Článek
Je to asi týden… Stála jsem v kuchyni, venku 40° ve stínu, vzduch se ani nehnul a já po celém dni v práci míchala guláš na plotně, abychom nezemřeli hlady. Můj syn má aktuálně prázdniny. Z fyzického hlediska připomíná spíše tyčku od rajčat, ale jeho metabolismus funguje jako bezedná černá díra. Běžně sní na posezení tolik, co menší vojenská jednotka po celodenním pochodu.
A jak tak stojím ve vlastní šťávě nad bublajícím hrncem, pan prázdninový strávník měl samozřejmě plno chytrých řečí. Znáte to – takové to pubertální brblání a nevyžádané rady, které vás v tom vedru spolehlivě rozpálí víc než zapnutá trouba.
Došla mi trpělivost. S vařečkou v ruce, balancující na hraně nervového zhroucení, mu říkám: „Tak víš co? Zkus si to sám, když jsi tak chytrej!“
Čekala jsem cokoliv. Otrávené protočení očí, demonstrativní prásknutí dveřmi nebo ústup do chlapeckého doupěte. Místo toho se na mě podíval s naprosto klidným, až bezelstným výrazem a vyhrknul: „Ale vždyť tebe vaření baví!“
V tu chvíli se zastavil čas. Vařečka mi málem vypadla z ruky a v hlavě mi naskočila totální černá tma. Jako fakt? On žije v hlubokém přesvědčení, že tady kmitám z čiré radosti? Že mým celoživotním snem bylo přijít utahaná z práce a v době letní výhně si za odměnu si střihnout teplou kuchyni?
Nejhorší na tom celém je jeden absurdní fakt: on ten kluk totiž náhodou vařit umí! Není to žádný kulinářský invalida, který by si u ohřívání párků spálil obočí. Zvládne si uvařit sám, a dokonce dobře. Jenže proč by dobrovolně sahal na rozehřátý sporák, když se mu podařilo moji každodenní mateřskou otročinu geniálně překlasifikovat na „maminčino milé hobby“? S tímhle přístupem by z fleku mohl dělat krizového manažera.
Ano, nepopírám. Občas, když venku mrzne až praští a já mám o víkendu zvrhlou náladu, upeču nebo uvařím něco speciálního jen tak pro radost. Ale den co den, v tomhle pekle, plnit žaludek chodící kyselině? To má k radosti asi tak daleko jako plavky k zimnímu kabátu.
Takže milý puberťáku, pojďme si to vyjasnit: Ne, nevařím proto, že by mě to v těch čtyřicítkách tak strašně naplňovalo. Já vařím proto, aby si mi z hladu nesnědl i omítku v chodbě. A to moje milované „hobby“ ti, chlapečku, někdy s obrovskou radostí přenechám!
