Článek
Policista mi dal pokutu za jízdu po silnici, ale auta blokovala cyklostezku. A to je přesně ten typ situace, kdy si říkáš, že realita je buď špatně napsý vtip, nebo sociální experiment, o kterém ti nikdo neřekl, že se ho účastníš.
Jel jsem po hlavní silnici městem. Nic extrémního, žádná dálnice, normální městský provoz, třicítka, auta, semafory. Po pravé straně vede cyklostezka. Respektive něco, co se tak jmenuje. V praxi je to pruh mezi chodníkem a silnicí, který slouží hlavně jako parkoviště pro dodávky, taxíky a lidi „jen na minutku“.
Ten den tam stála tři auta za sebou. Jedno dodávkové, jedno SUV, jedno služební. Kompletně přes celou šířku. Neprojel by tam ani koloběžkář, natož cyklista.
Tak jsem jel po silnici. V pravém pruhu. Držel jsem se kraje, nikoho jsem neblokoval, provoz plynul. Prostě normální řešení situace, kdy oficiální infrastruktura fakticky neexistuje.
A pak majáky.
Policie mě zastavila. Kontrola dokladů, klasika. A pak mi policista řekl větu, kterou jsem opravdu nečekal:
„Proč nejedete po cyklostezce?“
Ukázal jsem doprava. Na ta auta. Na tu realitu.
„Protože je zablokovaná.“
Podíval se tím pohledem, který říká: „To není můj problém.“
„Ale značka tam je. Máte povinnost ji využít.“
Vysvětloval jsem, že tam fyzicky nemůžu projet. Že bych musel slézt z kola, přenášet ho přes auta, jezdit po chodníku, kličkovat mezi zrcátky.
„To není relevantní,“ odpověděl. „Cyklostezka existuje, měl jste ji použít.“
A pak mi dal pokutu.
Ne za nebezpečnou jízdu.
Ne za ohrožení provozu.
Ale za to, že jsem zvolil funkční řešení místo teoreticky správného.
Auta, která blokovala cyklostezku? Ta neřešil. Nezastavil je. Nepokutoval. Nezajímal se. Byla „mimo jeho úsek“.
Takže shrnutí situace:
Auta porušují pravidla → nic.
Cyklista reaguje na porušení pravidel → pokuta.
Logika naruby. Ale úředně správně.
Nejabsurdnější na tom bylo, že kdybych se opravdu snažil jet po té cyklostezce, musel bych porušit hned několik jiných předpisů. Jezdit po chodníku, ohrožovat chodce, slézat z kola v provozu, objíždět překážky zleva doprava.
Ale hlavně bych „splnil značku“.
A to je celé kouzlo. Nejde o bezpečnost. Nejde o plynulost. Nejde ani o zdravý rozum. Jde o formální existenci čáry na mapě.
Cyklostezka jako koncept. Ne jako realita.
Policista mi dokonce řekl:
„Kdybyste se zranil na té silnici, pojišťovna by mohla říct, že jste jel neoprávněně.“
Takže v překladu: když tě auta vyženou z cyklostezky a pak tě někdo srazí na silnici, je to vlastně tvoje chyba.
Ne jejich. Ne systému. Ne města, které neumí uhlídat vlastní infrastrukturu.
Tvoje.
Protože jsi nejel tam, kde je značka. I když tam reálně jet nejde.
Od té doby mám pocit, že cyklostezky nejsou stavěné pro cyklisty, ale pro papíry. Pro tabulky. Pro statistiky. Aby se dalo říct: „Máme síť.“
Fyzicky může být rozbitá, zablokovaná, nebezpečná, nesmyslná.
Ale administrativně existuje. A to je důležitější.
Silnice je plná aut. Cyklostezka plná aut. A cyklista je ten, kdo dostane pokutu.
Ne proto, že by ohrozil provoz.
Ale proto, že narušil iluzi, že všechno funguje tak, jak je nakreslené na dopravním plánku.
A v tu chvíli mi došlo, že v tomhle systému nejsi účastník dopravy.
Jsi jen pohyblivá chyba v excelové tabulce.
