Článek
„Jsi dobrá, máš můj obdiv,“ napsala mi dnes kamarádka, když jsem jí potvrdila, že jsem ještě nepřerušila sled každodenních cvičení, a že dodržuji i předepsaný jídelníček podle autorky webu, na něm jsem si zaplatila dvouměsíční lekce hubnutí.
Slzy zoufalství z prvních dnů už mám za sebou, i strach, že neudělám některé cviky. A stres, že to tak bude denně. Celé dva měsíce budu překonávat handicapy, které jsem si nashromáždila svou nekázní.
Ale, pak mě napadlo, přece já když se pro něco rozhodnu…
Tady musím skončit se sebechválou.
Nikdo (ani já) netuší, kolikrát jsem se snažila shodit kila omezením se v jídle. Jednou to byla dieta bez příloh a cukrů – snad se jí říká Atkinsonova. Nějaký čas mi chutnala vejce na jakýkoli způsob, třeba se šunkou, sýrem, k tomu neomezené množství zeleniny. A masa kolik jen pozřu… Paráda.
No, asi za půl roku, když jsem cítila, že nějaká kila opravdu ubyla, jsem dostala chuť na čerstvou bagetku posypanou dýňovými semínky. Jen jednu si dám, to mi nijak neuškodí, řekla jsem si.
Druhý den jsem si ji koupila zase. Vůbec si nevzpomenu, jak jsem se vrátila tam, kde jsem byla před zahájením této diety, kterou jeden čas úspěšně dodržovaly hollywoodské celebrity.
Skutečně po celý život nepozřou teplou, z pece vytaženou housku? Nebo jiné voňavé a tak dobré pečivo? ptám se a nevěřím.
No jo, pečivo. Už vím, kde jsem tenkrát udělala chybu. O Vánocích. Už mnoho let nepeču cukroví, ale vánočku ano. Je to u nás rituál.
Za přerušení této diety a návrat kil plus nějaká navíc může houska s dýňovými semínky a vánočka!
Přišlo jaro a s ním chuť zkusit zase shazovat kila. Všichni mluvili o šestnáctihodinové pauze mezi jídly. Dokonce s tím začal kamarád. První jídlo ve dvanáct v poledne, poslední ve dvacet hodin.
„A smíš koláče?“ zeptala jsem se škodolibě, protože jsem je zrovna upekla. Makové!
„Jasně, můžu,“ smál se a snědl všechno, co jsem mu nabídla. A že já vařit i péct umím!
To bylo v březnu minulého roku. Pak jsem ho viděla až v červenci. „Ty ses nějak zúžil“ vyhrkla jsem při uvítání ve dveřích. .
Srdečně se rozesmál. „Nezúžil, zhubl jsem,“ upřesnil a potvrdil, že mu tento životní styl vyhovuje a pokračuje v něm. „Akorát jsem přidal na fyzické zátěži,“ dodal.
To jsem moc slyšet nechtěla, tak jsem dělala, že jsem to přeslechla. I tak jsem se na něj nemohla vynadívat. Zbavil se přebytečného tuku snad na každém místě těla. Mně se fakt zdálo, že se zúžil.
Když odcházel, neřekla jsem mu, že mě inspiroval.
Překvapím tě, napadlo mě. A nejen tebe, ale i další mé blízké, kteří vědí, jak mě trápí kila navíc, která jsem nabrala po pětašedesátce.
A tak jsem začala držet šestnáctihodinovou přestávku. Jenže jsem zjistila, že pro mě není ráno bez kávy dobré ráno. Ke kávě pochopitelně něco dobrého.
Chci své ranní kafe, chci kafe, šlo mi hlavou celá dopoledne při čekání na první jídlo ve dvanáct, které mě už ani netěšilo.
Tak jsem si upravila čas. V osm snídaně, v poledne oběd a v šestnáct hodin poslední jídlo. Hlad večer jsem krotila bezkofeinovou kávou, ale nechutnala mi. Za čas si žaludek zvykl a přestal žadonit.
Jíst naposled ve čtyři odpoledne je pěkná blbost, což jsem zjistila za několik dní. V tuto dobu jsem totiž často mimo domov. Nosit si s sebou pořád jídlo taky nejde. Jíst třeba v kině při filmu, který je v půlce zrovna v šestnáct hodin?
Posunout večeři o hodinu, znamenalo posunout ranní kávu. Jenže já ji potřebuji hned po probuzení!
Ne, tohle není nic pro mě, uvědomila jsem si. Nebudu přizpůsobovat svůj program tomu, že se musím ve čtyři odpoledne najíst.
Nezbylo, než mít poslední jídlo později. Zkracovala jsem ale o hodinu i dvě přestávku mezi jídly. Už to nebylo ono.
Po celý život jsem si uměla udržet příjemnou váhu nejen tím, že jsem zdravě a skromně jedla, ale taky že jsem se pohybovala. Turistika, kolo, běžky, pilates, jeden čas i posilovna.
V roce 2017 záhadné onemocnění, rok a půl kortikoidy, kila navrch. Co teď s nimi, když po nemoci šly stranou běžky, kolo, dokonce i rotoped. Ach Bože, jak já zlenivěla! Do toho mě baví vařit, péct. Kamarádíte-li se navíc s autorkou kuchařek, která vás něco naučila, nedovedete si představit, jaká muka prožíváte, když předkládáte lidem jídlo, jaké vy vlastně nesmíte.
