Článek
V tomto textu se v kontextu aktuální jihoafrické migrační krize zamýšlím nad tím, jak se kvůli státní hranici a národní identitě – které jsou ovšem zejména umělým konstruktem indoktrinovaným do hlav lidí od útlého dětství – dokáže rozkmotřit „jedna krev“. A zda za uživatele sociálních sítí ony sítě nemyslí. Může to být také zrcadlo nastavené nám – do naší milované střední Evropy. Ale také nemusí. Záleží na tom, zda se člověk do zrcadla chce podívat, nebo raději ne.
Když se v Evropě mluví o migraci, pozornost se zpravidla obrací ke Středozemnímu moři. Ale jedna z nejdramatičtějších migračních krizí současnosti se odehrává mnohem jižněji – v Jihoafrické republice. Země dnes čelí nové vlně násilí namířeného proti přistěhovalcům z jiných afrických států. Terčem útoků jsou především občané Zimbabwe, Mosambiku, Malawi a Nigérie. Mnozí v Jihoafrické republice žijí řadu let, mají legální práci, podnikají a mají zde rodiny. Přesto se stále častěji stávají obětí násilných útoků. A teče krev. Poslední dobou hodně krve.
Odejděte, nebo vás vyženeme – nebo hůř
Napětí se výrazně vyostřilo během posledních měsíců (na jaře a v létě 2026), kdy několik protiimigračních hnutí začalo organizovat demonstrace požadující okamžitý odchod nelegálních (ovšem často také legálních) migrantů. V některých městech se protesty změnily v násilné pochody, při nichž byly rabovány obchody vlastněné cizinci, ničeny jejich domy a lidé byli fyzicky nuceni opustit své zázemí. Podle dostupných údajů odešlo od března 2026 z JAR více než 160 000 migrantů, tisíce lidí byly fyzicky napadeny a nejméně čtyři lidé byli zabiti.
Lidskoprávní organizace upozorňují, že obětí se nestávají pouze lidé bez povolení k pobytu. Útokům čelí i cizinci s platnými doklady, protože útočníci často nerozlišují mezi legálními a nelegálními migranty. Zatímco u nás ve střední Evropě se často argumentuje tím, že migranti přicházející ze severní Afriky nebo Blízkého východu mají výrazně odlišnou kulturu, odlišné náboženství a velmi odlišné mravy (což mohu po letech života v Africe a na Blízkém východě potvrdit, ale s výhradou, které v budoucnu věnuji samostatný text), v Africe tento argument do značné míry padá, neboť do JAR migrují lidé stejné barvy pleti, stejného náboženství, velmi podobného kulturního a mravního zázemí a velmi podobné zkušenosti útlaku ze strany evropských kolonizátorů. (Ano, jsem si vědom, že v případě migrantů z Nigérie a Somálska Jihoafričané také argumentují kulturními rozdíly; situace nikdy není černobílá. Cílím zde ale zejména na migranty ze sousedních zemí.) V čem je tedy problém? Ve státní hranici, kterou namaloval nějaký bafuňář se silně narcisistními a psychopatickými rysy? Ve vlastenectví, které rozděluje „jednu krev“ na nesmiřitelné tábory a ospravedlňuje násilí?
Konkrétní příběh malawské rodiny
Symbolem celé současné krize se stal příběh rodiny z Malawi žijící v johannesburské čtvrti Thembelihle. Jako člověk, který se Africe dlouhodobě věnuje a zná tamější poměry, jen doplním, že běžného jihoafrického Zulua a malawského Tumbuka vizuálně nerozeznáte a jejich životní styl je rovněž téměř totožný. Malawská rodina zde provozovala malý obchod a žila v poklidu mezi jihoafrickými sousedy více než deset let. Zcela se přizpůsobila jihoafrickým podmínkám, odlišoval ji pouze původ. V létě 2026 však do jejich domu vtrhla skupina ozbrojených mužů z protiimigrantské skupiny. Útočníci celou rodinu brutálně zbili, obchod vyrabovali a pohrozili, že pokud neopustí zemi, vrátí se znovu, ale tentokrát to bude „konečná“. S několika kufry a malými dětmi nakonec malawská rodina uprchla do provizorního uprchlického centra, které provozuje neziskový sektor. Jejich příběh není výjimečný, je naopak typický – podobné osudy popsaly stovky rodin z Malawi, Zimbabwe i Mosambiku.
Proč právě afričtí přistěhovalci?
Otázka, která našince okamžitě napadne, zní: proč nenávist cílí na africké přistěhovalce? Poté, co v JAR napáchali běloši, bychom asi intuitivně chápali hněv vůči nim (i když i ten tam je a to nemalý, ale to bude opět na samostatný text). Hlavní důvod je v nezaměstnanosti. Jihoafrická republika má jednu z nejvyšších měr nezaměstnanosti na světě. V některých oblastech přesahuje nezaměstnanost mladých lidí 50 %. Přetrvávají hluboké sociální rozdíly, vysoká kriminalita i nedostatek dostupného bydlení. A zdá se, že situace se stále zhoršuje, místo aby se zlepšovala.
Část jihoafrické veřejnosti proto začala přisuzovat odpovědnost právě přistěhovalcům. Objevují se tvrzení, že cizinci „berou práci“, zatěžují zdravotnictví, zvyšují kriminalitu nebo snižují mzdy. Výzkumy však ukazují, že příčiny hospodářských problémů jsou mnohem složitější a souvisejí především se strukturální nezaměstnaností, nerovností, korupcí a dlouhodobými ekonomickými problémy země. Afrika prošla šíleným obdobím kolonialismu, nelehkým obdobím dekolonizace, náročným obdobím postkoloniality (které stále probíhá) a už se musí vyrovnávat s neokolonialismem. To vše zcela narušilo politické, hospodářské i sociální „zdraví“ tamějších zemí. V JAR to potom bylo přivedeno do extrému.
Operace Dudula
Nejznámější protiimigrační iniciativou je hnutí Operace Dudula. Název lze z jazyka isiZulu přeložit přibližně jako „vytlačení“ nebo „vyhnání“. Představitelé hnutí tvrdí, že pouze požadují důsledné dodržování imigračních zákonů a ochranu pracovních míst pro jihoafrické občany. Kritici jim však vytýkají, že jejich akce často přerůstají v zastrašování migrantů, nelegální kontroly dokladů, uzavírání obchodů, blokování přístupu cizinců ke zdravotní péči a také otevřené násilí. Lidskoprávní organizace označují podobné aktivity za formu vigilantismu – tedy svévolného vymáhání domnělého práva bez zákonného oprávnění.
Sociální sítě jako rozbuška
Velkou roli sehrály sociální sítě. A to je fenomén, který rozdmýchává migrační konflikty po celém světě. Na platformách WhatsApp, Facebook či X se v JAR začaly šířit falešné letáky napodobující úřední oznámení. Tvrdily, že všichni nelegální přistěhovalci musejí do 30. června 2026 opustit zemi, jinak budou zatčeni nebo deportováni. Jihoafrická vláda později potvrdila, že šlo o podvrhy, přesto vyvolaly mezi migranty rozsáhlou paniku. Podle humanitárních organizací právě dezinformace výrazně přispěly k masovému odchodu tisíců lidí ještě před tím, než došlo k samotným útokům.
Jindy sítě vybízejí k migraci s falešným příslibem beztrestnosti a zářivé budoucnosti. Domorodcům zase sítě předhazují děsivé příběhy, které je zavrtávají hlouběji do jejich protiimigračních králičích nor. A tak se lidé, kteří se v podstatě nijak vzájemně neliší, nenávidí ještě dříve, než se skutečně potkají. Po opakovaném procestování světa tvrdím, že běžní lidé – já vím, je to trochu kulhavé zobecnění, ale víte, jak to myslím – v žádné zemi světa nejsou zlí. Zlí jsou ti, co ze zlatých kanceláří tahají za špagáty a cíleně indoktrinují lidi nesmyslem, že totiž zahnat cizince (případně je dokonce zavraždit) je akt nejvyššího vlastenectví. Mluvím primárně o Africe.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká spiritualita. Praha: Dingir, 2026 (kniha v přípravě).
