Článek
Ve skutečnosti je však mozaika obyvatel mnohem pestřejší. Mezi těmi, kdo nesou důsledky konfliktu, jsou také lidé afrického původu – Falašové a Afro-Palestinci. Ti druzí jsou bohužel zcela nedobrovolnými příjemci kulek a raket, svět jen přihlíží a někteří zabržděnější spoluobčané ještě argumentují pískovištním majstrštykem, že „oni si začali“. Na druhé straně stojí afričtí Židé (většinou etiopského původu) s moderními zbraněmi, kteří povinně (tedy rovněž většinou nedobrovolně) střílí své africké bratry jako na nějakém zvráceném safari ve filmu od Tarantina.
Přestože sdílejí africké kořeny, historie je bez jejich volby postavila na opačné strany jednoho z nejdéle trvajících geopolitických masakrů současnosti. Palestinci jsou zavření v kleci a jsou tam vybíjeni jako v nějakém obrovském koncentračním táboře. Utéct prakticky nemohou. Ano, onoho 7. října 2023 radikální Palestinci spáchali Izraelcům strašlivé zlo, neomluvitelné zlo a strašně mě vytočili, ale pokud bychom se trochu pídili po historii jejich vzájemné nenávisti, celá situace by se z černobílé probarvila do pestrobarevné. Ostatně o tom, jak Hebrejové násilně zabrali již obydlenou zemi, protože jim ji údajně slíbil Bůh, když podle židovské Tóry tuto informaci zjevil ve snu (!) dávnému prapředkovi Abrahamovi, jsem psal zde.
Jako katolík v kostelích stále při kázání od některých úžeji myslících kněží poslouchám naprosto šílený argument: Židé dnes sice dosti intenzivně vraždí, ale pořád se jedná o vyvolený národ, a musíme je brát jako Hospodinem požehnané vzory. Ne, přátelé, nemusíme – dodávám sám za sebe.
Afro-Palestinci: Palestinci s africkými kořeny
Afro-Palestinci tvoří malou, ale historicky významnou komunitu. Jejich předkové přicházeli do Palestiny z oblastí dnešního Súdánu, Etiopie, Čadu, Nigérie nebo Senegalu jako poutníci do Jeruzaléma, vojáci Osmanské říše nebo obchodníci. Další pocházeli z rodin afrických otroků, kterým se později dostalo svobody.
Dnes většina Afro-Palestinců žije ve východním Jeruzalémě nebo v Gaze. Sami sebe vnímají především jako Palestince. Africký původ je pro ně součástí identity, nikoli však důvodem oddělovat se od palestinského národního příběhu. Jejich pleť je ale stále tmavá, protože si intuitivně vyhledávají afro-palestinské protějšky. Proto jsou na první pohled rozeznatelní. V Palestině jich dnes žije asi 15 000, ale číslo je orientační a snižující se.
Jejich zkušenost je často popisována jako dvojí marginalizace. Na jedné straně čelí důsledkům izraelské okupace či bezpečnostních opatření stejně jako ostatní Palestinci. Na druhé straně někteří z nich hovoří i o rasových předsudcích uvnitř palestinské společnosti kvůli své barvě pleti. Přesto většina zdůrazňuje, že jejich hlavní politickou identitou zůstává palestinská. Ale pozor: ne všichni Afro-Palestinci jsou muslimové. Většina sice ano, ale velká skupina je křesťanská (většinou následující některou ze Starobylých východních církví) a při svém terénním výzkumu jsem se setkal i s těmi, kdo stále ctili jedno z tradičních afrických náboženství, což ale bylo rovněž trnem v oku palestinským muslimům. Diskriminace Afro-Palestinců je tedy multidimenzionální. Bohužel.
Afričtí Židé: Cesta z Afriky do Izraele
Na druhé straně stojí afričtí Židé, především etiopská komunita Beta Israel (nebo též Falašové). Jejich náboženské tradice sahají hluboko do minulosti (psal jsem o nich zde) a po desetiletích debat uznal izraelský rabinát jejich židovský původ. V 80. a 90. letech proběhly rozsáhlé letecké operace, během nichž byly desetitisíce etiopských Židů převezeny do Izraele.
Pro mnohé znamenal příchod do Izraele splnění náboženského snu – návrat do země, kterou jejich víra označuje za historickou vlast židovského národa. Současně však narazili na nové překážky. Potýkali se s chudobou, obtížnou integrací i rasismem uvnitř izraelské společnosti.
V posledních desetiletích organizovali afričtí Židé protesty proti policejnímu násilí a diskriminaci a upozorňovali, že ani v židovském státě nejsou všichni občané vnímáni stejně. Přes tyto problémy většina etiopských Izraelců považuje Izrael za svůj domov. Slouží v armádě, pracují ve státní správě i ve zdravotnictví a sdílejí přesvědčení, že stát Izrael představuje záruku bezpečnosti židovského národa. Afričtí Židé jsou rovněž posíláni na palestinskou frontu a jejich úkol je jasný: střílet, dokud bude koho. Svět? Ten bude chvíli plkat, ale nakonec mávne rukou, vždyť má svých starostí dost.
Dvě odlišné historické zkušenosti
Z pohledu Afro-Palestince je konflikt především příběhem ztráty afrického domova, cizí vojenské kontroly nad jeho životem, omezení pohybu, absolutní ztráty svobody a boje za afro-palestinské sebeurčení. Na růžích ustláno nemá, nikdy neměl a nikdy mít nebude. Jediná šance je prchnout zpátky do Afriky, odkud ho volá jeho krev. To ale bohužel nemůže.
Z pohledu afrického Žida v Izraeli je tentýž konflikt potřebou bránit stát, který mu dává identitu sahající až ke králi Šalomounovi a královně ze Sáby. Ani on to v Izraeli nemá úplně jednoduché.
Obě komunity tak používají podobná slova – domov, identita, svoboda, bezpečí – ale dávají jim zcela odlišný obsah. Zatímco Afro-Palestinci zdůrazňují zkušenost okupace a omezených práv, afričtí Židé často hovoří o historické zkušenosti antisemitismu a právu Izraele existovat v bezpečí, i kdyby to mělo znamenat vrhat rakety do všech stran.
Společné africké kořeny, rozdílné příběhy
Při osobních rozhovorech bývá překvapivé, kolik mají obě komunity společného. Obě jsou početními menšinami uvnitř větších národních celků. Obě zažily rasové útoky kvůli africkému původu. Obě usilují o uznání své originální identity, která prostě má právo na svébytnost. Hluboce je ale rozděluje politická realita. A tak se stává, že Izraelec s etiopskými kořeny zastřelí Palestince s etiopskými kořeny a světu se to zdá být v pořádku. Nebo ne?
Konflikt očima Afričanů
Při pohledu z africké perspektivy nejde pouze o spor mezi Židy a Palestinci. Je to také příběh dvou afrických komunit, které spojuje původ, ale rozdělily je dějiny. Jedna komunita vypráví o generacích vyrůstajících pod okupací a o snaze dosáhnout palestinské státnosti. Druhá vypráví o návratu po staletích diaspory a o budování života v zemi, kterou považuje za svou historickou vlast.
Ani jedna z těchto zkušeností není jednotná – uvnitř obou komunit existuje široké spektrum politických názorů. Přesto jejich příběhy ukazují, že izraelsko-palestinský masakr není jen střetem dvou národů, ale také prostorem, kde se protínají různé identity, historie a zkušenosti lidí, jejichž africké kořeny bývají ve veřejné debatě často přehlíženy.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha, 2019