A taky jsem se styděla. Poprvé u nové praktické lékařky, jakmile chtěla, abych se postavila na váhu. Dokonce jsem na ni byla naštvaná. Říkala jsem si – sakra, přece jsem v životě něco dokázala, napsala jsem pár knih, založila několik časopisů, procestovala kus světa, vychovala dvě děti, koupila si v Praze byt a teď si mám připadat jak outsider?
No, připadala jsem si tak. Hanba mnou cloumala. Když mi lékařka navrhovala, ať si zapisuju, co jím, málem jsem se urazila.
Já se přece nepřejídám, křičelo to ve mně.
No, nemá cenu protahovat to, co vám chci sdělit. Podstata reálného hubnutí bez výmluv mi došla při návštěvě kamarádky Klárky. Přivezla jsem tenkrát špenátové knedlíčky z riccoty, parmezánu a špenátu, polité šalvějovým máslem. Jen to číst, tečou vám sliny, že?
Vzala si jen tři, i tak měla výčitky, protože před několika dny začala hubnout se zmíněnými videi.
Pak jsem ji viděla po dvou měsících. Zírala jsem a nevěřila. Nepovím, kolik kil shodila, povím jen, že dost a že to je vidět na první pohled.
Spíš jen ze zvědavosti (a také z určité skepse) jsem ji požádala o odkaz na ten zázrak.
„No, on to žádný zázrak není,“ odpověděla. „Je to vlastně zpočátku dost náročné, pokud nejsi zvyklá cvičit. A jak tě znám, to tvé vaření…“
„O to si starost nedělej, umím vařit i racionálně. Jde mi o ty cviky, jsou těžké?“
„Někdy ano, ale zvykneš si, časem se na ně budeš těšit,“ řekla.
„Potíš se u toho?“ zeptala jsem se na to, co mě nejvíc děsilo při každém pomyšlení na cvičení.
„A ne málo,“ zasmála se.
„Je to hodně aerobní?“ šla jsem dál.
„Někdy. Na střídačku. Aerobní, posilující.“
„Dej mi ten odkaz, prosím,“ zakončila jsem debatu, která už mě stresovala. Aerobní cvičení? To je něco, čeho jsem se nejvíc bála. Už jsem se viděla, jak při mé nadváze vyskakuju na bednu.
„Nechceš se napřed u mě podívat, jak to vypadá?“ zeptala se Klárka opatrně.
Nic jsem neříkala, tak mi ten odkaz dala.
První dny byly strašné. Ne kvůli jídlu, opravdu vím, že sto gramů pohanky a bílé maso bez omáčky mají méně kalorií než bůček se zelím a knedlíkem. Taky mám ráda teplou zeleninu.
Strašné bylo to, co jsem snad tušila, ale nechtěla na to ani pomyslet. A kvůli čemu jsem ty první dny u videa nejen propotila, ale i proplakala. Určité cviky, především na zemi, jsem nebyla schopná provádět.
Klárka mi poslala jedno video, které jsem v té změti informačních videí, jež mi nabídla cvičitelka, přehlédla. Jak nahradit náročné cviky jinými…
Za několik dní jsem se přestala stresovat. Potom jsem si vzpomněla, jak mi Klárka říkala, že se vlastně na každé cvičení těší. Potkalo to i mě. Není to denně půl hodiny. Je to na střídačku – třicet minut, další den deset minut, pak i volno… K tomu ten jídelníček! Zpočátku si porce skutečně odvažujete, pak to dostanete do oka a už víte, co kdy - vzhledem k námaze.
Odměnou vám nejsou první shozená kila, na ty dojde později. Odměnou vám je schopnost zkusit a jakž takž zvládnout cvik, který pro vás byl ještě nedávno zcela nedostupný.
Ještě větší odměnou je vám ale pochopení, že všechno, co jste dosud pro hubnutí dělali, bylo k ničemu, pokud jste nepřidali pohyb.
Vzpomněla jsem si na přísloví, že nejlíp se hubne, když vás někdo honí s bičem po velkém dvoře.
A taky na klišovité: „Jez do polosyta, pij do polopita.“
„Snídej sám, obědvej s přítelem, večeři dej nepříteli.“
Kdo by to neznal.
Odměnou je vám i uvědomění si, jak jste své tělo nadbytečnými kilogramy zatěžovali. Klárka mi ukázala místnost, kde cvičí. Pak mi podala jednu činku.
„Těžká, kolik váží?“ zeptala jsem se.
„Tři kila. A teď si to vynásob počtem kil, která jsi přibrala. Já to udělala. To je jedna z motivací, proč jsem se pustila do svého boje s nadváhou.“
Ani jsem nemusela dodávat, že úspěšně, to ona ví. Když se mi ukázala v nových šatech, nebylo nutné chválit, viděla můj obdivný výraz.
Tohle chci dokázat, pomyslela jsem si.
A tak když mě dnes jiná kamarádka, už zasvěcená, napsala, že jsem dobrá, že jsem to nevzdala, odepsala jsem jí: „Ty jsi dobrá, že nic takového nemusíš. Že jsi to nedopustila.“
