Článek
Prastará židovská svatá Písma o vyvoleném národu vypovídají mnohé. Kontroverze stíhá kontroverzi. Krev smývá krev. Podívejme se – pokud možno kriticky – na krvavé dobytí zaslíbené země. Kniha Jozue nás informuje, že po zázračném překonání Jordánu hebrejským lidem následovalo krvavé drama při dobytí země, které svatopisec líčí jako převzetí izraelského majetku z rukou proklatých. Autor knihy Jozue nám dramaticky sděluje, že při dobývání Jericha Izraelci povraždili vše živé: „Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6,21).
Následovalo další vraždění v celé zaslíbené zemi, ovšem karta se někdy také obrátila a Izraelci museli utíkat a byli pobíjeni: „Ajští mužové z nich pobili asi třicet šest mužů. Pronásledovali je před branou, až k lomům a na stráni je pobíjeli. Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda.“ (Joz 7,5). Logika, kterou autor knihy Jozue sleduje, je zřejmá – bezmezná věrnost Hospodinu znamená vítězství a spásu, nevěra a porušení Sinajské smlouvy vede k útěku, porážce a smrti. Po očištění lidu se karta opět obrátila a Izraelci zabarvili zemi krví desítek tisíc starousedlíků za přímé pomoci Boží: „Když před Izraelem utíkali a byli na bétchorónské stráni, vrhal na ně Hospodin z nebe balvany až do Azeky, tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více, než těch, které Izraelci pobili mečem.“ (Joz 10,11); „Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb. Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.“ (Joz 10,40); „Ajského krále dal pověsit na kůl, kde byl až do večera. Když slunce zapadlo, rozkázal Jozue, aby sňali jeho mrtvé tělo z kůlu. Pohodili je u vchodu do městské brány a navršili nad ním velikou hromadu kamení, která tam je až dodnes.“ (Joz 8,29).
Na základě těchto textů mnozí odsoudili Izraelce jako sprosté vrahy, kteří brutálně povraždili pokojné obyvatelstvo země Kanaán. Někteří starověcí teologové spolu s nimi odsoudili starozákonního Hospodina jako Boha zlého, násilného a krvelačného, který není Bohem novozákonním, neboť ten je naopak milosrdný, odpouštějící a zachraňující. Tak vznikly křesťanské hereze jako např. Markionismus kolem roku 144 v Římě. Při první i druhé četbě Starého zákona se opravdu Hospodin jeví velmi krvelačně.
Dříve, než odsoudíme tehdejší Izraelce jako sprosté vrahy, musíme se na skutečnost obsazování země podívat z různých perspektiv. Kniha Jozue nám nabízí perspektivu nacionálně ideologickou, která chce množstvím prolité krve dramaticky ukázat, že země patří Izraelcům a ti si ji prostě vzali. Smysl není přísně historický, smysl je teologický. Autor chce říci, že Izrael je národ Hospodinův, nezaslouženě a tajemně vyvolený, a je vázán k jedné konkrétní zemi, a tou je Kanaán. Stojí-li někdo v cestě, musí zemřít, neboť vůle Boží je nadřazena všem politickým zájmům. Není tedy nutné počítat mrtvé a hodnotit krveprolití dnešními měřítky, dnešní etikou vytříbenou mnoha tisíciletími. Text chce podle exegetů zejména říci, že Kanaán je zemí Izraelců a Hospodin je jejich Bohem.
Zatímco svatopisec popisuje celou událost ideologicky s teologickým významem, historikové a archeologové zkoumali událost ze své perspektivy a došli ke zcela jiným závěrům. Podle vykopávek, nálezů a textů okolních národů se totiž patrně nejednalo o žádnou krvavou řež, ale mnohem spíše o postupné mírumilovné ovládnutí již osídlené země a postupné prosazení kultu jednoho Boha – Hospodina. Není nutné obviňovat biblického autora ze lži, neboť se patrně přizpůsobil tehdejším mravům a zvykům tak, aby všichni tehdejší čtenáři pochopili význam osídlení zaslíbené země.
Podle historiků, kterým dávají za pravdu i biblisté, například město Jericho v době obsazování země (asi 12. stol. př. n. l.) již dávno neexistovalo a nové Jericho, známé z Nového zákona, ještě nestálo. Hypotéz o obsazení země je opět více: ta nejrozšířenější hovoří o nenásilném příchodu izraelských kmenů a smíšení se s domorodým obyvatelstvem. Později snad mělo dojít k občanské revoluci uvnitř Kanaánu, kdy se utlačovaní venkované postavili proti vykořisťujícím městským státům, přičemž strůjci revoluce byli právě Izraelci. Ať už se ve 12. století před Kristem odehrálo cokoli, kniha Jozue nás informuje, že národ poutníků obdržel od svého Boha svou zemi. Vzhledem k tomu, že lid byl v Egyptě zotročen a poslušně pracoval pro faraona, není pravděpodobné, že by se po čtyřiceti letech putování pouští proměnil v profesionální zabijáky, kteří provedli chladnokrevnou genocidu mnoha zdejších kmenů. Když text hovoří o vraždění, chce patrně zdůraznit jednoznačnost nároku izraelského lidu na zemi Kanaán. Dnešní vybroušenou etikou, kterou zejména křesťanství se svým dramatickým požadavkem odpouštět, pomáhat a milovat i nepřátele posunulo na zcela jinou úroveň – což dnes křesťané na východ od nás praxí dosvědčují –, nemůžeme hodnotit tehdejší chápání dramatických událostí.
Věřícím připadá zdůvodnění dobytí osídlené země tím, že před stovkami let byla prý přislíbena našemu předkovi věrohodné. Jak si ale s tímto zdůvodněním poradí poctivý český ateista? A jak si s dnešní situací v daleké budoucnosti poradí historikové a teologové?
Zdroje:
Kniha Jozue
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
