Článek
Starší pán mě chtěl srazit, protože prý cyklisti platí nulové daně. Kdyby to nebylo tak absurdní, možná bych se tomu i zasmál. Jenže on to nemyslel jako vtip. On to myslel jako argument.
Jel jsem po městské ulici, klasická zóna třicet, úzká silnice, zaparkovaná auta po obou stranách. Provoz pomalý, všechno v klidu. Držel jsem se u kraje, jel jsem sotva dvacítkou, nikam jsem se necpat, žádné kličkování.
Za mnou auto. Starší typ, starší řidič. Viděl jsem ho v zrcátku, jak se ke mně lepí blíž a blíž. Troubení. Jednou. Podruhé. Pak mě předjel tak těsně, že jsem instinktivně přibrzdil.
O pár metrů dál zastavil na červené. Tak jsem dojel vedle něj.
Stáhl okénko dřív než já stihl otevřít pusu.
„Ty bys na silnici vůbec neměl co dělat!“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Protože neplatíte daně!“
Chvíli jsem si myslel, že jsem špatně slyšel.
„Jaké daně?“
„No silniční! Povinný ručení! Nic neplatíte a ještě se motáte autům pod kola.“
A pak přišla věta, která už nebyla jen hloupá, ale vyloženě děsivá:
„Divím se, že vás ještě někdo nesmetl schválně.“
Řekl to úplně klidně. Bez křiku. Bez emocí. Jako by mluvil o špatném počasí. Jako by mluvil o logickém řešení problému.
Ne o násilí.
O logice.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že platím DPH, daň z příjmu, zdravotní, sociální. Že silnice se neplatí jen z povinného ručení. Že cyklista není parazit na systému.
On se jen ušklíbl.
„Jo jo, to si všichni myslíte.“
A rozjel se.
Zůstal jsem stát na semaforu a měl jsem zvláštní pocit, že jsem se právě setkal s úplně jiným druhem agrese. Ne tou impulzivní, kdy někdo vybuchne. Ale tou ideologickou. Tou, která má pocit, že má pravdu.
Protože to nebylo o tom, že jsem ho zdržel. Nešlo o konkrétní situaci na silnici. Šlo o přesvědčení, že cyklista je někdo, kdo si nezaslouží být rovnocenný.
Ne protože je pomalý.
Ale protože je „neplatič“.
Najednou jsem pochopil, odkud se berou ty věty typu:
„Silnice jsou pro auta.“
„Ať si cyklisti postaví vlastní cesty.“
„Já platím, tak mám přednost.“
Je to stejná logika jako: platím víc, takže mám větší právo existovat.
A v téhle logice už nejde o dopravu. Jde o hodnotu člověka přepočítanou na peníze. Na daně. Na registrační značku.
Kdo má auto, ten přispívá.
Kdo nemá auto, ten parazituje.
Kdo parazituje, toho není škoda.
A najednou se dostáváme od „uhni mi z cesty“ k „divím se, že vás někdo ještě nesrazil“.
To je ta hranice, která mě vyděsila nejvíc. Ne fyzické ohrožení, ale mentální nastavení. Představa, že násilí je vlastně oprávněné, když máš správné ekonomické vysvětlení.
Od té doby si všímám, kolik lidí mluví o cyklistech jako o skupině, ne jako o jednotlivcích. Ne „tenhle člověk“. Ale „oni“.
Oni neplatí.
Oni překáží.
Oni nemají právo.
A jakmile z lidí uděláš „oni“, je strašně snadné přestat je vnímat jako lidi. Už nejsou soused, kolega, někdo, kdo jede z práce domů. Jsou problém. Kategorie. Statistiky.
A problém se přece řeší. Odstraňuje.
Ten starší pán mě možná nikdy nesrazí. Možná jen blbě kecal. Možná měl špatný den. Ale ta věta už v prostoru zůstala.
A mně došlo, že největší nebezpečí pro cyklisty nejsou ani tak auta.
Ale myšlenky, které některé lidi v těch autech napadají.
Protože když někdo opravdu uvěří, že tvůj život má menší hodnotu než jeho pojistka, tak už nejsi účastník provozu.
Jsi jen položka, která se mu nehodí do rozpočtu.
