Článek
Řidička mě natáčela mobilem, že jedu špatně, ale sama projela na červenou. Kdyby to nebylo tak absurdní, bylo by to skoro učebnicové. Ukázkový příklad moderní dopravy: místo aby se řešila situace na silnici, řeší se obsah pro telefon.
Jel jsem po hlavní, cyklopruh vyznačený, přehledný úsek, nic dramatického. Křižovatka se semaforem, červená pro auta, zelená pro cyklisty. Normálně jsem projel, přesně podle signálu.
V tu chvíli se vedle mě objevilo auto, stáhlo okénko a v něm žena, tak kolem čtyřicítky, sluneční brýle, telefon v ruce namířený přímo na mě.
„Ty jedeš špatně!“ křičela.
„Tohle si natočím!“
Nejdřív jsem vůbec nechápal, co myslí. Jel jsem rovně, v pruhu, žádné ohrožení, žádné kličkování. Tak jsem se jen zeptal:
„V čem přesně?“
„Nemáš tady co dělat! Máš jet po cyklostezce!“ pokračovala, zatímco mě stále natáčela, jako bych byl nějaký exotický úkaz.
Jenže cyklostezka tam žádná nebyla. Jen klasická silnice s vyznačeným pruhem pro kola. Což je přesně ten případ, kdy tam cyklista naopak má co dělat.
Zelená skončila. Pro cyklisty červená. Pro auta taky červená.
Já zastavil.
Ona ne.
Projela křižovatku na červenou. S telefonem v ruce. Stále namířeným na mě.
A v ten moment se celá situace změnila z konfliktu na grotesku.
Žena, která mě obviňuje z porušování pravidel, sama poruší jedno z nejzákladnějších. A ne nějaké technické. Červenou. Tu univerzální. Tu, kterou chápou i děti na odrážedlech.
Stál jsem tam a říkal si: tohle je vlastně dokonalý obraz dnešní doby.
Nejde o to jet správně.
Jde o to mít pocit, že mám pravdu.
A ideálně ji mít natočenou.
Mobil se stal novým klaksonem. Novým prostředkem agrese. Dřív lidi troubili, dnes vytahují kameru. Ne proto, aby něco řešili, ale aby něco „dokázali“.
Komu?
Světu.
Internetu.
Sami sobě.
Nejde o bezpečnost. Jde o morální nadřazenost v HD rozlišení.
Celé to mě donutilo přemýšlet, jak strašně snadno se dneska role obrací. Ne podle reality, ale podle úhlu kamery. Kdo natáčí, ten je automaticky „ten v právu“. Ten druhý je objekt. Materiál. Obsah.
Nejhorší na tom je, že spousta lidí už vůbec nevnímá, co se skutečně děje. Vnímají jen příběh, který si o tom vyrobí.
V jejím příběhu jsem byl já ten špatný: cyklista, co překáží, porušuje pravidla, ohrožuje provoz.
Ve skutečnosti byla ona ta, kdo:
– jel na červenou,
– držel telefon za jízdy,
– nedával pozor na provoz.
Ale to už se do příběhu nehodilo.
Protože kdo natáčí, ten přece nemůže být viník. Ten je přece dokumentarista. Svědek. Lovec nepravostí.
Jenže realita je taková, že spousta lidí používá mobil ne jako nástroj kontroly, ale jako zbraň. Zbraň na potvrzení vlastního názoru.
Ne: „Možná se mýlím.“
Ale: „Počkej, já ti to natočím.“
A tím se z dopravy stává reality show. Každý je potenciální herec, každý konflikt je potenciální virál. Místo řešení situace se řeší úhel záběru.
A mezitím se projíždí na červenou.
Od té doby, když vidím někoho, kdo mě začne natáčet, už si automaticky neříkám: „Aha, kontrola.“
Ale spíš: „Tak kdo tady asi právě dělá něco horšího než já?“
Protože paradox dnešní silnice je jednoduchý:
Čím víc někdo křičí o pravidlech,
tím větší je šance, že je sám právě porušuje.
Jen to má, na rozdíl ode mě, uložené v paměti telefonu – ale ne v hlavě.
