Článek
Mluvit o smrti není příjemné pravděpodobně ani jednomu z nás. Ale myslím si, že jsme jako společnost ušli v tomto směru v poslední době obrovský kus cesty. Nejen, že už není tabu téma jako takové, ale ani hledání cest k tématům, která s ní úzce souvisí. Pomáhat na smrt pohlížet jinak se snaží velká část mladé generace. Za mě tím nejkrásnějším příkladem je nejen Malovaná rakev, o které jsem vám říkala před pár dny, je také Poslední stopa. Vedle nespočtu aktivit dělá také vzdělávací programy pro správy hřbitovů. Ten poslední byl doslova česko-slovenský. Na webináře se přihlásilo deset měst, jejichž cílem bylo najít a aplikovat opatření, která se postaví čelem problému nejen přeplněných hřbitovů, ale také jejích současné podoby. Správci hřbitovů už pochopili, že je třeba udělat krok kupředu. A že peníze, které jim na správu hřbitovů chybí, je možné najít i tím, že je zvelebí a více otevřenou veřejnosti. Dokonce tak, že bude mít chuť na hřbitov přijít i ten, kdo tam žádného blízkého nepochoval.
Mladí architekti dostali do rukou životy, či smrt, Husákových dětí
V pátek jsem měla tu čest a radost mluvit s někým, pro koho je smrt v podstatě denní chléb. Se ženou, v jejíž přítomnosti se občas přistihnete, že se na smrt snad až maličko těšíte. Jasně, netěšíte, ale ten pocit klidu a pohody při pohledu na její návrhy hřbitovů skutečně máte. Mluvím o architektce Blance Solár. Právě teď s manželem navrhují možnou podobu pro hřbitov v Bratislavě. Dostali do rukou obrovskou příležitost, která se běžně dává architektům o dvě generace starším. A mně je naprosto jasné proč.
Pro Blanku je dlouhodobě velké téma terramce. Nová ekologická metoda pohřbívání, která nám umožňuje navrátit se zpět do koloběhu přírody formou úrodné zeminy. V porovnání s kremací zanechává výrazně nižší negativní stopu na životním prostředí a nabízí smysluplný a přírodě blízký rituál posledního rozloučení. Dobré zkušenosti přicházejí například z Německa, u nás ještě neumožňuje doširoka otevřít dveře této možnosti legislativa. Nesmírně zajímavé téma, o kterém jsme s Blankou už před časem psaly. Teď ale, jako architektka, dostala do rukou obrovskou příležitost. Ukázat, že možnosti pohřbívání jsou nesmírně pestré. Že hřbitov nemusí být jen temné místo se spoustou zarostlých náhrobků a rozházených umělých květin, kam se vám nechce samotným, natož se svými dětmi. Že hřbitov může být místem setkávání, radosti a života. Že si tam můžete přijít dát s rodinou kávu nebo oběd a pozorovat u toho zajíce a srnky. Procházet se po lávce nebo rozhledně, ze které neuvidíte jen houšť a smutek, ale uklidnění. Chtěla bych to popsat líp, ale neumím. Nicméně věřím, že nebude trvat dlouho, a sami to na vlastní oči uvidíte. Zprvu ve zprávách, následně všude kolem sebe, ve svých městech. Bude to trvat. Jistě, že ano. Ale jiná cesta vlastně není.
Za 15 let už nebude pro klasické pohřbívání prostor. Iniciativu musí převzít mladá schopná generace.
Nebát se udělat první krok
Tím, kdo dal Blance a Michalovi Solárovým příležitost ukázat lepší cestu široké veřejnosti, je ředitel bratislavského hřbitova Marianum. Nečekal na odhodlání města, metropolitního institutu nebo jiného úřadu. Ujal se iniciativy, protože vidí neudržitelný problém, který se na nás řítí. Nechal zpracovat architektonickou studii, která je dech beroucí a může inspirovat další města i země. Už teď není pro další těla místo. Co pak bude v roce 2050, kdy začnou odcházet „Husákovy děti“?
Pro manželský pár architektů to byla skvělá výzva a několikaměsíční cesta. Jednou z možností pro výstavbu přírodního hřbitova s různorodými možnostmi pohřbívání se ukázal prostor v Jarovcích u původně plánované zástavby. Nebo Malé Karpaty, v lokalitě vinohradů. V prvním jmenovaném je mohla zastavit podmáčená oblast, v druhé vinice. Z problému ale dokázali udělat přednost a připravit návrhy, které jsou diametrálně odlišné od současných hřbitovů. Jen vzdušnost, příroda, místa pro posezení i zábavu. Místa, kde chce spočinou, i za nebožtíkem přijít. Klidně s dětmi, které vás budou příště prosit zajít zase za dědou na hrob. Hrob, který není zakrytý velkou deskou, ale přirozeným porostem s květinami. Nebo usazený uprostřed vinic s těmi nejkrásnějšími výhledy.
