Článek
V Česku žije zhruba každý desátý člověk se zdravotním postižením. Zhruba deset až patnáct tisíc lidí pak s handicapem, kvůli kterému potřebují ve velkém rozsahu pomoc druhých. Asistentů je ale enormně málo a tak spousta lidí s postižením žije v ústavech. Mimo něj dokáží žít jen díky podpoře blízkých, kteří péči ale často obětují vše. Zásadní problém představují i zákony. Příspěvek totiž stačí jen na pár hodin asistence denně, když už si tedy některého z mála asistentů dokáží „urvat“. Lidé s handicapem v Česku tak končí v ústavech, přestože by s podporou asistentů zvládli žít i sami.
V naší zemi aktuálně působí zhruba 50 poskytovatelů asistentské péče, přičemž největší kapacity jsou v Praze. A to i z toho důvodu, že do Prahy se mladí lidé s postižením často stěhují, protože je tam pro ně život snazší. Velká část lidí s postižením si velmi často nemůže zvolit, kde, jak a s kým budou žít. V nějakém typu ústavu přitom u nás nyní žije více než 70 tisíc lidí. A mezi nimi i Pavel.
Jeden špatný skok do vody a život se otočil vzhůru nohama
Když bylo Pavlovi devatenáct, nešťastnou náhodou skočil do mělké vody a poranil si krční míchu. Po čase stráveném v nemocnici a v rehabilitačním zařízení se přestěhoval do Brna, kde žil v bezbariérovém bytě s pečovatelkou, která se o něj (ne)starala. Rodina bydlela 150 km daleko a viděl ji jen 2 x do roka. Rozhodl se proto i s rodinou najít místo blíže k ní. Do Domova bez bariér v Hořicích se tak přestěhoval loni v létě.
Pavel je inovátor, nápaditý člověk, kterého zajímají počítačové hry, 3D tisk, ale i dron. Nezanevřel na život, naopak se pustil do poznávání všech jeho chutí. A vyhecoval tak i mnoho svých spolubydlících z Domova bez bariér Hořice. Spolu s aktivizační pracovnicí dokázal loni naplánovat a zorganizovat výlet k moři. Do Turecka. Pro většinu z nich první takový. Pro některé i poslední.
Plánovací porada obyvatel domova před výpravou k moři.
Po levici Pavla vidíte pana Zdeňka. Právě on si přál vidět moře nejvíce. Poprvé v životě. Žádnou rodinu, která by mu mohla přání splnit, nemá. Jeho velkým snem bylo naučit se v moři plavat. A právě díky Pavlovi, a všem dobrovolníkům kolem, se to skutečně podařilo. Zdeněk jen pár měsíců poté zemřel. Šťastný. Na moře do poslední chvíle denně vzpomínal.
Pan Zdeněk a jeho splněný sen.
Takových příběhů je loňská výprava plná. A proto se i letos chystá vypravit z hořického domova další. Tentokrát (po zkušenostech z loňska) raději jen autobusem. Ale zase se zaslouženým relaxem a poznáváním - do slovenských lázní.
Včera začala sbírka pro naší cestu do lázní 🙂 Hedvika nám ji pomohla nastartovat😇 Pomůžete nám ji dostat co nejdál a...
Posted by Účastníci zájezdu "na vozejku" on Wednesday, May 7, 2025
Bez pomoci dárců by klienti domova neměli sebemenší šanci výlet k moři zažít. Náklady byly skutečně velké, stejně jako logistické problémy, které se po cestě vyskytly. Z velké části zaviněné přístupem a nepřipraveností ze strany dopravce. Ale jednotlivci v systému. Byla to zkouška, byly to nervy, ale také to byla důležitá cesta k poznání vlastních možností, sil a odhodlání. Dobré i zlé v součtu přineslo odvahu a sebedůvěru pouštět se do dalších dobrodružství. Protože ten výsledek za to rozhodně stojí.
I přes veškeré překážky na letišti se výpravě podařilo dorazit do Turecka.
Loni se klientům domova složilo na Znesnáze na výlet k moři více než 400 lidí nejen z Česka. Teď už běží sbírka na letošní výpravu. Krom jiného je opět důkazem odvahy a nabytého sebevědomí z výpravy loňské. První cesta měla až kontroverzní název - Poprvé a naposledy k moři, který Čechy vyhecoval k pomoci. Jak se ale nakonec ukázalo, pro některé skutečně poslední byl.
Není čas ztrácet čas. Na cestě za plněním snů už vůbec ne…
