Článek
Otázka „kolik ti stačí“ zní jednoduše, ale zkus si na ni odpovědět. Většina lidí, kterých se ptám, mi řekne buď „co nejvíc“, nebo číslo, které slyšeli od někoho jiného.
V poslední epizodě podcastu jsem měl proti sobě dva lidi, kteří tu odpověď mají. A oba mě tou svou překvapili.
Číslo, které se dá spočítat
Ondřej Koběrský to má rozpočítané do konce.
Vezmi deset milionů v akciích. Z toho můžeš dlouhodobě čerpat zhruba pět procent ročně, aniž bys jistinu vyčerpal — to je půl milionu za rok. A když aktivum držíš déle než tři roky, zisk máš díky časovému testu osvobozený od daně.
Vyjde ti něco kolem jednačtyřiceti tisíc korun čistého měsíčně.
Dodává k tomu dvě podmínky, které to celé drží pohromadě. Nežij v Praze. A měj splacenou hypotéku. S těmi dvěma věcmi je to podle něj příjemný život — a netvrdí, že na to dosáhne každý, jen že se tam dá dojít.
Co mi na tom přijde cenné: je to konečné číslo. Ne „hodně peněz“, ne „finanční svoboda“. Deset milionů. To je cíl, u kterého poznáš, jestli jsi ho dosáhl.
A ještě nižší číslo, o kterém se nemluví
Zajímavější byla ale jeho druhá poznámka.
Na to, abys měl finanční klid, podle něj nepotřebuješ sto milionů. Stačí mít stranou milion — a najednou můžeš přemýšlet dopředu, o tom, co tě baví a co má pro tebe smysl. Ne o tom, jestli vyjdeš z výplaty do výplaty.
To je podle mě podceňovaná meta. Všechny obsahy o investování cílí na tu velkou cifru na konci. Přitom největší skok v kvalitě života není mezi deseti a stem milionů. Je mezi nulou a rezervou na půl roku.
Přidal k tomu ještě jednu věc, která se mi líbila. Prý u každé utracené koruny přemýšlí, jakou pro něj má hodnotu. Do cestování se nebojí investovat, protože z toho něco má. Za drahou večeři utrácet nepotřebuje. A hned dodal, že u někoho jiného to může být přesně obráceně a je to v pořádku — hlavně ať ten člověk ví, proč to dělá.
Druhá odpověď: méně, než jsem čekal
Ondřej Jerman postavil portfolio nájemních bytů za víc než sto milionů. Čekal bych velké číslo.
Řekl, že jeho původní cíl byl mít příjem ve výši průměrné české mzdy.
To bylo celé. Skromný, ale hlavně měřitelný cíl — poznal, kdy ho dosáhl, a pak ho překonal.
A pak přišla věta, která mi z celé epizody utkvěla v hlavě asi nejvíc. Řekl, že ho překvapilo, jak málo peněz člověk ke spokojenosti potřebuje. Dokud je neměl, myslel si, že jich je potřeba obrovské množství. Dneska je jeho rozpočet nad běžnou mzdou, ale ne nijak dramaticky — a nic mu nechybí.
Člověk se stomilionovým portfoliem říká, že žije za o něco víc než průměrnou mzdu a je spokojený.
Řecké slovo, které to celé vysvětluje
Jerman vystudoval filozofii, takže na to má i pojem.
Pleonexie. Stav, kdy své potřeby pojímáš jako neohraničené a pořád to ženeš dál. A to podle něj není štěstí — protože bez znalosti své míry člověk spokojený nebude, ať vydělá kolik chce.
Zároveň dodal něco, co tu myšlenku zachraňuje před tím, než by zněla jako výzva k rezignaci: část štěstí čerpá i z toho, že se na něco těší. Že něco ještě nemá a chce to.
Takže ne „nic nechtít“. Spíš vědět, kde je hranice mezi zdravou chutí a nekonečným honem.
Proč to podle mě není měkké téma
Protože ta odpověď určuje úplně praktické věci.
Když nevíš, kolik ti stačí, nemáš podle čeho poznat, kdy přestat kupovat. Nevíš, jestli si můžeš dovolit odmítnout zakázku. A nevíš, jestli je riziko, do kterého jdeš, přiměřené — protože nemáš s čím ho poměřit.
Ondřej Jerman k tomu mimochodem řekl ještě jednu věc: chtěl by být za deset let připravený svůj život zase celý přepnout a být někým jiným. Už jednou to udělal, když šel z politického marketingu do nemovitostí.
To je docela luxus. Ale celé to stojí na tom, že ví, kolik potřebuje.
Celou epizodu s Ondřejem Jermanem a Ondřejem Koběrským najdeš v podcastu ODVÁŽNÍ na YouTube.
Z každé epizody si dělám zápisky — pět klíčových myšlenek a akční kroky. Posílám je jednou týdně, samozřejmě zdarma: ondrejelterlein.cz/shrnuti-epizod
