Článek
Řidič autobusu na mě křičel, že překážím, ale jel jsem podle zákona. A to je na tom celém to nejbizarnější – já jsem nejel špatně. Nejel jsem nebezpečně. Nejel jsem ani pomalu. Jel jsem přesně tak, jak mi zákon dovoluje. Jenže v očích člověka za volantem čtyřicetitunového kolosu jsem byl pořád problém.
Byla to klasická městská ulice. Jeden pruh v každém směru, zastávky MHD, zaparkovaná auta, provoz takový ten typický: plynule neplynulý. Držel jsem se u pravého okraje, jel jsem asi třicet, protože víc to ani nešlo. Před námi kolona, červené světlo, prostě žádná možnost jet rychleji.
Za mnou autobus.
Slyšel jsem ho dřív, než jsem ho viděl. Ten typický hluboký zvuk motoru, který ti dá jasně najevo, že za tebou nejede Fabia, ale něco, co by tě v přímém střetu proměnilo v poznámku pod čarou.
Najednou těsně za mnou. Blíž, než je příjemné. Blíž, než je bezpečné. A pak troubnutí. Dlouhé. Významné.
Podíval jsem se doprava – zaparkovaná auta. Doleva – protisměr. Dopředu – kolona. Neexistoval žádný prostor, kam bych se mohl „uhnout“, aniž bych porušil pravidla nebo riskoval, že mě někdo smete.
Autobus mě začal předjíždět.
V místě, kde to bylo sotva na jedno auto. Projel kolem mě s odstupem, který byl spíš filozofický než reálný. Cítil jsem proud vzduchu, slyšel jsem hučení, a pak se otevřelo okno.
„Co tam děláš?!“ zařval řidič.
„Překážíš! Jeď po chodníku nebo zmiz!“
Křičel na mě z výšky několika metrů, jako by mi uděloval rozkaz z velitelského stanoviště. Lidi na zastávce se otočili. Někdo se smál. Někdo kroutil hlavou. Já jel dál, protože jsem fakt nevěděl, co jiného bych měl dělat.
Zastavili jsme na semaforu vedle sebe.
Řekl jsem mu, že jedu podle zákona. Že na chodník nesmím. Že silnice je i pro kola. Že nemám kam uhnout.
On se na mě podíval tím pohledem, který říká: „Teoreticky možná. Prakticky mi je to jedno.“
„Já vezu lidi, ty vezeš sebe,“ odpověděl.
„Tak kdo je důležitější?“
A v té větě bylo úplně všechno.
Hierarchie silnice.
Hierarchie hodnot.
Hierarchie práva existovat v prostoru.
Autobus = služba veřejnosti.
Cyklista = soukromá zábava.
Takže když se potkají, jeden má objektivně „větší význam“. Aspoň v hlavě řidiče.
Jenže zákon to tak nevidí. Zákon říká, že cyklista je plnohodnotný účastník provozu. Že má právo jet po silnici. Že ho musí ostatní respektovat. Že ho nesmí ohrozit, vytlačit, zastrašovat.
Realita ale říká něco jiného.
Realita říká, že když řídíš něco velkého, automaticky získáváš pocit nadřazenosti. Ne kvůli pravidlům, ale kvůli fyzice. Kvůli váze. Kvůli síle. Kvůli tomu, že ty můžeš zranit jeho. On tebe ne.
A tenhle pocit moci se snadno přetaví v pocit práva.
Právo křičet.
Právo tlačit.
Právo rozhodovat, kdo překáží.
Nejhorší na tom bylo, že jsem mu vlastně nemohl nijak „dokázat“, že mám pravdu. Mohl jsem citovat paragrafy, mohl jsem argumentovat, mohl jsem být klidný. Ale on seděl výš. Větší. Silnější. A vezl „lidi“.
Takže moje individuální právo bylo v jeho očích automaticky menší než jeho kolektivní poslání.
Od té doby si všímám, jak často se slovo „překážka“ používá. Ne jako popis situace, ale jako nálepka na člověka.
Ne: „Teď je tady hustý provoz.“
Ale: „Ty mi překážíš.“
A jakmile jsi překážka, už nejsi člověk. Jsi problém. Objekt, který má zmizet. Uhnout. Neexistovat.
Přitom jsem v tu chvíli nepřekážel víc než semafor. Ne víc než kolona. Ne víc než zaparkovaná auta.
Jen jsem byl nejmenší. Nejsnazší cíl. Nejslabší článek.
A to je možná ta největší ironie celé dopravy:
Dodržuješ zákon, snažíš se být ohleduplný, jedeš správně…
a stejně se najde někdo, kdo na tebe bude křičet, že nemáš co existovat.
Ne proto, že bys byl nebezpečný.
Ale proto, že jsi viditelný. A menší. A pomalejší.
A v provozu, kde vládne síla, to často stačí k tomu, aby ses stal „překážkou“, i když jsi jen člověk, který jede domů.
