“.
Moje.
V tom jediném slově bylo všechno. Celý jeho svět. Představa, že silnice není společný prostor, ale něco jako soukromý obývák na asfaltu. Že auto není dopravní prostředek, ale vstupenka do vyšší třídy existence.
„Tak jeď po cyklostezce,“ pokračoval.
„Kde?“ zeptal jsem se.
Rozhlédl se, pokrčil rameny.
„To není můj problém.“
A rozjel se.
Ta věta mě zůstala v hlavě ještě dlouho. „Běž do lesa.“ Jako by cyklista nepatřil do města. Jako by patřil někam mezi stromy, bláto, turistické značky a srnky. Pryč z reality. Pryč z provozu. Pryč z očí.
Nejvíc mě na tom fascinuje, že spousta lidí to myslí vážně. Ne jako nadávku. Ale jako řešení. Upřímně si myslí, že kola patří mimo civilizaci.
Do lesa.
Na louku.
Na okraj světa.
Ale jakmile cyklista jede tam, kde se skutečně potřebuje dostat – do práce, do školy, domů – tak je problém. Najednou „překáží“. Najednou „zdržuje“. Najednou „tam nemá co dělat“.
Přitom to není o kole. Je to o narušení komfortu. O tom, že někdo jiný existuje ve stejném prostoru, který si někdo zvnitřnil jako svůj.
BMW nebylo náhodné. Stejně jako Audi, Mercedes, SUV obecně. Ne kvůli značce, ale kvůli pocitu. Čím větší auto, tím menší ochota sdílet.
Silnice jako teritorium.
Auto jako zbroj.
Volant jako žezlo.
A cyklista? Vetřelec.
Neplatí, že „silnice jsou pro auta“. Platí, že silnice jsou pro dopravu. Pro všechny. Ale v hlavách některých lidí se z toho stalo něco jiného: privilegium.
Platíš povinné ručení, máš auto, tankuješ benzín, takže máš větší právo. Větší nárok. Větší hlas.
Kolo je tiché. Malé. Nehrozí. Tak se na něj křičí nejlíp.
Nikdo neřekne kamionu: „Běž do lesa.“
Nikdo neřekne autobusu: „Tady nemáš co dělat.“
Ale cyklistovi ano. Protože se brání nejhůř.
Nejabsurdnější je, že kdybych opravdu jel do lesa, tak bych zase slyšel:
„Cyklisti ničí přírodu.“
„Překáží turistům.“
„Plaší zvěř.“
Tak kam vlastně patříme?
Odpověď je jednoduchá: všude tam, kde existuje cesta. Stejně jako ostatní.
Ale pro některé lidi je svět rozdělený ne podle zákonů, ale podle výkonu motoru. Čím víc koní, tím víc práva.
A tak se z veřejného prostoru stává mentálně soukromý.
„Moje silnice.“
„Moje ulice.“
„Moje tempo.“
A kdokoliv, kdo se do toho nevejde, má jít do lesa.
Možná bych mu tam někdy opravdu jel. Ne proto, že bych tam patřil. Ale proto, že by bylo zajímavé sledovat, co by řekl, kdyby tam stál s BMW uprostřed bláta a někdo mu oznámil:
„Hele, tady nemáš co dělat.
Tohle je les. Můj les.“