Pryč s náhrobky
Současné hřbitovy k návštěvě příliš nelákají a už vůbec nevyužívají svůj potenciál. Už jen samotné horizontální náhrobky snižují vsakovací plochu a zvyšují přehřívání tím, že akumulují teplo zpátky do ovzduší. Hřibovy mají potenciál město ochlazovat a nabízet prostor ke zchlazení, ale tak se tomu neděje. I proto se například Plzeň, Brno nebo Bratislava zúčastnili konference, která umožnila mluvit o změnách a cestách k nim. Stačí začít maličkostmi. Třeba jen vystavět na hřbitovech hmyzí hotely, pořádat tam výstavy, otevřít kavárnu… otevřít je lidem, ne jen mrtvým. Někde už začali tím, že demontovoali horizontální náhrobky a udělali trvalkovou výsadbu. Každý krok se počítá a nejdůležitější je zájme správ hřbitovů změny dělat.
Jediné téma, které se týká vážně každého z nás
„Máme v plánu hodit nás, vás, politiky, odborníky, pohřebáky a naše kolegy z MEINE ERDE na kompost a počkat, co z toho vzejde. Jinými slovy chystáme konferenci na terramaci 28. května v Praze. Chybí nám však potřebné finance do začátku, a tak se obracíme na Vás všechny, kteří byste tu tuhle metodu pohřbení rádi měli, zda byste nám na ni přispěli nějakou kačku. Sbírku na Znesnáze už dnes najdete tady,“ zve Adam Vokáč všechny ty, kteří se nad smrtí nebojí přemýšlet, protože vědí, že se týká všech a je třeba hledat cestu. Další mladý člověk, z nejbližšího okruhu architektky Blanky Solar. Hrobník, který i prostřednictvím instagramu ukazuje vtipně, laskavě, poutavě a na konkrétních příbězích to, že smrt je téma, které se týká nás všech. A pokud ji přijmeme, dokážeme s ní lépe žít.
Kosterním pohřbíváním utopené Slovensko
Sedm z deset pohřbů na Slovensku je formou kremace, dalších třicet procent je pak klasické kostrové pohřbívání. Klasické používám záměrně, protože právě u Slováků jde o skutečně velký poměr i díky jejich velkému zastoupení věřících v populaci. U nás to je jiné, v Česku se nechá „spálit“ devět z deseti lidí. I tady hraje roli víra, nebo spíše její absence. V naší zemi jsou tisíce pohřebišť s tisíci hrobů a urnových míst. Každoročně zemře dalších 120 tisíc lidí, jejichž ostatky je třeba uložit. Místo dochází. Jde o jeden z deseti nejpalčivějších problémů společnosti, přesto se tváříme, že neexistuje. U sousedních Slováků došel problém tak daleko, že místa pro hroby nebudou už za pár let. Cena za místo se tak u majitelů vyšplhala až k 50 tisícům euro, za které hrob (bez náhrobku atd.) přeprodávají.
Blanka s týmem připravuje mezinárodní konferenci Společně za terramaci v Praze zve odborníky, politiky, provozovatele pohřebních služeb i veřejnost. Českou i německou. Právě v Německu už terramace má své uplatnění v praxi.
Mezinárodní konference Společně za terramaci v Praze bude hostit nejen odborníky, politiky a provozovatele pohřebních služeb, ale i veřejnost z Česka a Německa. Právě v Německu už totiž terramace funguje v praxi a právě proto jsou hlavními hosty konference němečtí partneři Stiftung Reerdigung a Meine Erde. „Naším cílem je touto akcí rozpoutat seriózní diskusi o legislativním přijetí této metody pohřbení v České republice. Zároveň bychom s ní rádi pečlivě seznámili provozovatele pohřebních služeb tak, aby v ní získali důvěru a rozhodli se ji časem zahrnout do katalogu svých služeb. V neposlední řadě je akce určena i všem těm, kterým tato metoda může přinést útěchu a smíření v rámci odchodu svého či jejich blízkých. Z povahy této akce, kdy naším záměrem není komerční zisk, ale posun odborného a systémového charakteru na poli českého pohřebnictví, se nelze spoléhat na pokrytí nákladů pouze prostřednictvím vstupného,“ vysvětluje Blanka Solár důvody založení sbírky na Znesnáze.
Česko-německý fond budoucnosti přislíbil významnou částku, je to ale pořád jen polovina toho, co je třeba na pokrytí nákladů. Každý sebemenší dar tak přispěje ke kulturní rozmanitosti pohřebních rituálů v České republice, k rozvoji našeho vztahu ke krajině i k tomu, jak budeme jako společnost zvládat téma smrti ve 21. století. Aktivistický spolek Poslední stopa se věnuje cestě za přírodním a svobodným pohřebnictvím od roku 2022. Tato akce je pro něj významným krokem vpřed a snad za sebou zanechá i neméně významnou, ještě však ne Poslední stopu.
