Hlavní obsah
Sport

Cesta na Bostonský maraton, část 1 – Proč zrovna Boston, proboha?

Foto: sporlab on unsplash.com

Bostonský maraton je nejstarší kontinuální maraton v novodobé historii. Že je to výzva i pro mnohé profesionální běžce? Bezesporu. Ale že by se nemohl kvalifikovat zapálený hobík, to nikde psané není.

Článek

Zaběhnout maraton pod tři hodiny. To je 42195 m nepřetržitého (ideálně) pohybu vlastními silami bez použití jakýchkoliv mechanických pomůcek. Jinými slovy – udržet v běhu tři hodiny průměrnou rychlost 4:15 min/km (pro neběžce – malinko přes 14 km/h). Z pohledu pokročilého profi vytrvalce to není nic obdivuhodného (světový rekord momentálně, velice čerstvě, stojí na 2:01:09 a český na 2:11:57), ale já chci ukázat cestu přinejlepším mírně nadprůměrného hobby běžce.

Moc rád si vzpomenu na mamku, která, když jsme měli jít na nějakou „chlapskou“ pohybovou akci, vždycky říkala: „A to si jdete zase něco dokazovat?“ Nikdy jsem pořádně nevěděl, jak jí mám odpovědět.

Je to záležitost ega, o tom není pochyb. Taky máte ale někdy ten pocit, že chcete mít nějaký cíl, nějaké směřování, které vás posune dál.

Někdo rád ve volném čase opravuje auta, někdo maluje, a někdo rád běhá.

Já jsem začal běhat v roce 2010, kdy jsem se přestěhoval do Prahy. Potřeboval jsem něco, co by mě udrželo alespoň trochu v kondici. Koupil jsem si tedy jakési velice levné boty a pelášil k Vltavě na cyklostezku. Prvních deset let to bylo absolutně bez konceptu, a ještě spíše jako doplněk k ostatním, povětšinou kolektivním, sportům.

V posledních letech jsem však svůj přístup k běhu trochu změnil. Jsem připraven tomu základu z minula dát rozměry a pravidla, které mě opravdu někam posunou. Třeba na Bostonský maraton – snad nejznámější a nejslavnější běžeckou vytrvalostní závodní akci na světě. K tomu ale potřebuji mj. také výše zmíněný čas jako kvalifikační kritérium.

Myslím, že mi dáte za pravdu, že sport pěstuje charakter a disciplínu. Pokud k němu správně přistoupíte, dokážete mnohé přenést do každodenního života. Trpělivost, cílevědomost, schopnost nevzdávat se nebo schopnost plánovat a učit se.

Může se stát, že se odpoledne, kdy máte jít ven a trénovat, rozprší a rozfouká. To se pak ten charakter pěstuje náramně, a jako bonus navíc – oblečení pak nemusíte prát.

Samozřejmě – běh musíte milovat právě proto, aby jste se nemuseli přemlouvat. Ale přijde moment, kdy se sám sebe musíte zeptat: „Chci to dělat? Chci se opravdu dostat na lepší úroveň? Vím, co to pro mě a mé blízké bude znamenat?“ Je totiž třeba se pořádně zamyslet i nad tím, kolik času si vyžádá trénink. Vzhledem k tomu, že „obyčejný člověk“ je denně také 8 hodin v práci a 8 hodin spí (nebo se snaží spát), a něco spolkne údržba (sebe, příbytku či rodiny), něco dojíždění a tak dále, za což bychom mohli strhnout paušálně 4 hodiny, zbývají na trénink 4 hodiny denně. Za adekvátní tréninkový impuls považuji až 10 hodin týdně. Reálné to tedy je.

Já se v životě řídím filozofií „Když to nezkusím, nezjistím, jak to dopadne“. Takže teď stojím na začátku dlouhé cesty a nevím, co mi přinese. Ale už teď vím, že to bude spousta zábavy, ale i utrpení (např. jedna z mých největších mentálních překážek je obléct se do mrazů s teplotami i pod -5 °C).

Chtěl jsem si to všechno dokumentovat a začít psát detailnější tréninkový deník, ale nakonec jsem skončil tady – a rád bych tímto novým seriálem chtěl inspirovat třeba jen jednoho člověka, ať už bude chtít dělat cokoliv. Já jsem obyčejný člověk, stejně jako vy všichni ostatní, tak proč byste nemohli zkusit něco podobného?

Pro Boston jsem se definitivně rozhodl po letošní pražské desítce. Zaběhl jsem docela dobře (38:29), ale hlavně jsem se oproti loňsku o více než minutu posunul. To mi dalo poslední potřebnou páku k tomu, abych jistěji vykročil vpřed. V tom momentu jsem si totiž uvědomil, že překážky v životě jsou z velké části jen mentální zábrany, pochyby a podceňování se. Měl jsem tehdy mnohem konzervativnější cíl a sám sebe jsem nakonec překvapil. Když ale do něčeho vložíte čas a postavíte se tomu zodpovědně, výsledky přijdou. Tomu je potřeba důvěřovat. Sobě je potřeba důvěřovat.

Ve zbytku podzimu jsem tedy věnoval velkou porci času k analyzování svých běžeckých nedostatků a vytvoření realistického plánu, kterého se chci držet, abych tyto nedostatky, pokud možno, odstranil. Součástí toho bude také posilovna – můj dlouholetý kamarád a kondiční trenér profesionálních sportovců v jedné osobě Michal mi zároveň začal sestavovat trénink na míru tak, aby zapadl do mého běžeckého plánu. O tom, jak probíhá můj trénink v posilovně, se rozepíšu později.

Přes zimu se definitivně přihlásím na závody a naplánuji sezónu 2023. To taky nebude úplně jednoduché, jak by se mohlo zdát, vzhledem k cíli, kterého chci dosáhnout. Dalším stěžejním bodem zimy bude zvýšit týdenní kilometráž a donutit nohy zvyknout si.

Neočekávám, že požadovaný kvalifikační čas zaběhnu v průběhu roku 2023, pokud vše půjde dle plánu, bude to spíš v 2024, takže bych se teoreticky mohl těšit na Boston v roce 2025… Ale to se všechno uvidí. Můj poslední maratonský čas je 3:33; jak si jistě snadno spočítáte, potřebuju se zlepšit ideálně až o 50 sekund na kilometr. Je tedy přede mnou ještě velká spousta práce.

V neposlední řadě – na to, aby se člověk na Bostonský maraton dostal, je třeba mít taky trochu štěstí. O zábavu mám tedy zcela jistě postaráno.

Budu moc rád, když v komentářích nasdílíte svůj příběh – svůj sen a své rozhodnutí jej dosáhnout, co jste pro to museli obětovat a co jste se po cestě naučili. Jde přece především o tu cestu. A je jedno, zda je běžecká, a nebo jakákoliv jiná.

-------------------

-------------------

Následující díl:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz