Článek
Na Zanzibaru jsme tak trochu zakotvili. Příjemné dny trávíme potápěním, které nás s každým dalším ponorem baví víc a víc. Pod vodou získáváme větší jistotu, dopřáváme si pár hlubších ponorů a poznáváme mnohou vodní havěť – nádhernou havěť.
Po několika týdnech ale nazrál čas, abychom se pokusili najít loď plující na Komorské ostrovy. Balíme stan, který už pod palmou pomalu zarostl vegetací, loučíme se s Brúem a míříme na stopa.
V hlavním městě Stone Town se ubytováváme na stejném místě jako posledně. Na ostrově se zatím cítíme naprosto skvěle, ale to netušíme, že situace se brzy nepříjemně změní, ba doslova zvrátí. Hned po ubytování v guest housu míříme do přístavu. Vyptáváme se na loď, ale nikdo nic neví. Divné. Kdyby odsud pravidelně vyplouvala loď na Komory, musel by to tady přeci někdo vědět. Až na sklonku dne potkáváme muže, který potvrzuje, že loď odsud občas na Komory vyplouvá; neví ale kdy. Prý někdy připluje a čeká, dokud se zcela nenaplní. Potom zas odpluje a nikdo neví, kdy se opět ukáže. Chlapík nám radí, abychom se každý den ráno zastavili v přístavu a kontrolovali lodě, které právě připluly. Na otázku, jak dlouho to může trvat, odpovídá velmi neurčitě – týden nebo pár měsíců. (Sofistikovaná Afrika. Evropan se diví, Evropan se vzteká, Evropan rezignuje a přizpůsobuje se, nebo prchá zpět do Evropy. Koneckonců – nemalá část Afriky tam prchá také.)
To, co jsme zjistili, nás příliš nepotěšilo, ale nestahujeme gatě. Budeme to prostě zkoušet a zatím lépe poznáme Stone Town. – Večer míříme na čaj do jedné zaplivané kavárny. Usrkáváme horký čaj, pokuřujeme tabák, když v tom mě přepadá intenzivní potřeba, jako by mi chtěl prasknout močový měchýř. Je to absolutně náhlé, jsou to vteřiny. Běžím na záchod a přichází vteřina úlevy. Ta je ovšem okamžitě vystřídána nesnesitelnou řezavou bolestí. Moč mám úplně rudou, jako by to byla čistá krev. Řezavá bolest se stupňuje. Mám pocit, že to nevydržím. Z posledních sil kulhám k Míše, okamžitě platíme a taxíkem míříme rovnou do nemocnice. Rukama tlačím do sedačky tága takovou silou, že tam musí být otisk mých slabin dodnes, ba do konce světa. Po zkušenostech z indické nemocnice – kde to bylo opravdu na hraně (už kroužila!) – čekám to nejhorší. Zanzibarský špitál ale vypadá o poznání lépe. Vstupujeme do budovy a já mířím rovnou na záchod. Nemůžu vydržet nemočit, ale potom to řeže a pálí, takže ani nevím, co je nesnesitelnější. Nejraději bych strčil hlavu do toho kávovaru na konci chodby a nechal si ji namlít na velmi jemné mletí. Úplně cítím tu úlevu. Nebo že bych tam strčil… Proboha – drbe mi ve zpocené hlavě! Já už potřebuji přijít na řadu! Na tu ale přicházím až za tři hodiny, někdy po půlnoci. Tři nekonečně pekelné hodiny plné řezání, pálení, pocení a bolesti. Lékař mi po drahně dlouhé době – hakuna matata, maňána, chill, prostě Afrika… – bere krev a posílá ji rovnou do laboratoře. Výsledky budou až zítra, ale prý je to s největší pravděpodobností silný zánět močových cest. Pití špinavé vody v Namibii a v Malawi si vybírá svou daň. Dostávám antibiotika a naléhavé doporučení nepokračovat zatím v cestě.
Napozítří už necítím horečku, ale při močení zažívám pořád perné chvilky. Kávovar už jsem ovšem z myšlenek vyřadil. Teprve pátý den po návštěvě lékaře je mi celkem dobře, nicméně do přístavu bych ještě nedošel. – Tam vyrážíme až za další dva dny. Ptáme se znovu po lodi a dozvídáme se nepříjemnou novinu. Loď prý po dlouhé době připlula předevčírem, rychle se naplnila nákladem a včera odpoledne odplula. Dříve než za měsíc (spíše ale za dva) se nevrátí. Sen o Komorských ostrovech se rozplynul. Ale to nejhorší má teprve přijít.
Bez nálady bloumáme úzkými (pozdně večerními) uličkami Stone Townu, když nás na jednom rohu zastavuje mladík nabízející konopí. Je třeba říci, že konopí patří k tradičním africkým kulturám stejně tak, jako pivo nebo víno ke kulturám evropským. Kouření konopí je v drtivé většině Afriky nelegální, ale často u místních tolerované. S konopím jsme se setkali ve všech afrických zemích, které jsme dosud procestovali. Zanzibar není výjimkou, naopak spíše zářným příkladem. Ovšem pozor: všeobecná tolerance této oblíbené byliny neplatí pro cizince! Zejména na turisticky exponovaných místech působí organizované skupiny úplatných fíků a prodavačů weedu, kteří nic netušícímu turistovi prodají a vyšlou ho rovnou do náručí (za prvním rohem čekajících) chlupatých. Tyto skupinky jsme již rozpoznali mnohokrát. Upozornil nás na ně před lety jeden cestovatel, který se takto dostal do vězení v Nepálu.
Mladík nám dosti vůčihledně (skoro až agresivně) konopí nutí, čímž ukazuje na právě popsané.
„Nemáme zájem, bro, nekouříme… Díky.“ Jako do jalové krávy. Černý pořízek si postavil hlavu a dál tlačí. A dokonce drsně přitlačuje. Už je vyloženě otravný, což jednoznačně verifikuje akci konspirační partičky. Trochu se strkáme a konečně odcházíme. Pět kroků, první roh a je to tady.
„Policie! Máme důvodné podezření, že u sebe máte drogy!“ křičí na mě hodně nepříjemně ta fortelnější švestka, mimochodem s tak červeným bělmem, že evidentnější už to být nemůže.
„Nemáme.“
„To si řekneme na stanici.“
„Proč na stanici? Nikam nejdeme. Nemáme ani zbla!“
Bengo mi prohledává kapsy a následně nás zklamaně pouští. Dnes bez výdělku, šmoulové…
Nejdřív zánět močových cest, potom nám pláchne loď a teď tohle. Vracíme se v pokleslé náladě do guest housu temnými nočními uličkami, když v tom před nás skáče skupinka černochů s noži.
„Dejte nám prachy, nebo vás zabijeme,“ huláká agresivně jeden z útočníků. Všímám si, že má v ruce zatraceně dlouhý nůž. Pro pět ran do čepice, co se to dneska do kelu děje? Nevím, jestli to má souvislost s floidy. Za normálních okolností už bychom sahali po paralyzérech, ale dnes už ne. Prostě vyndávám nějaké bankovky a dávám mu je. Nikdy jsem se takto jednoduše nevzdal, ale dnes je všechno proti nám a já jsem ztratil veškerou sebedůvěru a s nemocí i sílu.
„Dej mi všechno, nebo tě podříznu, dělej,“ huláká na mě černoch a vytrhává mi bankovky z ruky.
„Víc nemám, brácho, opravdu víc nemám,“ snažím se ho přesvědčit.
Černoši pomalu ustupují a mizí za rohem v úzké uličce.
Ten rajský/pekelný ostrov Zanzibar nám ukázal dvě své tváře: krásnou a odpornou. Brzy ráno znechuceně míříme do přístavu. Komory jsme vzdali, míříme zpátky na pevninu a dál do Tanzanie. A když už byla řeč o profláknutém tríčku s konopím, přidám několik dalších cestovatelských postřehů, které by mladým cestovatelům mohly pomoci.
Často se k cestovateli ladně přimotá sympatická osoba a vnutí mu mírnix týrnix do ruky na ukázku »cosi«. Může to být soška z nelegální slonoviny, solidní placka hašáku, nebo cokoli nelegálního v dané zemi. Z druhé strany v tu samou chvíli zakročí cajt. Vše se seběhne »natotata«. Ti lidé jsou samozřejmě domluveni. Vzhledem k tomu, že nechtěně držíte v ruce nelegální věc, máte problém. Nikdo vás nechce zavřít do lochu, motivací jsou peníze neboli škvarky. V některých zemích se ale může vyplatit držet vás co nejdéle ve vazbě, neboť jim za každý takový den připluje na účet kolem osmdesáti dolarů/bílá hlava. Náklady na vás budou přibližně čtyři dolary/den. Rozdíl může být vítanou motivací a zamřížovaným oknem se tak můžete dívat nepříjemně dlouho.
V podstatě totéž se děje v prostředí zdravotnictví. Můžete se setkat s pofidérními nabídkami na snadný výdělek za poskytnutí osobních údajů a čísla zdravotního pojištění podepřeného několikatýdenním silenciem. Kromě toho, že takový podnik je nelegální, neetický a doufám, že pro většinu i nemorální, může být pro cestovatele i nebezpečný v případě budoucí skutečné hospitalizace. Setkal jsem se ale i s drsnějšími praktikami, kdy cestovatele někdo cíleně otráví. Tyto skupiny pracují v konkrétních restauracích, guest housech nebo stáncích s jídlem u významných památek. Za pár hodin po jídle vám vyletí horečka, přestanete se plně ovládat a odevzdaně se necháte kýmkoli – kdo je právě jakoby náhodou připraven vám pomoci – odvézt do soukromé nemocnice. Není to sranda, setkal jsem se i úmrtím mladých evropských cestovatelů.
Poslední dobou je velmi oblíbená spirituální turistika. Součástí některých iniciačních rituálů je konzumace nelegálních drog, které jsou ale v daném místě zhusta tolerovány. To ale platí především pro místní iniciované, neboť na cizincích lze snadno vydělat, jak už bylo výše řečeno. Krom toho ale hrozí spirituální, psychická nebo fyzická újma, a proto není špatné kloudně zvážit případný experiment. V Africe jsou populární například iniciace bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky. Dvakrát měř, jednou řež – ne každé srdce to uklepe.
Triky s penězi jsou celkem dobře známé. Jeden z nich je stále zneužívaný. Cestovatel kupuje v africké cestovní kanceláři letenku, lodní lístek nebo cokoli relativně dražšího. Nabídka, dohoda, předání hotovosti. Následně se kupující dozvídá, že zaměstnanec musí s penězi do nedaleké kanceláře, kde je odevzdá nadřízenému a vše bude zprocesováno. Jakmile s penězi odejde, cestovatel jej už v životě neuvidí. Nebo ano, ale s historkou, že ho za rohem přepadli, peníze mu ukradli a takovou sumu on v životě nebude schopen splatit.
Cestovatel se v Africe každý den opakovaně setká se smlouváním ceny jídla. Vždy je nutné zeptat se na cenu jídla, a to i v případě, že někde viditelně visí ceník. Jakmile se cena nedohodne předem, cestovatel se při placení setká s šokem. Desetinásobek ceny nebude žádnou výjimkou. Je na místě se ptát, je na místě smlouvat. V odlehlých oblastech subsaharské Afriky se ale může stát, že bude cestovatel vděčný za jakékoli poživatelné jídlo a plus mínus pitnou vodu. Monopol na přežití si samozřejmě jeho poskytovatel nechá náležitě zaplatit. Tady neusmlouváte »ani kulový«.
Velká africká města jsou v noci pro sólo cestovatele nepříliš bezpečným prostorem. Tady bych to nebagatelizoval. Basta fidli.
V Africe se také můžete nakazit »kdečím«. Není důvod to rozvádět – mějte na paměti, že zákeřných chorob je mnoho. Některým lze jít naproti, nad jinými cestovatel kontrolu nemá. Tak to holt je.
Pokud si vyhlédnete krásný ostrůvek a podaří se vám domluvit si velmi levně převoz s rybářem, mějte na paměti, že na ostrově se ocitnete v jeho hrsti. Zpátky to může být násobně dražší.
Prakticky celou Afrikou se cestovatele snaží provázet neodbytní samozvaní průvodci. Někdy jsou i agresivní, zřídka může dojít i k pěstnímu konfliktu. Mějte na paměti, že tento na vás nalepený lajdák dostane ze všeho, co si koupíte v jeho přítomnosti, provizi. Bude se vám snažit řídit všechny další kroky. Setřást ho bývá nervák. Pokud mu jednu výchovnou uštědříte, může mu přispěchat na pomoc hejno dalších lajdáků. A jste tam, kde jste být nechtěli…
Když už jsme se dotkli spirituální turistiky v Africe, nemohu nezmínit africkou sexuální turistiku. Návštěvy lékaře a banky potom nebývají nejpříjemnější. Ale proti gustu…
Výměna peněz na hranici afrických zemí je někdy nezbytná. Většinou se vás budou kolenovrtští směnárníci snažit škubnout, pořádně si tedy zjistěte kurz a ověřte si, že dostáváte správnou měnu.
Focení policejních, vojenských nebo jiných státních institucí může skončit velmi blbě.
Srandičky na účet vlády v diktaturách končí často ještě hůř.
Náboženské vtípky mohou být v rigoróznějších oblastech vyhodnoceny jako blasfemie. To nechcete!
Bílý cestovatel je v Africe automaticky synem kolonizátorů. Můžete být bojovníkem proti rasismu, ale to vás cejchu potomka hnusného kolonizátora nezbaví.
Cesta Afrikou není úplně stoprocentní procházka růžovým sadem. Je třeba průběžně přicházet věcem na kloub, i když – jak cestovatel Afrikou po několika měsících pozná – jádro pudla bývá na jedno brdo. Žádný další bonmot – basta šlus.
PS: Přesto »Cesta« vždycky stojí za to…
PPS: Že je doma nejlíp, doma nepoznáš!
PPPS: A dost!
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz) Praha, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Radio Wave. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
